WHIE

3

Utíkala jsem kukuřičným polem. Listy mě sekaly do obličeje, byly ostré jako žiletky. Nohy jsem měla bosé a s každým krokem více a více pokryté krví. Ostrou bolest v chodidlech jsem již nepociťovala. Odkud vlastně běžím? A co je mým cílem? Je správné neustále před něčím utíkat? Není snad lepší se problémům postavit čelem? Běh pomalu přecházel v rychlou chůzi a ta následně v pomalou. Po několika dalších krocích jsem se zastavila. Teď je ta pravá chvíle, kdy se hodí zachovat se jako dospělá, prolétlo mi hlavou. Sebrala jsem ten zbyteček odvahy co mi zůstal a pomalu se otočila. Ve stejnou chvíli mi můj otec zasazuje kulku mezi oči.

Za vysvobození jsem pokládala známé a velice otravné vyzvánění na staré Nokii. Nenamáhala jsem otevřít oči, rukou jsem zašmátrala po nočním stolku a vzala do ruky vibrující telefon. Pomalu jsem se převalila na posteli a dala si telefon nad obličej. Volá mi...Mar...Marciano? Mžourám skrz rozespalé oči. Telefon mi padá z ruky a naráží tvrdě na obličej. Hlasitě zakleju. Ve stejnou chvíli si uvědomuji, že na displeji nestojí Marciano, nýbrž Marcus. „Sakra! Ne, ne, ne, ne...nepokládej to!" Křičím na telefon, jak kdyby to celou situaci mohlo změnit. Rychle hledám telefon a s panikou hovor přijmu. „A-ano?" Vypísknu chraplavým hlasem snad o 3 tóniny výše, než můj hlas doopravdy leží. „Suze...?" Šeptne Eric potichu. Okamžitě mi naskočí husí kůže. Téměř nikdo mi nikdy něríkal mým prostředním jménem. Nikdo, až na mámu. „Jen jsem tě potřeboval slyšet...a omluvit se, že jsem odjel a nedal ti nic vědět..promiň." Na omluvu mu odpovídám mlčením. Stále se nemůžu rozhodnout, jestli se zlobím natolik, abych začala řvát, nebo zda ho natolik miluji, abych mu vše odpustila. „Vím že se zlobíš...a já to chápu. Nechoval jsem se zrovna nejlíp a mrzí mě to..." pokračuje dál, při posledních slovech se mu mírně zachvěje hlas. „Kde jsi?" Zeptám se šeptem, na víc se teď nezmůžu. „V Itálii...něco se hrozně pokazilo, musel jsem to jet vyřešit. Je v podniku všechno ok? Nejsou problémy?" „Nevím, asi dobrý..." posadím se pomalu a prohrábnu si ospale vlasy. Mám chuť brečet, křičet, omdlít, vybít si na něm vztek. Samozřejmě, že v pořádku nic není!! Mám strach jít na službu, začínám být paranoidní, začínáš mi chybět. To poslední hlavně. A ty mě tu necháš a jsem ti ukradená! „Musím končit, jdu na službu. Ahoj..." tipnu rychle hovor a hodím telefon na postel. Přitáhnu si pevně kolena k hrudi. Tak dlouho na jeho telefonát čekám, tak dlouho čekám, až si na mě vzpomene a když se tak stane, tak ho takhle odpálkuju?! Popadnu v rychlosti telefon a volám zpátky. Nadávám si do všech krav. Jsem blbá, stupidní a ještě pitomější. Už tuším, co se z repráku ozve. A to se také po chvíli ozývá - sáhodlouhé pípání ve znamení, že druhá strana můj hovor nepřijímá. Hodím s telefonem naštvaně o zeď, okamžitě se rozletí na několik kusů. Pár minut ještě sedím na posteli a nevěřícně koukám na rozbitý telefon. Budu si muset pořídit nový.
Za ustavičného nadávání si se nakonec zvedám a vyrážím do sprchy. Trasu mezi postelí a sprchou urazím rychlostí blesku, okamžitě dávám odtéci teplou vodu. Vyzléknu se a poskakuji jak jelito na místě, abych se zahřála. Že já nezůstala v té posteli. Konečně do sprchy vcházím. Bohužel venku jsem do pár minut a opět mě zasahuje ukrutná zimnice. Následujících 45 minut mi trvá líčení a styling vlasů. Jemně si je nakulmuju a nechám rozpuštěné. Zkusím dát pár pramenů za uši, ale okamžitě je vytáhnu zpátky. Nezapomenu si zakrýt tetování zezadu na krku. Nakonec přecházím k velké krabici, ve které se mají nacházet šaty, co si mám dnes obléknout. Pomalu ji rozbaluji a otvírám. Na první pohled se to nezdá tak zlé, na druhý to je horší. Pomalu vytahuji krajková černá tanga a koktejlové mini šaty, taktéž krajkové. Na zádech mají výstřih snad až k zadku a vpředu ho mají rozhodně pod prsa. Pomalu si obléknu tanga. Překvapivě mi sedí a sama sobě se v nich líbím. Několik minut svou postavu obdivuju v zrcadle. Připadám si na chvíli dokonalá a sexy. Teprve po chvíli si všimnu, že na dně krabice leží lístek, na kterém je úhledně napsáno: