WHIE

17

Je to již osmý den od chvíle, co jsem postřelila tátu. Stále o něm nemám žádné informace, stále nevím, jestli žije nebo ne. V domě je každopádně abnormální ticho, které tvoří napjatou atmosféru. Každý, kdo se na mě podívá, má v očích vztek a respekt zároveň. Pokud jsem získala alespoň něco, tak to byl zajisté právě ten respekt. Ničeho nelituji. Přemítala jsem si tu situaci stále dokola a dokola a jsem přesvědčená, že bych to udělala znovu. Možná bych se pokusila lépe mířit, má střelba byla opravdu mizerná a to i na to, že jsem v ruce zbraň několik let nedržela. Netuším, co bude následovat. Nesnažím se na to ani přijít. Každý den žiji v naději, že je můj otec mrtvý a venku panuje zmatek. Někdo chce zaujmout tátovo místo, ale zatím nevládne nikdo. Pokud by to tak však bylo, nevydržela bych naživu ani minutu. Nebo právě naopak. Měla bych zaručený život v klidu, jako tátova nástupkyně. Kdo ví. Jediné, co vím jistě, je, že se odsud nepozorovatelně nedostanu. Pravé zápěstí mám zlomené a zatím mám celou ruku až po loket v sádře. S levou rukou sice nic nemám, ale ukázalo se, že jsem prodělala otřes mozku a tak mi veškeré přemýšlení trvá třikrát tak dlouho, než obvykle. V mém pokoji již také nejsem sama s Clerensem. Dva muži vždy stojí u dveří, jeden u koupelny a poslední u oken. I když vážně netuším, jak bych se skrz zapuštěné sklo do zdi dostala nepozorovatelně ven. Muži se pravidelně střídají a sledují mě i v noci. Největší změna však je, že Clerens spí se mnou v posteli. Nejdříve jsem se tomu bránila. Přece není rozdíl v tom, jestli spí se mnou v posteli nebo o pár metrů dál na gauči, když tady mám takové množství ochranky, která sleduje každý můj pohyb. Nakonec jsem však i ráda, za ten nějaký občasný a samozřejmě nechtěný lidský kontakt. Je tomu tak i teď. Je téměř půlnoc a já se snažím usnout. Ležím schoulená do klubíčka jen pár centimetrů od Clerensovy hrudi. Toužím se k němu přitisknout a zůstat v jeho objetí co možná nejdéle. Zároveň však vím, že to není možné. Nikdo by mi to nedovolil.
Najednou mě z myšlenek vytrhne hlasité pípání  na Clerensově zařízení. Okamžitě se rozsvítí světla v celém pokoji a já nespokojeně zakňučím. Clerens se jemně dotkne mého čela a něco rozkáže jednomu z mužů u dveří. „Máš horečku," pronese mile, nenechávám se však ošálit. Moc dobře vím, na čí straně stojí. „Mhmm..." vypravím ze sebe tiše. „Dám ti injekci proti té infekci...hlavně v klidu," zašeptá a nahmatá mi žílu. Nebráním se. I kdyby mě chtěl zdrogovat, jsem ve stavu, kdy mi to je jedno. Cítím jeho jemný dotek na paži a nevnímám nic jiného. Cítím, jak mi hoří celé tělo. Možná jen má opravdu s tou horečkou opravdu pravdu. Začnou se mi pomalu zavírat oči. Slyším, že mi Clerens něco říká, já však upadám do hlubokého spánku.

Probouzím se díky tichému dohadování mužských hlasů. Pootevřu mírně oči a zamžourám do světla. Okamžitě si přitáhnu peřinu k tělu. Párkrát zamrkám, aby se mi zaostřil zrak a ihned poznávám Evina a Clerense. Nedokážu rozeznat jejich slova, natož téma, o kterém se baví. Pomalu se s námahou posadím. Oba ihned zmlkou. Podívají se pomalu na mě a poté si vymění pohled. „Dobré ráno," pozdravím opatrně. Evin přísně přikývne a z pokoje odejde. Podívám se pomalu na Clerense. „Děje se něco?" Zeptám se opatrně. „Sbal si věci, odjíždíme." Vytáhne ze skříně tašku a hodí mi ji před postel. Všimnu si, že ta jeho je už sbalená. „Kam jedeme?" „Do Kanady." „Do Kanady?" Zarazím se udiveně. Clerens pomalu přikývne. „Evin si myslí...vlastně...celá rada odsouhlasila, že bys teď nějakou dobu měla být v ústraní. Než se to všechno uklidní..." Dojde pomalu ke mně a přiloží mi ruku na čelo. Podívám se mu do očí. „Přežil to?" Zašeptám opatrně. Probodne mě okamžitě pohledem a zvedne mě z postele. „Sbal se. A dej si pozor na to, co říkáš." Odsekne. „Jen jsem se zeptala..." pokroutím hlavou a pomalu zvednu cestovní tašku. Začnu si do ní poslušně balit potřebné věci. Svetr, druhý svetr, troje kalhoty a pět trik. Tílko. Dlouhé triko na spaní. Dvě kopy kalhotek a ponožek - těch není nikdy dost. Nikdy nevíte, kdy se stane nějaká nechtěná nehoda. Boty si beru jen jedny, ač mi to láme srdce, víc se mi jich tam nevleze. „Nemáme na to celý den." Zavrčí netrpělivě Clerens. „Lautence ti zbytek zajistí. Hlavně už pojď." Vytrhne mi z ruky tašku a zapne ji. Hodí ji jednomu muži z ochranky. „Počkej, ještě jsem si nevzala-" „To mi je jedno," popadne mě silně za paži a potáhne mě ke dveřím. „Tampóny!" Zvolám naštvaně. „Potřebuju tampóny, sakra." Probodnu ho pohledem. Clerens protočí očima a pustí mě. Rychle doběhnu do koupelny, natáhnu si na zdravé zápěstí gumičku, popadnu kartáček na zuby, pastu a několik krabiček plných tampónů. Vracím se rychle zpátky a vše nekontrolovatelně hážu do předem otevřené cestovní tašky. Jedna krabička tampónů se otevře a vysype, Clerens však již tašku zavírá a nenechá mě tampóny uschovat zpátky do krabičky. Teď mě bude celou cestu deptat pomyšlení, že vím, že se krabička vysypala a já s tím nic neudělala. Nesnáším život perfekcionisty. Clerens mě opět popadá za paži a za doprovodu několika mužů mě odvádí z pokoje pryč. Poprvé po téměř desíti dnech vycházím ze svého pokoje. Ihned cítím, že svět je pro mě zase o trošku více v pořádku. Nebo je to právě naopak? Domem se rozléhá mrtvolné ticho. Rekonstrukce bezpečnostního systému zdá se byly dokončeny, teď zde nepotkáme ani živáčka. Místnostmi se rozléhají naše chvátající kroky. Scházíme rychle do podzemí, do hlavní garáže. Snažím se rozhlížet se kolem sebe, zahlédnout někoho, kdo by mi napověděl, do jaké situace jsem nás všechny dostala. Nekonečné ticho se mi to snaží naznačit, můj mozek to však odmítá pobrat. Prvního člověka potkáváme až u bezpečnostní kontroly. Pozvednu zkoumavě obočí, jestli to je opravdu nutné. Holohlavý svalnatec se na mě nehezky zazubí. „Roztáhnout paže, rozkročit nohy." Rozkáže chladně. Bez námitek se postavím tak, jak si přeje. Nejdříve mi přejede dlaněmi po vlasech, kolem uší a kolem krku. Pokračuje s nimi na záda, na boky a zkontroluje také obě ruce a nohy. Pomalu se zvedne a přejede mi jemně rukou po rozkroku. Odstrčím ho prudce a ihned toho zalituji. Můj neohrabaný čin se vrátí v třikrát tak větší síle. Pěst mi zasáhne levý spánek a já okamžitě padám k zemi. „Hej!" Okamžitě se přede mě postaví Clerens. Odstrčí ode mě holohlavého muže a namíří na něj zbraní. „Ještě jednou se jí dotkneš a ustřelím ti držku." Holohlavý muž zvedne paže v náznaku, že již nehodlá dělat problémy. Clerens mi pomalu pomůže vstát. Prohlédne si mou ránu u obočí. „V letadle ti to nechám zašít." „Co se stalo, že jsem pro tebe najednou tak cenná?" Mou otázku ponechá bez odpovědi. Nařídí, ať mou bezpečnostní prohlídku dokončí druhý muž a o pár minut později již vyjíždíme z nejstřeženějšího sídla v celé Americe. Já pásku na očích, ruku v klíně, hlavou opřená o studené okno auta. Clerens po mé pravici s telefonem v ruce. Zda míjíme lesy nebo pustiny opravdu netuším. To, že však míjím každou šanci na útěk, vím zcela jistě.