WHIE

34

Ana Suze

Ozve se hlasitá rána. Ucítím, jak se zem zachvěje. Rychle dojdu k oknu a nenápadně se z něj podívám. Do prdele. Je jich jak much. Okamžitě rozeznám znak Opozice. Ihned se otáčím a snažím se rychle něco vymyslet. Zbraň, potřebuji zbraň. Ze spodního patra se ozvou hlasy a první výstřely. Je jen otázka času, až dorazí i sem. Začnu rychle prohledávat šuplíky a skříně. Nic. John musí mít skrýš někde jinde. „Musí tady někde být, prohledejte každou místnost," sykne povědomý hlas blízko ložnice. Prudce se podívám ke dveřím. Jsem v pasti. Rychle otvírám dveře od šatny a zavírám se do ní. Chvíli čekám, až si mé oči navyknou na tmu. Trvá to však velice dlouho a tak zašmátrám rukama před sebou. Několik bot shodím omylem na zem. Sakra. Zaslechnu, jak se dveře do ložnice otevřou. Je pozdě. Rychle se přesunu do zadní části šatny a vměstnám se mezi Johnovo oblečení. Za ním v rohu objevuji menší prostor za zdí. Skrýš jako přesně dělaná pro tuhle situaci. Pomalu se za roh zdi nasoukám. Ve stejný moment, kdy schovávám za zeď nohy se dveře do šatny otvírají. V místnosti cítím přítomnost jiných lidí. Zatajím dech. Hlasitý tlukot mého srdce mě musí jistě prozradit. „Prohledejte to tu. A pořádně." Poznám povědomý hlas. Okamžitě pevně zavřu oči. Mám chuť vyskočit z kůže. Jeho hlas budu nadosmrti nenávidět. Slyším, jak Tomovi muži rozhrnují oblečení. Po chvíli rozhrnou i to, za kterým se schovávám. Snažím se co nejvíce natlačit zeď. „Čistý. Není tu," pronese někdo po chvíli. „Prohledejte ostatní místnosti." Odpoví Tom. Kroky se začnou vzdalovat. Otvírám oči a mírně si oddechnu. Tohle bylo o fous. Pomalu si přetřu obličej dlaní. Chci se pomalu vysoukat z úkrytu, když uslyším odjištění zbraně. Celá ztuhnu. „No tak vylez...vím, že jsi tady," ozve se Tomův klidný hlas blízko ode mě. Je blíž, než bych si přála. „Ano, nenuť mě ti ublížit. Chci si jen promluvit." Jakmile tohle dořekne, protočím očima. Tom nechtěl nikdy nic jiného, než mi ublížit. Na tyhle kecy mu už neskočím. Ozve se několik výstřelů. Slyším, jak se kulky postupně zavrtávají do zdí. Chtě nechtě sebou cuknu a omylem bouchnu do pár kusů oblečení přede mnou. Sakra. „Tak tady jsi," zasměje se Tom mírně a několikrát mým směrem vystřelí. Cítím, jak kulky prolétávají kolem mě. Až na tu poslední. Ucítím palčivou bolest v levém boku. Okamžitě se mi zatmí před očima a podlomí se mi nohy. Zapřu se silně rukou o zeď snažím se vydržet. Skřivím tvář od bolesti, nevydám však ani hlásku. Druhou rukou se chytám za ránu, proud krve mi začne postupně protékat mezi prsty. Okamžitě poznávám, že je rána vážná. Podívám se do stropu. Hlavně teď neomdlít z pohledu na krev, jen to ne, prosím. „Tome?" Přiběhne někdo do místnosti. Hlukem, který způsobí, mi dává šanci bolest tiše prodýchat. „Musíme jet..." vydechne muž.
„Jasně jsem vám říkal, že máte najít tu zasranou kurvu!" Zvýší Tom na muže hlas. „Copak jsi mi nerozuměl?!"
„Není tady..."
„Tak jste asi hledali málo! Vím, že tady někde je." Následuje dlouhá prodleva, během níž se modlím, ať konečně vypadnou.
„Musíme jet..." ozve se muž po chvíli.
„Už jdu. Neslyšel jsi?!" Zařve Tom rozčíleně a spolu s mužem odchází z místnosti. Okamžitě mi začnou stékat slzy po tváři. Vycházím pomalu z úkrytu a okamžitě padám k zemi.

Amanda

Srdce mi hlasitě buší, neodvážím se ani nadechnout. Pevně ve svých rukách svírám nůž. Jsem připravena kdykoliv zaútočit. Můj úkryt však není odhalen. Ode dneška jsem přesvědčená, že Johnův dům navrhoval génius na schovky. Kroky se vzdalují, ozývá se práskání dveřmi od auta. Poslední hlasy, poslední křik. Vzdalující se auta. Nádech, výdech. Nevěřím tomu, jak hladce jsme jim proklouzli, zdá se to až moc snadné. Pomalu otvírám dvířka od skříňky a vycházím ze svého úkrytu ven. Neustále se ujišťuji, zda je vzduch čistý. A on je. „Jsou pryč," pronesu rozechvěle. John i Liam vylézají ze svého úkrytu. John bez jediného šrámu, Liam s postřeleným ramenem. Okamžitě se k němu vrhnu. „Prošlo to skrz?" Podívám se okamžitě a ihned zjišťuji, že kulka zůstala v rameni. „Musíme najít ostatní," odejde ode mě Liam a mé poznámce o jeho zranění nevěnuje jedinou pozornost. „Dostali Erica, odvezli ho s sebou," pronesu rychle. „A Ana?" Podívá se mi John do očí. Uvidím v nich menší záblesk. Má o ni strach, upřímný strach. „Co jsem slyšela, tak ji nenašli..."
„Musí být někde nahoře," vyhrkne John a rychle vyběhne schody a zamíří k ložnici. Já s Liamem mu jsem v patách. Jakmile vejdeme do ložnice, ucítím okamžitě pach krve. „Do prdele," zakleje John a okamžitě v ložnici zabíhá do své šatny. Ihned se za ním vydám a poznávám, že pach krve pocházel právě odtud. Při množství krve na zemi se mi krátce zatočí hlava. „Kulka prošla skrz," řekne John rychle a vyhrne Aně triko, abychom viděli na ránu. Sakra. „To se musí operovat," zakleju s rychle si vedle Johna klekám. Snažím se mu pomoct zastavit krvácení. „Liame zvládneš to?" Zeptá se John rychle. Liam okamžitě zavrtí hlavou. „Uhni," přikáže mi hned a začne Aně na rány strkat obvazy a boky obvazovat. „Tohle musí odoperovat doktor, to já nejsem..."
„Ale kdo? Eric je pryč a nikoho jiného tu nemáme," zakleje John.
„Táta," vydechnu a na Johna se podívám. John hned pokroutí hlavou. „Nemůžeme s ní v tomhle stavu několik hodin cestovat, Mad."
„Bydlí na staré vile, dvacet minut autem odsud..." podívám se Johnovi do očí. „To by šlo," zašeptá a podá mi svůj telefon. „Domluv to, já vezmu vše potřebné a sejdeme se venku." Rozkáže mi. Ihned přikývnu a vyběhnu z místnosti, abych je nerušila. Začnu hledat tátovo číslo v telefonu. Přes celý zakrvácený displej nic nevidím. Po chvíli ho však nakonec úspěšně najdu a vytáčím. Zvedni to, prosím, zvedni to. A na druhé straně se opravdu ozve odezva. „Haló?" Ozve se slabý dětský hlásek. „Cori, tady máma..."
„Dědo! Dědo! To je máma! Mami, kdy přijedeš?" Zaraduje se Cora nadšeně.
„Dneska, zlatíčko. Za chvilku dorazím, už se tě nemůžu dočkat...dala bys mi, prosím, k telefonu dědečka, abych se s ním mohla domluvit?" Zadívám se z okna ven a prohrábnu si vlasy.
„Dědečkuuu," ozve se vzdálený křik. Slyším, jak nadšeně utíká. „Maminka ti volá..." slyším, jak Cora na druhé straně telefonu šeptá. Usměju se nad tím. „Ano?" Ozve se tátův hlas na druhé straně telefonu. Díky bohu. Začnu rychle scházet schody dolů.
„Ahoj tati, potřebuju pomoct...Mám tu čistý průstřel břichem, spíš více u boku. Ztratila hrozně moc krve a..."
„Dovezte ji. Za jak dlouho tu budete?"
„Patnáct až dvacet minut..."
„Připravím to. Zkuste zastavit krvácení, použijte n-"
„Liam se o ni stará, ví, co má dělat. Děkuju..."
„Pospěšte si."
„Jo a tati...dorazí i John."