WHIE

48

Ana Suze

Od příchodu Erica uběhlo pár dní. Asi tak dva, ani sama nevím. Celé ty dny trávím stejně, jako když přišel. Přivázaná na židli. Neptám se proč, ani na to, kdy mě pustí. Jen tiše vyčkávám. Zápěstí a kotníky bolestí již necítím. Ránu na krku mi však ošetřil. Vyprávěl mi při tom, jak jsme se dali dohromady, ten první impulz. Ten si já nepamatovala, teď už ho ale vím. John byl můj nadřízený v baru, ve kterém jsem pracovala. A Eric byl zase jeho nadřízený. John se na mě neustále vozil. Jednou to skončilo tak, že jsem měla v dlaních zabodnuté střepy od skleniček. Eric mě vzal do svého zdravotnického střediska a ošetřil mě tam. To byl ten první impulz pro něj. Pro mě byl první impulz to, jak mě ošetřoval. S jakou opatrností se o mně staral. Co všechno pro mě dělal.
Otvírají se dveře do místosti. Vchází dovnitř s tácem jídla. Snídaně. Hurá. Tác s jídlem však tentokrát odkládá opodál a pomalu ke mně dochází. „Myslím, že je nejvyšší čas tě pustit..." řekne po chvíli. Vím, čeho tím chtěl dosáhnout. Ukázat mi, kdo je tady pánem. Kdo bude o situaci rozhodovat, když nebudu poslouchat. Mé kotníky teď udělají cokoliv pro to, aby se cítily volné. Cokoliv. „Budeš hodná?" Zeptá se mě. Zřejmě už mě zná. Vždycky něco vyvedu. „Budu..." řeknu po chvíli. Čupne si k mým kotníkům a začne je opatrně rozvazovat. Jde na to chytře. Nejdřív nohy a pak ruce. Jakmile mám kotníky volné, sjede mi jemně prstem po holeni. Okamžitě mi naskočí husí kůže. Usměje se nad tím. Políbí mě jemně na stehno a podívá se mi do očí. Začne se svými něžnými polibky putovat po mých stehnech stále více nahoru. „Ericu...co to děláš," vydechnu tiše. Ani se nemusím snažit skrývat fakt, že se mi to částečně líbí. Stejně by to poznal. Pomalu mě políbí na vnitřním stehnu a postaví se. Podívám se mu do očí. „Jen jsem ti chtěl zlepšit ráno..." pohladí mě jemně po zádech a rozváže mi i ruce. Ihned si je položím do klína a snažím se rozhýbat ztuhlá zápěstí. Všímám si, že v místě popálenin mám kůži silně odřenou do krve. Ihned odvracím pohled a z hluboka se nadechnu. Zavřu oči a snažím se uklidnit. Cítím Ericův jemný dotek na mém pravém předloktí. „Myslel jsem, že ten problém s krví už ustal..." řekne po chvíli. „Kéž by..." vydechnu rozechvěle. Pomalu otvírám oči a podívám se mu do očí. „Pojď se najíst," pomůže mi vstát. Cítím, jak mám celé tělo ztuhlé ze sezení. Zanadávám tiše španělsky. Eric se nad tím zasměje. „Ještě jsem tě neslyšel tak sprostou..."
„To asi proto, že se toho hodně změnilo." Sednu si pomalu k malému stolku na kterém leží tác s jídlem. Eric přede mě položí talíř se sedvičem a sklenici mléka. Na nic nečekám a ihned se dám do jídla. Několikrát si kousnu do sendviče, poté ho však znovu pokládám a zavírám oči. Vyhnout se pohledům na mé zakrvavené zápěstí je téměř nemožné. Dojím sousto v puse a zavrtím po chvíli hlavou. „Dám si později..." pronesu po chvíli.
„Dobře...chceš vidět ostatní?" Zeptá se sám.
„A můžu...?"
„Můžeš, v tom ti nebráním," zasměje se mírně a dojde ke dveřím. Otevře je pomalu. „Tak pojď," kývne, ať za ním dojdu. Pomalu se postavím a pomalým krokem se za ním vydám. Cítím stále, jak jsem celá ztuhlá. Projdu kolem Erica do další místnosti. Je prázdná. Eric mě však vede dlouhou chodbou dozadu. U dveří stojí cizí muž. Nervózně si ho prohlédnu. „Myslela jsem, že jsme tu sami..." řeknu po chvíli. „Těch si nevšímej...jsou tady, aby tě chránili."
„Aby mě chránili nebo aby hlídali, že neuteču?" Podívám se na Erica.
„Obojí." Pronese klidně při odemykání dveří. Otevře je a kývne, ať vejdu do místnosti. Nedůvěřivě do ní vejdu. Vypadá to, že jsme zrovna kluky vyrušili při nějakém hovoru. Při pohledu na mě vypadají zaskočeně. „Pak pro tebe přijdu," pohladí mě po rameni a zavře za mnou. Uslyším, jak znovu zamkne. Podívám se zmateně po klucích. Vypadá to, že jsou naprosto v pořádku. John má dokonce převázanou ruku čistým obvazem. Ani jeden není spoutaný. Přejedu po všech pohledem. Zastavím se však na jeho hlubokých očích. Ihned se rychlým krokem k němu vydávám a pevně ho objímám. Liam mě překvapeně objímá nazpět. Zavrtám mu hlavu do hrudě a vdechnu jeho vůni. Pamatuji si, že jsem v této náruči strávila slušný kus času. Za poslední dva dny jsem si vzpomněla na hodně. „Jsi v pořádku?" Zeptá se hned, hladí mě konejšivě po zádech. „A vy?" Odtáhnu se mírně a podívám se na ně. „Nevěřil bych, že to někdy řeknu, ale chová se k nám hezky," ušklíbne se John. Liam mě jemně chytne za dlaň a podívá se na mé zápěstí. Odvracím ve stejnou chvíli hlavu. „Ublížil ti," zavrčí naštvaně. Vymaním se mu jemně ze sevření. „To nic," podívám se mu krátce do očí a ihned zamířím za Mateem. Vypadá, jak kdyby celé dny nespal. Tolik smutku, jsem v jeho tváři ještě nezahlédla. Zřejmě se dozvěděl o Martě. Pomalu si sedám vedle něj. „Jak se cítíš?" Zašeptám tiše španělsky. Už mě ani nenapadá mluvit s Mateem jiným jazykem.
„Zabil je. Stáli mu v cestě a tak je prostě zabil..."
„Je mi to líto, Mate," zašeptám a obejmu ho jemně kolem ramen. Pohladím ho smutně. Samotnou mě to hodně zasáhlo. Marta s Jayem byli pro Matea celá jeho rodina. Ujali se ho, když se ho jeho pravá rodina zřekla. Přijali ho za vlastního. Nikdy by mě nenapadlo o Martě mluvit jinak, než o Mateově mámě. Ale teď je pryč. Eric je zabil a jen kvůli mně. „Neměl jsem vás sem vodit..."
„Mate, nemluv tak...ty za nic nemůžeš. Rozumíš? Nemůžeš za to, jaký tento svět je..."
„Ale to já je do toho světa zapletl."
„A můj otec do něj zapletl zase tebe...opravdu si myslíš, že by se s tím jinak nesetkali? V této zemi?"
„To mi moc nepomáhá," ušklíbne se a podívá se na mě. Povzdechnu si. „Pomůže mi to, když toho hajzla uvidím mrtvého," kývne směrem ke dveřím. Je mi jasné, že myslí Erica. Dveře se jako na zavolanou rychle otevřou. Copak to je veškerý čas, který nám nechá? Všehovšudy dvě minuty? „Tak pojď." Kývne ke mně. Všimnu si, že v rukou drží dvoje pouta. „Pojď sem." Zopakuje naštvaně, jakmile se do pohybu nemám. Podívám se krátce na Liama a pomalu se postavím. Dojdu k Ericovi. Okamžitě mě chytne za paže a zvedne mi je tak, aby mi mohl nasadit pouta. Nemá cenu se bránit, to už vím. Silně mě chytá za zápěstí a nasadí mi pouta. Silně je utáhne. „Au!" Syknu nahlas od bolesti. Periferně vidím, jak Mateo s Liamem rychle zareagují s chtějí se na Erica vrhnout. „Hou hou..." otočí mě Eric prudce tak, aby mi mohl zbraní mířit na spánek. Drží mě silně kolem ramen. „Radím vám klid, hoši." Zavrčí naštvaně a já cítím, jak se mi chladný kov hlavně silně vrývá do kůže. Eric hodí pouta na zem, ty se svezou až k Liamovým nohám. „Nasaď si to. A nebudu to opakovat dvakrát." Trhne se mnou Eric silně, nespouští však stále pohled z Liama. Podívám se mu pomalu do očí. Sehne se k poutům a pomalu si je nasadí. Podívá se zpátky na Erica. „Pojď sem a žádné blbosti."
„Blbosti tady děláš zas a jenom ty," zašeptám tiše. Chytne mě silně za vlasy a praští s mou hlavou o rám dveří. Zapíská mi v uších a zatemní se mi krátce před očima. Cítím, jak mi po tváři stéká několik proužků krve. Už si začínám vzpomínat, co jsem na Ericovi tak nesnášela. Tu jeho výbušnost, náladovost. V jedné vteřině vám chtěl snést modré z nebe a ve druhé vás chtěl zabít. Přesně to se děje i teď. Cítím, jak si mě přitáhne zpátky k sobě, tentokrát namíří zbraní na Liama, který se mi evidentně vydal na pomoc. Eric se mnou vycouvá z místnosti a táhne mě dlouhou chodbou zpátky do společenské místnosti. Hodí mě silně na gauč a otočí se na Liama. Zatočí se mi celý svět. Snažím se zorientovat. „Posaď se tam," ukáže na druhou stranu místnosti, než sedím já. Liam se tam poslušně posadí. „Ericu, pojď si v klidu promluvit..." začne Liam opatrně. Eric zmáčkne spoušť. Kulka se zavrtá jen pár centimetrů od mé ruky. Vyděšeně mírně vykřiknu. Chytnu se rozechvěle za břicho. Jen klid, Teo, to nic není. Jsi v bezpečí. A má závrať je fuč. „Buď. Zticha." Probodne Liama pohledem. „Jen jsem zmizel z dohledu tak jsi ji hned musel mít, co?" Vyjede Eric na Liama. „Ericu..."
„Ne. Teď mluvím já. Myslel jsem, že tě můžu brát za bratra. Že držíme spolu, táhneme za jeden provaz. Myslíš, že jsem si snad vybral na jaké straně budu?! Myslíš, že jsem měl na výběr?! Prostě jste je nechali, ať si mě vezmou a bylo vám to jedno!" Dojde prudce k Liamovi a namíří mu zbraní doprostřed čela. Srdce se mi hlasitě rozbuší. „Dej mi jedinej důvod, proč bych tě neměl zabít," zavrčí na něj.
„Otec neví, že je naživu. Tím, že máme Liama, máme výhodu na naší straně," vzpomenu si a ihned ze sebe tyto informace vychrlím. Je to jako puzzle. V jednu chvíli dostanu jeden díleček celé skládanky. Nejdříve hledám, kam patří a jsem z něj zmatená. Jakmile však najde své místo, začne dávat všechno smysl. Eric se na mě pomalu podívá. Vidím, jak přemýšlí. Doufám jen, že je dost rozumný na to, aby tu zbraň odložil. Pomalu se otočí zpátky na Liama a zbraň složí. „Tentokrát máš štěstí...vytáhla dobrý arguemnt," pronese Eric naštvaně. Liam se pousměje. Eric se najednou napřáhne a dá Liamovi silně pěstí. Ozve se křupnutí, jak mu při tom zlomil nos. „Ericu!" Vykřiknu naštvaně a ihned se k němu vrhnu. Chytne mě však silně za paži a praští se mnou o zeď. Ozve se další křupnutí. Můj instikt mě přivede do bolestného křiku. Tentokrát cítím, jak kdyby se mi ruka, za kterou mě Eric drží, rozpadla vejpůl. Podívám se na ni. Uprostřed předloktí mi trčí z kůže kost. „Kurva," zakleju nahlas a zakňučím od bolesti. Slzy mi rychlými proudy stékají po tvářích. Cítím, jak nemůžu ruku ovládat, nemůžu s ní pohybovat. Jak kdyby mi kus mé ruky někdo usekl a vzal. Eric mou ruku překvapeně pouští. Podívám se znovu na otevřenou zlomeninu. Místo pode mnou se pomalu plní krví. Liam se ke mně chce rychle vrhnout, Eric však na něj namíří zbraní. „Stůj. Musí to zvládnout sama."
„Zvládnout sama?! Kurva, Ericu, zlomil jsi mi ruku!" Vzlyknu. Snažím se přestat panikařit a vymyslet něco rozumného. Při pohledu na krev mi je na omdlení, bolest mi však dodává dostatek adrenalinu na to, abych neomdlela. Přijdu si otupělá. „Ericu. Je těhotná, nemůže ztratit tolik krve," řekne Liam naléhavě. Eric se k němu naštvaně vrhne a dá mu znovu pěstí, odtáhne Liama z místnosti pryč. Po chvíli se vrací a dojde ihned ke mně. Zakleje nahlas. „Nechtěl jsem," omluví se hned. „To mi je kurva u prdele, Ericu. Zlomíš mi ruku a řekneš mi, že jsi nechtěl?" Vyjedu naštvaně. Klekne si ke mně a vyhrne si rukávy od košile. Sundá mi rychle pouta. „Sám nevíš co chceš," syknu od bolesti.
„Cože?"
„Vůbec ses nezměnil. Jednu minutu se chováš tak a druhou zase onak."
„Pojď, zvedni se," pomůže mi na nohy.
„Nenávidím tě," zašeptám.
„Od nenávisti je to jen krůček k lásce." Pronese jen a posadí mě na postel.
„To na tobě nenávidím nejvíc...to přesvědčení," pokroutím hlavou.
„Teď to bude bolet," odpoví a zatlačí mi kost zpátky.