WHIE

39

Ana Suze

Nervózně přecházím po koupelně sem a tam. Podívám se znovu do dlaně, zda mě zrak nešálí. Nešálí. Na těhotenském testu jsou opravdu dvě čárky. Prohrábnu si zoufale vlasy a snažím se zastavit chvění celého těla, o kterém nevím, zda pochází z nervozity nebo z ranní nevolnosti. Ani jsem si neuvědomila, že mi minulý měsíc vynechala menstruace. Kurva, měla jsem se víc hlídat. Znovu se podívám na test. Tentokrát se nad tím usměju a cítím krátký pocit štěstí. Vždy jsem chtěla malou holčičku, jen jsem si to načasování představovala trošku jinak. Test ukrývám do uzavíratelné kapsy mikiny a vycházím z koupelny ven. Jdu velmi pomalým krokem, jak kdybych nad každým musela přemýšlet. „Tak co...je ti už líp?" Zeptá se mě John, jen co vyjdu z koupelny. Okamžitě zavrtím hlavou. „Půjdu si za Liamem, jestli na to nemá nějaký lék," zašeptám a smutně se pousměju. John mě ihned pohladí po zádech a dá mi pusu do vlasů. „Mám jít s tebou...?" Zeptá se ochotně. Podívám se mu do očí a pousměju se. Stoupnu si na špičky, abych mu mohla dát letmou pusu. „Nemusíš, zlato, zvládnu to...postarej se zatím o snídani, prosím," začnu si pomalu obouvat nové tenisky, které jsem od Johna dostala. Musím uznat, že jsou opravdu nádherné. „Na co máš chuť?" Zeptá se. Pokrčím mírně rameny. „Dala bych si něco sladkého..."
„Hmm...třebaa...vafle s javorovým sirupem a zmrzlinou?" Zazubí se na mě. Usměju se a krátce ho políbím. „Třeba...ty umíš překvapit nejlíp," mrknu na něj a vyjdu pomalu z domu. Cestou k Liamovi se snažím najít ta vhodná slova. Jak mu to mám říct? Mám s tím začít rovnou nebo až po chvíli? Jakmile však přicházím k jeho domu blíže, všímám si, že sedí na terase u bazénu a vychutnává si ranní cigaretu. Dala bych si taky. Po chvíli si však uvědomím, že bych teď asi neměla a tak si jen povzdechnu, z hluboka se nadechnu a sesbírám veškerou odvahu, která ve mně zbyla. „Suze, jsi úplně bledá," típne ihned cigaretu a ustaraně ke mně dojde. Sáhne mi ihned na čelo, aby se přesvědčil, zda nemám teplotu. Nemám, tím si jsem milionprocentně jistá. „Jo...proto jsem za tebou přišla," pousměju se mírně. „Pojď, dám ti nějaké léky..." opáčí a vejde do domu.
„Spíš bych si potřebovala promluvit," vydechnu, jakmile za sebou zavřu dveře na terasu. Liam se ihned zarazí a povytáhne obočí. Okamžitě zamířím ke gauči, na který se vzápětí posadím. Zavřu oči a snažím se rozdýchat, abych se tady nepozvracela přímo na stůl. Po chvíli otvírám oči. Necítím se dobře, ale je mi lépe. „Co se děje...?" Zeptá se zmateně.
„Posaď se, prosím..." zašeptám a prohrábnu si mírně vlasy. Liam se posadí naproti mně a opře se lokty o kolena. Povytáhne ihned obočí.
„Jsem těhotná," zašeptám a mírně si povzdechnu. Liama to očividně zarazí. Vidím, jak zatají dech. Opře se zády o gauč a přemýšlí, jak má vlastně reagovat. „Jsi...jsi si tím jistá?" Vydá ze sebe po chvíli.
„Jsem. Tisícprocentně."
„Víš, testy nejsou vždy stoprocentní, mohlo to být třeba jen-"
„Vynechala mi menstruace...poslední rána jen zvracím...a testy jsem zkoušela čtyři." Podívám se na něj pomalu. Mírně se pousměje. „Tak...to vám moc gratuluju," usměje se na sílu a já vidím, jak z toho radost nemá. Povzdechnu si. „Počkej...je to tvoje," podívám se mu pomalu do očí. Jestli byl předtím zaražený, tak teď hraje mrtvého. Několik vteřin ani nezamrká.
„M-moje? Tím si přece nemůžeš být tak jistá, Suze..."
„Jsem si tím jistá. John používá kondom. My jsme ho spolu nepoužili ani jednou," přetřu si tvář a pousměju se nad tím. Liam se zvedne a sedne si vedle mě. Pomalu z kapsy vytáhnu pozitivní těhotenský test a ukážu mu ho. Vezme si ho ihned do ruk a dlouze si ho prohlíží. „Chceš si to nechat?"
„Samozřejmě, že chci...sice to přišlo v naprosto nevhodnou chvíli, ale nezabiju nevinný život...nemohla bych zabít dítě...naše dítě..." podívám se na něj pomalu. Z ničeho nic se usměje a přitáhne si mě na hruď. Šťastně mě políbí. Usměju se nad tím. „Jsi rád...?"
„Rád? Vždyť tohle je úžasný, Suze...Mám ohromnou radost," zašeptá s úsměvem a políbí mě do vlasů. Úsměv mu ihned zvadne, jakmile si to uvědomí. „John to ví...?"
„Neví nic...řekla jsem mu, že mám nejspíš nějakou virózu..."
„A co chceš dělat..?" Nad tou otázkou si povzdechnu. To kdybych věděla. Co jsem se poprvé vyspala s Liamem, nemohla jsem na něj přestat myslet. Můj každý den doprovázely myšlenky o něm, vzpomínky na jeho doteky, na jeho krásná slova. Pokaždé, když se mě John dotýká, představuji si, jak se mě dotýká Liam. Zjistila jsem, že Johna začínám moc s Liamem srovnávat. Ale srovnávám nesrovnatelné. Poslední dny si čím dál tím více uvědomuji, že Johna mám ráda, ale nemiluji ho. Spím s ním, když musím, líbám ho, když cítím, že to ta okolnost vyžaduje. Nic z toho však nedělám z lásky. Hodně se také změnilo po tom, co mi oznámil, že mě prodal mému otci. Od té doby mu nedokážu v ničem důvěřovat, ani v základních banalitách. Problém však je, že ho mám ráda. Záleží mi na něm. Víc, než by mělo. Myšlenka, že mu zlomím srdce, je pro mě nepředstavitelná. Ale tahle situace mě zahání do kouta. „Přemýšlím nad tím už dlouho...John je neskutečně fajn kluk...mám ho ráda, ale mezi námi to není ono. Alespoň to tak cítím..."
„Chceš to s ním ukončit?"
„Chci mu říct všechno, co se mezi mnou a tebou stalo..." podívám se mu pomalu do očí. „Já vím, že je tvůj nejlepší kamarád...celá tahle situace je naprosto na hovno...ale nemůžu mu přece tvrdit, že to dítě je jeho, poznal by to..."
„Chci, abychom mu to řekli společně," přikývne v souhlas. „Dobře..." sklopím hlavu. „Tak třeba dneska večer?" Vydechnu nervózně. Liam mi jemně zvedne bradu. „Pojďme hned..."
„Teď?!" Zděsím se. Srdce se mi v panice rozbuší. Nedokážu to. Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že budu taková mrcha. Zavrtím okamžitě hlavou. „To nezvládnu, Liame...potřebuju to nejdřív trošku vstřebat," zašeptám a podívám se mu do očí. „Sama jsem se to dozvěděla před chvílí..."
„Dobře...nechci tě do ničeho tlačit. Až budeš chtít, stačí jen říct...jen mu to, prosím, neříkej sama," dá mi pramen vlasů za ucho. Přikývnu pomalu. „Stejně to nesmíme moc dlouho odkládat..."
„To by ani nešlo," pohladí mě jemně prstem po nose. Usměju se nad tím. Vyhrne mi pomalu triko a položí mi jemně dlaň na břicho. „Tak co, bude to holka nebo kluk?" Zeptá se. „To je trošku brzo to řešit ne?" Zasměju se mírně.
„Co by sis přála?"
„Vždycky jsem chtěla holčičku," pousměju se mírně.
„Já bych si přál kluka. Měl by to v tomhle světě mnohem jednodušší..."
„Jo, to určitě..." zašeptám. Položím mu jemně ruku na tu jeho a pohladím ho po ní palcem. „Budu už muset jít...John dělá snídani," pomalu se postavím a prohrábnu si vlasy. „Je blbý, že z toho mám radost, i když to je Johnovo neštěstí?" Zeptá se mě a pohladí mě zezadu po stehně. „To jsme na tom stejně," zazubím se. „Jen mám teď strach..."
„Já vím, dopadne to ale dobře, neboj..."
„V naší rodině ještě nic nedopadlo dobře, Liame..."
„Kdyby nic nedopadlo dobře, tak bys nebyla na světě ty," zašeptá. Cítím, jak se začnu červenat. „Radši půjdu, než mi tady z tebe naroste hřebínek," vydám se zpátky k terase. „Můžu ti večer napsat?" Podívá se na mě.
„Radši ne...budu asi s Johnem a nechci, aby měl nějaké podezření..." pousměju se smutně.
„Dobře," řekne smutně. Mírně mu zamávám a vyjdu na terasu. Po chvíli se zastavím, otočím se a nakouknu zpátky do domu. „Jo a...ten test prosím vyhoď..."