WHIE

25

Eric

Někdo zvoní u dveří, neskutečné. Co tam ti chlapi venku k sakru dělají? Mají jasně daný úkol, nepouštět nikoho dovnitř. A co se nestane? Někdo mi stojí u dveří a zvoní. Naštvaně k nim přicházím a prudce je otvírám. Už chápu, proč ji pustili dovnitř. „Co tady kurva děláš," vyštěknu okamžitě. Ne že by mě překvapovalo, že se tu objevila. Popravdě jsem čekal, že doleze zpátky mnohem dřív. „Slyšela jsem že máš problémy," pronese Katarina svým ruským přízvukem. „Běž domů," protočím očima třískám jí dveřmi před nosem. Chystám se od dveří odejít. „Ty moc dobře víš že mě potřebuješ, Ericu. Mám něco, o co budeš mít zájem." Křičí za zavřenými dveřmi. Povzdechnu si. Tohoto budu ještě litovat. Otevírám znovu dveře a podívám se na ni. „Co pro mě máš." Přecházím rovnou k věci. „Cenné informace," usměje se falešně. Ona to snad ani jinak neumí. Pomalu si ji prohlédnu. Vůbec se nezměnila. Černé rovné vlasy má uhlazené v culíku. Přes uši má nasazenou huňatou čelenku. Rudá rtěnka ji zvýrazňuje už tak bledou pleť, která se ukrývá pod kožešinovým kabátkem. Stále je krásná. „Nebudeš toho litovat," zaculí se a sjede mi prstem po hrudi. Překvapeně povytáhnu obočí. Ta mrcha prostě ví jak na mě. Ví, že jí nikdy nedokážu odolat. „Fajn," zavrčím otráveně a nechávám ji projít dovnitř. Jsem naštvaný spíš na sebe, že to dělám znovu. Budu si to vyčítat, ale užiju si každý moment s ní. Zavírám znuděně dveře a dojdu za ní. Už si udělala pohodlí. Čelenku i kabát pohodila na gauč, košilku si rozepla do půli hrudi. Ihned ke mně dojde a vášnivě mě políbí. Její rty chutnají sladce, tak jako vždy. Nespolupracuji, ihned se odtáhnu. Dojdu k baru a automaticky vytáhnu whisky. „Božínku, co to piješ?" Zděsí se. Uvědomím si, že Katarina whisky nesnáší. Spletl jsem si ji s Anou, už zase. Beze slov láhev schovávám a vytahuji vodku. Povytáhnu obočí, zda je to tak správně. Katarina mi na skleničce ukáže, kolik vodky chce, takže usuzuji, že je. Naliju jí požadované množství a sám si naliju jen polovinu. „Slabochu," napije se okamžitě. Podívám se na svůj obsah skleničky. „Slyšela jsem že ses zapletl s tou Whieovic holkou," ušklíbne se Katarina. „Co ty o tom víš," vyštěknu. Okamžitě pokrčí rameny a nabídne si sušené ovoce, které leží nachystané v misce na baru. Kdo ho sem vůbec dal? „Slyšela jsem, že po tobě kvůli tomu jde Opozice. To asi není moc milé, viď," zahuhlá s plnou pusou a ušklíbne se. „Opozice jde po každým, kdo jim zkříží cestu." „Ale málokdo kvůli tomu musí měnit adresu," mrkne na mě. Chystám se jí odpovědět, místo toho však znovu zaslechnu zvonek u dveří. Už zase. Jak já ten zvuk nenávidím. Vytáhnu z kapsy telefon a podívám se na záznam kamery u dveří. Do prdele, co tady dělá John s Clerensem? Podívám se pomalu na Katarinu. „Počkej mě v ložnici, prosím," pohladím ji po zádech. „Chodbou furt rovně a třetí dveře vpravo," ukážu jí cestu. Pobere si své věci, věnuje mi jeden ze svých dlouhých svůdných pohledů a ladným krokem odejde do ložnice. Zvonek se rozezvoní znovu. Kurva už jdu. Otvírám rychle dveře. Ani se nenadám a už je mám oba dva v domě. „Co tady sakra děláš?" Vyjedu hned na Johna a kopu do dveří, aby se zavřely. „A proč jsi sem vzal do prdele jeho? Zbláznil ses?" „Máme problém, Ericu...celé se to posralo." Posadí se John zoufale do křesla. „Co se stalo?" „Ana je nejspíš mrtvá..." Vyhrkne okamžitě.
„C-cože?" Vykulím oči zda to myslí vážně. „Měl jsi jeden jedinej úkol. Jednu posranou povinnost a to chránit ji před ním! A ani to nedokážeš?!" Cítím jak rudnu vzteky. Zatahám se zoufale za vlasy a začnu přecházet sem a tam. „On jí nic neudělal. Probodla si tepnu nůžkami..." zašeptá. Teprve teď vidím, jak je z toho zničený. Clerens celou dobu mlčí. „Sebevražda?" Pokroutím hlavou nechápavě. To na ni nesedí. Ana by se nikdy nezabila, byla psychicky dost silná, aby to ustála. Nikdy by nás v tom nenechala. Moc jí záleželo na ostatních, uvědomovala si, jakou roli v tom všem hraje. Pomalu se posadím do křesla. Nechce se mi tomu věřit. „Proč jsi ho přivedl?" Zašeptám a kývnu ke Clerensovi. Tomu klukovi nevěřím ani slovo. Dělal by pro Whieho i zadarmo, jen aby se mu naskytla ta příležitost dělat pro něj. „Tím, že je Ana mrtvá, jsme mrtví i my." Vydá ze sebe Clerens svou první větu. „Ona není mrtvá." Okřikne ho mírně John. „Sám jsi to viděl. Byl bys hlupák, kdyby sis myslel, že to přežila," odpoví mu Clerens záhy. Tiše celou scénu sleduji. Tohle snad není pravda. „A ode mě teď čekáte jako co? Že vás dva budu chránit?" Podívám se z jednoho na druhého. „Ne. Že JEHO budeš chránit, já se tam vracím." Prohlásí John sebevědomě. „Ne." Odpovím okamžitě. „Neznám jeden jedinej důvod, proč bych to měl dělat. Ona byla klíč ke všemu, vy dva jste dělali tu nejdůležitější práci ze všech. A posrali jste to." Zavrtím hlavou. „Nechci s vámi mít nic společného." Zvednu se a dojdu k baru. „Ericu prosím," dojde Clerens za mnou. „Vím, že jsme spolu nezačali nejlépe, ale makám fakt tvrdě. Slibuju, že tě v ničem nezklamu..." „Už se stalo," podívám se na něj a naliju si extra dávku Aniné oblíbené whisky. Napiju se a vrátím se ke křeslu. „Uvědomujete si vy dva, co jste tím vůbec způsobili? Ona byla jediná cesta, jak Jamese Whieho svrhnout. Ona nás k němu měla dovést, díky ní ten plán, co jsme měli, byl proveditelný! První plán z těch tisíců, o které jsme se snažili! A vy dva to tak poserete," pokroutím naštvaně hlavou. Cítím, jak mnou koluje vztek. Nejradši bych je oba zabil, teď a tady. Ale neudělám to. Pokud to má někdo udělat, ať to udělá pomalým způsobem. Ať si jen uvědomí svou vinu. A tohle nejlepším způsobem neprovede nikdo jiný než sám James. „Nevím, jestli si to uvědomuješ,...ale tady umřel člověk," upozorní mě John. Uchechtnu se. „To snad nemyslíš vážně, Weine. Ty si opravdu neuvědomuješ co se tady stalo, že?" Vyštěknu na něj. „Já si to právě uvědomuju moc dobře." Postaví se a dojde ke mně. „Ana byla člověk s úžasným srdcem a neměls právo ji takhle využívat!"
„Ty jsi ji snad nevyužíval?! Nešukal jsi jí náhodou v Privilegiu kdy se ti zachtělo?! Využíval jsi ji úplně stejně, jako já."
„Ty jsi takový kokot." Pokroutí nade mnou hlavou. Cítím, že už mám dost. Vrážím mu silně pěstí do spánku. Ránu mi oplácí loktem a posílá mě k zemi. Rozbiji mu sklenici o hlavu, ani to s ním neotřese a hned mi zasazuje další ránu do obličeje. V puse cítím sladkokyslou pachuť krve. Chci mu ránu oplatit, do konfliktu se však zaplétá Clerens a odtahuje ode mě Johna co nejdál. „Vypadněte z mého domu." Odplivnu si naštvaně. „Děláš velkou chybu," podívá se na mě John a bez dalšího slova spolu s Clerensem odchází. Položím si hlavu zpátky na zem. Snažím se uklidnit. Ani ve snu by mě nenapadlo, jak to ti dva dokážou posrat. „Jsi v pořádku?" Ozve se upištěný hlas s ruským přízvukem. Pomalu zvednu hlavu. „Ty jsi ještě tady?" Protočím očima otráveně. „Poslal jsi mě přeci do ložnice." Namítne a pomalu ke mně dojde. S námahou se postavím do stoje. Snažím se popadnout dech. „Vypadni," vydechnu a vrátím se k baru. Sahám po whisky a přemýšlím, zda si nalít další skleničku. Nakonec se napiju přímo z láhve. Vydechnu a opřu se rukou o bar. Všimnu si, že se Katarina nehla z místa, kde stála před chvílí. Natáhnu se po noži a hodím ho po ní. Minul jsem. Nevím jestli jsem rád nebo jestli toho lituju. „Řekl jsem vypadni!" Zopakuju naštvaně. Okamžitě se do ložnice vrací pro věci. Za chvíli jen slyším klepání podpatků o podlahu, jak utíká z domů pryč. Prásknutí dveří. A je klid. Dosedám pomalu na barovou židli. Vytáhnu si cigaretu a zapálím si. Měl jsem Anu rád. Nezáleželo mi na ní, ale rád jsem ji měl. Potáhnu si z cigarety a po chvíli kouř vydechnu. Zavzpomínám na její tělo. Křivky plné dokonalosti. Ta holka neměla chybu. Kdyby nebyla tím, kým byla, tak bych to s ní možná bral vážně. Nezačnu si však s někým, koho mám v budoucnu v plánu obětovat, to bych byl hlupák. Můj obětní beránek však přestal dýchat. Ty náno pitomá, kdybys jen věděla. Asi si myslela, že ji zachraňuju kvůli mé úžasné povaze. Dobrou povahu sice mám, ta je však určená k zabíjení. Sám nad sebou pokroutím hlavou. Jak jsem si jen mohl myslet, že mi ten plán vyjde? Hrozby jsem očekával ze všech stran, jen z téhle ne. A právě Ana mi zarazí kudlu do zad a připraví můj plán o nejdůležitějšího člověka. O sebe samotnou. Pomalu se zvednu a dojdu ke gauči. S hlasitým žuchnutím se na něj posadím. Už na sobě začínám znát, že jsem mírně přiopitý. A přitom jsem toho tak moc nevypil, no ne? Pokládám poloprázdnou láhev whisky na stůl a teprve teď si všímám bílé obálky, která zde leží. Pomalu si ji beru do rukou a prohlédnu si ji. Jsem si jistý, že tady ještě před hodinou nebyla. Pomalu ji otvírám a vytahuji její obsah. Jsou to fotky, vyscreenované záznamy z kamery. Podívám se na první. Stojí tam Ana, je ve spodním prádle, v koupelně před zrcadlem. Prohlíží se v něm. Ruce má ošklivě zjizvené od popálenin, jizvy na krku a tváři tak hrozné nejsou. Je nádherná. Dokázal bych se na ni dívat hodiny, zvědavost mi však nedá. Položím fotku na stůl a podívám se na druhou. Z krku jí stříká krev. Jednou rukou se za něj drží, druhou se snaží dosáhnout na zrcadlo. Musí stát na špičkách. Nad tím se mírně pousměju. I tuhle fotku téměř hned odkládám a zadívám se na další. Ihned mi naskočí husí kůže. Tentokrát Ana leží na zemi ve vlastní kaluži krve. Je jí příšerně moc. Měli pravdu, tohle nemohla přežít. Chtě nechtě si povzdechnu a zadívám se na krvavý nápis na zrcadle. Láska je zde bezmocná, když nenávist k tobě je nespočetněkrát větší. Tvá Ana Suze THOMAS. Zavrtím odmítavě hlavou. Tohle je fakt průser. Velký průser. Věděla jsi vůbec, co tím způsobuješ, když jsi to dělala? Myslela jsi vůbec na to, jak tím ohrožuješ ty, co tady zůstanou?
Doufám, že ti to za to aspoň stálo. A jak zjišťuji na další fotce, tak stálo.

Liam

Stále tomu nemůžu uvěřit. Po všech těch letech, přes veškerou snahu, je prostě konec. Skončilo to dřív, než to mohlo začít. Ani jsem jí nestihl říct, že ji mám fakt rád. Opravdu rád, moc rád, ne jak ti ostatní pozéři. Celé to byla chyba. Moje, Johnova, Clerensova. A její. Nechci vinit jejího otce, kdybych musel, musel bych ho z čiré nenávisti zabít. Teď on možná zabije mě. Ze všeho nejtěžší však pro mě je, předat tuto informaci Alfě.
„Liame? Děje se něco?" Ozve se překvapený hlas z reproduktoru mého telefonu. Samozřejmě, že je Tobias překvapený. Volat mu mám jen v krajních případech. Nevím, jestli se jedná zrovna o krajní případ, ale průser to je. „Je mrtvá." Vydám ze sebe jen. Stále nedokážu říct její jméno. Nejde to, bolí to. „Cože? Kdo je mrtvý, Liame?"
„Jamesova dcera. Zabila se..." Odpovědí mi je dlouhé ticho. Nahrnou se mi slzy do očí. Tady můžou, tady mě nikdo nevidí. „Je mi to líto..." řekne po chvíli. Tobias byl jeden z těch, kteří o mé lásce k Aně věděli. On, Eric a John. Byl bych radši, kdyby to věděl jen on a John, Eric se ale vždy musí do všeho nasrat. „Co teď uděláme?" Snažím se udržet hlas pevný a nedát na sobě znát, jak moc mě to zasáhlo. „To nevím...už to tvůj bratr ví?"
„Prej u něj byl John. Eric od nás dává ruce pryč."
„To se dalo čekat..."
„Hmm," zavrčím naštvaně. Mám na něho vztek. Chtěl Anu jen využít, jako to dělal celou dobu. Vůbec mu na ni nezáleželo, nešlo mu o to, aby žila. Šlo mu o to, aby se on dostal k moci a on byl ten, kdo Whieoho porazil. To jestli z toho Ana vyjde mrtvá nebo ne neřešil.
„Stáhni se," ozve se Tobiasův hlas z telefonu.
„Ne. John je v nebezpečí, chci ho z toho srabu dostat ven."
„Řekl jsem stáhni se, Liame. To už není naše věc, my teď musíme chránit Alfu. Musíme vymyslet nový plán."
„Třeba mě tady budete potřebovat a co pak? Já z boje neutíkám, Tobiasi, já ne."
„Proto si tě taky tak cením." Pronese po chvíli. „Dívej, já chápu, proč tam chceš zůstat. Ale musím chránit organizaci. Jako kámoš ti říkám, ať se neopovažuješ odejít bez Johna. Jako šéf ti říkám stáhni to. Pokud ale zůstaneš, už to není věc Alfy. Nebudeš pod ochranou, ač bych byl rád," pronese klidně. Jo, on ty stresové situace zvládá bravurně.
„Zůstávám." Řeknu sebevědomě.
„Dobře. Tak hodně štěstí, kámo..."