WHIE

42

Ana Suze

Okamžitě se ke mně vrhá a kontroluje, zda jsem v pořádku. Celkem ironie, když mě sám držel několik týdnů v kómatu. „Jsem v pohodě, tati," řeknu po chvíli, aby mě konečně přestal prohlížet. „Jsem tak rád, že se ti podařilo Pottovi utéct...ani nevíš, jak zoufalý jsem byl, když jsem tě ztratil..."
„Ale už jsem tady...zvládla jsem to a jsem živá a zdravá..." pousměju se mírně. Táta přikývne. Za těch několik měsíců výrazně pohubl. Ve tváři mu jde vidět únava a stres. Zřejmě nezažívá nejlepší chvíle.
„Tobě vděčím za její bezpečný návrat?" Popojde táta k Mateovi. Mateo přikývne.
„Mateo Trueba, pane" představí se Mate svou neohrabanou angličtinou. Táta si toho povšimne a plynule přejde do španělštiny. „Postarám se o to, aby jsi byl příslušně odměněn, hochu. Pro začátek, jak by se ti líbila práce v mém sídle? Kontrol na letišti musíš mít zajisté plné zuby..."
„Byl bych poctěn, pane..." přikývne Mate.
„Dobrá tedy. Když ses tak dobře postaral o mou dceru, byl bych velmi rád, kdybys na její bezpečnost dohlížel i nadále."
„Pane..?" Povytáhne Mate obočí. Zřejmě se bojí o svůj jazyk. „Neboj se, nebudeš na to sám. Výpomoc ti přidělím, ta si s tebou však moc nepovykládá. Potřebuji někoho, kdo jim bude přidělovat práci, říkat jim, co mají dělat."
Tak tedy díky bohu o jazyk nepřijde. Mírně vydechnu úlevou.
„Bude mi ctí," přikývne Mateo znovu.
„Výborně. Zařídím, aby tvé věci přestěhovali k Aně do pokoje. A ty Ano, mi teď všechno povykládáš...máš hlad?"
„Možná bych si něco i dala," přikývnu.
„Na co máš chuť? Greta bude připravovat její skvělé burito, ale pokud máš chuť na něco jiného, zařídím to..."
„To je dobrý, tati. Burito zní fajn," pousměju se. Obejme mě kolem ramen a vydá se se mnou směrem k jídelně. Po chvíli si však ihned zastaví a otočí se zpátky na Matea. „Kluci tě zaškolí, pak za námi doraž." Rozkáže mu a bez dalších slov mě táhne do jídelny. „Viděl jsi, co se venku děje, tati..?" Zeptám se opatrně po chvíli. Věnuje mi krátký pohled a posadí se do čela stolu. Pomalu přikývne a já se posadím vedle něj. „Je to neštěstí...jen tak tak se nám podařilo dostat Henriho a jeho syna do bezpečí..."
„C-cože? Prezident je tady?" Vykulím oči.
„Jistě. Povečeří s námi," přikývne táta a podívá se za mě. „My o vlku...a máme vlka za zády," usměje se táta zářivě. Okamžitě se otočím. Pomalu se k nám blíží prezident O'Coneil se svým synem Elliotem. „Zaslechl jsem, že ti prý přijela návštěva," zazubí se prezident na tátu. „Tahle slečna však moc nebezpečně nevypadá..."
„Henri, tohle je má dcera, Ana Suze..." představí mě táta. Okamžitě se postavím od stolu a zdvořile nabídnu prezidentovi ruku. Pevně ji stiskne. „Moc mě těší, pane...a přijměte mou upřímnou soustrast..." zašeptám po chvíli. Prezident přikývne. Vidím, jak mu těmi slovy vezmu vítr z plachet. Aby to zakryl, ukáže na svého syna. „Pro tebe bude asi příjemnější jednat s mým synem, holčičko..." uchechtne se a půjde si sednout za tátou. Začnou se spolu bavit. Podívám se Elliotovi pomalu do očí. Může být stejně tak starý jako já, možná jen o něco málo starší. Nevypadá, že by byl nadšený z toho, kde se nachází. Právě naopak. Jeho diplomacie to však dokáže úžasně zakrýt. „Čau...jsem Elliot," prohodí ke mně. „Ana..." pousměju se nervózně a sednu si zpátky na své místo. Elliot se posadí přímo vedle mě. „Musím uznat, že jsi nelhal, Jamesi...tvá dcera je opravdu kus," pronese prezident nahlas jako kdybych u stolu neseděla. Okamžitě se na něj podívám. Myslí to vážně? Nebo se mi snaží vysmát?
„Je to má dcera, Henri, bylo jasné, že bude krasavice..."
„Bohužel to momentálně ve státech nemáš nejjednodušší, viď?" Podívá se na mě prezident s úšklebkem.
„C-co prosím?" Vyhrknu zaraženě.
„Ale no tak. Přeci víš, co se děje, nebo snad ne? Křeslo máš jisté..." zasměje se tomu a podívá se ihned na mého tátu. Jakmile však zjistí, že se směje sám, smát se přestane. „Křeslo...? Nic jsem přeci neprovedla." Ohradím se.
„Že ne? Máš na rukách krev téměř tisícovky lidí...takovou vražedkyni jsme tady ještě neměli..."
„Já je nezabila." Vyjedu mírně.
„Že ne? Mohla jsi tomu přeci zabránit nebo snad ne? Kdyby jsi u toho...Toma Potta zůstala, nikdo z těch lidí by nezemřel. Všichni by byli naživu. Neseš zodpovědnost za jejich úmrtí."
Rozhodne přísně.
„Vy byste nechal zabít nevinného člověka?"
„Já? Ne...ale lid ano...a s tou nevinností bych brzdil, slečno..." mrkne na mě. Okamžitě se podívám na tátu. Proč celou dobu mlčí? Proč se mě nezastane? Nebo si snad také přeje, abych skončila na elektrickém křesle?
„Musí zde být způsob, Henri..."
„Způsobů je vždycky mnoho. Je jen otázkou, co jsou lidé pro tyto možnosti ochotni obětovat..."
„Co chcete." Vyštěknu. Táta praští pěstí do stolu. „A dost. U mého stolu se budeš chovat slušně, Ano."
„On by mě nechal popravit, tati...to tady mám jen tak klidně sedět?"
„Nedovolím to. Tak už drž jazyk za zuby."
„Obávám se, že sem tvá moc nesahá, Jamesi," vloží se do toho prezident. Zatnu silně pěst. Nechápu, o co mu sakra jde. Elliot si významně odkašle. Jeho otec utichne a podívá se na něj. „Pan Whie nám zachránil život, otče." Připomene mu. Prezident O'Coneil ihned přikývne. „Ano, máš pravdu, synu...omlouvám se za své nezdvořilé chování..."
Ve stejnou chvíli do místnosti vchází Evin. Vyměníme si pohledy. Vidím, že ho má přítomnost zjevně překvapí. „Omlouvám se, že ruším, pane, ale potřeboval bych s vámi o samotě mluvit. Je to naléhavé..."
„Nevyčká to až po večeři, Evine?"
„Obávám se, že ne, pane."
Táta se na nás omluvně podívá a odejde z místnosti. Evin mi věnuje dlouhý pohled. Krátce se na mě usměje a odchází. Mírně se zarazím. Opravdu se na mě usmál? Nespletl si mě snad s někým?
„Jsi velice podobná své matce..." ozve se po chvíli Elliot jako bychom byli sami. Podívám se na něj tázavě. „Ty jsi snad znal mou matku?"
„Ne, to neznal. Ale zabývám se výzkumem vaší rodiny. Studuji diplomacii a vztahy a rád bych jednou nastolil rovnováhu mezi vašim a našim světem."
„A jak by taková rovnováha měla vypadat? Upřímně si to moc nedovedu představit..."
„Měli byste být tolerováni. Měli byste mít vlastní stát s vlastními zákony. Tam byste si mohli provádět cokoliv. Na jiných územích byste však měli respektovat zákony jiných. Chtěli byste zabíjet? Dobrá, ale jen na vaší půdě. Únosy, znásilňování, pašování drog v ostatních státech by mělo být trestáno trestem smrti." Pronese sebevědomě. Ihned se nad tím uchechtnu.
„Něco k smíchu?" Zeptá se mě prezident.
„Ano...tohle by v životě nemohlo fungovat. Potřel by tím základní principy mafie..."
„Myslíš princip toho, že si děláte, co se vám zachce? To tolerujeme již velmi dlouho a jak můžeme vidět, zašlo to daleko. Myslel jsem, že to má James pod kontrolou. Jak se však ukázalo, tak nemá."
Chci něco namítnout, do místnosti však vchází Mateo. „Ano, chce s tebou mluvit tvůj otec." Pronese španělsky. O prezidenta a jeho syna nejeví jediný zájem. A já již také ne. S tak arogantními lidmi si nemám co říct. Když lidé říkali, že se prezident přátelí s tátou, myslela jsem, že se jedná o skutečné přátelství. A ona je to zase jen ta jejich zkurvená politika. Zvednu se od stolu a bez jediného slova zamířím z místnosti ven. „Jsi v pořádku? Vypadáš rozčíleně..."
„Je mi fajn," vyštěknu nepřiměřeně a následuji Mata. Vrhne po mně káravým pohledem a otvírá dveře před námi. Vcházím do místnosti plné lidí. Okamžitě na mě všichni upřou pohled. „Tohle je ten důkaz, pánové. Tohle je ta naděje. Neztrácejme víru, ta šance tady je." Ukáže na mě táta rozhořčeně. Snažím se rychle situaci pochopit. Táta ke mně prudce dojde a násilím mi otočí hlavou, aby šly vidět mé jizvy na tváři. „Potřebujete víc důkazů?" Okřikne je táta. Zamračím se mírně. Všichni v místnosti začnou diskutovat.
„Kde bereš tu jistotu, Jamesi?" Zeptá se jeden z mužů. Táta pomalu pouští mou tvář a já se rychle vydám do ústraní. Celá situace mě začne stresovat. Mateo ihned dojde za mnou. „Co se to děje, Mate?" Zeptám se zmateně. Ten jen pokrčí rameny. Po chvíli k nám přistoupí Evin. „Rád tě vidím, potížistko," ušklíbne se na mě mírně, zároveň však dává pozor na tátu. „Myslím, že bys měla už jít...nebudou se tady teď dít pěkné věci," podívá se Evin na Matea. Ten okamžitě přikývne. „Evine, co se děje?" Podívám se na něj, Mate mě však již chytá pevně kolem pasu a táhne mě z místnosti pryč. „Ne, Mate, počkej." Okřiknu ho anglicky. V tom všem si ani neuvědomím, jakým jazykem na něj mluvím. „Pojď do svého pokoje," řekne důrazně. „A neotáčej se," řekne tiše. Jak nařídí, tak udělám. Zaslechnu za sebou střelbu. Ale proč? Co se děje? Stalo se snad něco? Jsem z celé situace zmatená. Přijde mi, že nerozumím již ničemu. Jakmile vejdu do pokoje, přejdu ihned k oknu. Podívám se na město, na které se mi odtud naskytuje celý výhled. Myšlenky se mi však vrací zpátky do té místnosti. Mate lhal, něco ví. „Teď už mi můžeš říct, o co dole šlo...?"
„Ne..."
„Mate," povzdechnu si a otočím se na něj. Dojde ke mně a podívá se mi do očí. „Tímhle se všechno změnilo, Ano. Když budu muset mlčet, budu mlčet...když budu muset udělat něco, s čím nesouhlasím, udělám to...možná už to mezi námi nebude o takovém přátelství jak dřív, musím poslouchat. Budu muset dělat věci, které ti nebudou příjemné..." zašeptá.
„O čem to mluvíš, Mate..?"
„Jen chci, abys věděla, že je nechci dělat. Omlouvám se za to už teď..." zašeptá znovu. Vidím mu v očích beznaděj. „Mate, počkej...nevím, co se chystáš udělat, ale musíš pár věcí vědět..." vyhrknu rychle a snažím se získat čas. Vymýšlím plán. Ale jaký? Třeba nic na mě nechystá, třeba jen blábolí. Mate se postaví přede mě tak, aby mě celou zakryl na kameře za námi. Prsty se jemně dotkne mého mírně vystouplého břicha. Já vím, naznačí rty. Podívám se mu dlouze do očí. Usměje se mírně. Pokroutím mírně hlavou, ať to hlavně nikde neříká. Pomalu přikývne. Otevřou se dveře do místnosti a dovnitř vejde táta s Evinem. „Omlouvám se za tu šaškárnu dole," pronese táta po chvíli. Všímám si, že si otírá zakrvavené ruce do kusu hadru. Zavřu pevně oči a snažím se to ignorovat. Po chvíli oči opět otvírám. „Co se stalo?" Zeptám se zvědavě.
„Ale...přihlouplí lidé, kteří neumí držet své slovo. Henri tě zřejmě nepřivítal s největším nadšením..."
„Ty sis toho všimnul?" Ušklíbnu se. Okamžitě mi přistane na tváři jeho dlaň. Chytnu se ihned za bolavou tvář. Na tohle jsem si odvykla. „Na mě drzá nebudeš, holčičko. Copak jsi zapomněla na své vychování?" Chytne mě silně za tváře a donutí mě podívat se mu do očí. Cítím, jak se ve mě probouzí vztek. Reflex, který mi napovídá, abych tátovi nakopala do koulí. „Myslíš, že jsem úplně blbej? Nepřišla jsi, protože jsi tady doma. Přišla jsi mě prosit, ať Pottovy činy zastavím. Bojíš se o svůj vlastní krk, co?" Ušklíbne se táta a odstrčí mě. „Hnusíš se mi. Jsi celá tvá matka. Tváříš se mile, ale pak mi vrazíš kudlu do zad." Vyštěkne na mě. Celou dobu jen mlčím. Nevím, co mu mám na tato slova říci. Snad jen začínám litovat toho, že jsem se za ním vracela. „S kým to čekáš?" Vyhrkne najednou. Zastaví se mi dech. Sakra. Zmateně se na něj podívám. „C-cože?" Vydám ze sebe jen. Táta protočí očima.
„Nejsem pitomej, Ano. Všiml jsem si toho hned, jak jsi přišla. Tohle už poznám."
Mlčím. Mám se přiznat nebo se pokusit to hrát? Táta mi dá pěstí. Ztratím rovnováhu a začnu padat k zemi. Mate mě pohotově chytí. Právě si tím podřezal vlastní větev. „Tak mluv. Když k sobě začneme být upřímní, je velice velká šance, že ti nenechám vyvolat potrat."
„Nebude se ti to líbit..." zašeptám.
„Tak mluv."
„S Johnem Weinem..." vyhrknu a setřu si krev ze rtu. Tátu to očividně překvapí.
„Našel mě u Opozice a pomohl mi dostat se pryč...celou tu dobu se o mně staral...pomohl mi dostat se zpátky k tobě," zašeptám tiše. Doufám jen, že jsem stále tak dobrá lhářka jako kdysi. „Kde je teď?"
„Nevím...bál se vrátit, že ho budeš brát jako zrádce. Špatně to nesl, zůstal ti věrný..." zašeptám. Táta se otočí zády a z hluboka se nadechne. Je naštvaný, to už poznám. Možná jsem neměla říkat Johnovo jméno. Možná mě táta znovu srovná s mámou. „Je mi to líto, že to takhle muselo dopadnout...jsi bohužel nepoučitelná..." pokroutí táta hlavou. „Evine, postarej se o to." Přikáže mu. Podívám se Evinovi do očí. Nevidím v nich žádnou lítost, žádné slitování. Přistoupí ke mně pár kroků a já se instinktivně postavím za Matea. Mám strach. Dlouho jsem tento pocit nezažila. Ten svíravý pocit na hrudi, když není úniku, když jakýkoliv pokus o vlastní záchranu života je marný. „Ty...pojď se mnou," kývne táta na Matea a půjde směrem ke dveřím. Mate se na mě ani nepodívá a nechává mě v místnosti s Evinem samotnou. „Evine, prosím..." zakňučím prosebně.
„Copak ses opravdu za ty roky nic nenaučila?" Uchechtne se a přistoupí ke mně. Zacouvám co nejvíc ke zdi. Srdce mi buší splašením. Pohladí mě jemně po tváři. „Věř mi, že tohle je poslední varování. Příště to takhle dobře nedopadne..." zašeptá téměř neslyšně. Podívám se mu do očí. Myslí to jako radu nebo jako výhružku? Než se stíhám rozmyslet, zasahuje mě první rána pěstí do obličeje. Okamžitě ucuknu a chci se dostat z jeho dosahu, Evin je však rychlejší a mnohem silnější. Popadá mě za vlasy a hází se mnou o zem. Několikrát do mě kopne, vždy se mu však dokážu vyhnout tak, aby rána nemířila na břicho. Poslední kopnutí směřuje do mé tváře. Chtě nechtě se tiše rozbrečím. Periferně vidím, jak Evin bere do ruk nějakou hůl. Rozechvělými rukami se snažím vytáhnout do stoje. Tehdy přichází první silná rána do zad. Vykřiknu bolestí a svalím se zpátky na zem. Další rána přichází do stehen a jedna do hrudě. Chvíli mi přijde, že mi vyrazil dech. To však ten strach mi ubírá na kyslíku. Popadne mě za vlasy a háže mě na postel. Přichází další rána tyčí - tentokrát se jí dokážu vyhnout. Evin ji naštvaně odhodí a popadne mě znovu za vlasy. Přidrží si mě před sebou. První ránu pěstí mi zasadí do pravé tváře, druhou se trefuje do spánku. Zatemní se mi krátce před očima. Jakmile se mi vrací zrak, vidím Matea ve dveřích. „Už stačí, Evine. Myslím, že si to zapamatuje dost." Pronese klidně. Evin se na mě krátce podívá a pustí mě. „Pan Whie tě očekává dole." Evin přikývne. Upraví si oblek a odejde ihned z místnosti. Mateo za ním zavře dveře a ihned ke mně dojde. Obejme mě jemně kolem ramen. „Pojď si dát studenou sprchu, to ti pomůže," zašeptá a pomůže mi dojít do koupelny. Posadím se slabě na stoličku. Nejsem schopná pohnout s jedinou částí svého těla. Snažím se tu bolest nevnímat, je však tak palčivá, že nedokážu myslet na nic jiného. „Teď tě vyzléknu, dobře?" Zeptá se opatrně. Pomalu přikývnu. Je mi to fuk. S Mateem se známe tak dlouho, že jsme se nazí viděli nejspíš už stokrát. Ani by mě nenapadlo, že bych se před ním měla stydět. Pomalu mi přetáhne mikinu s tričkem přes hlavu a já okamžitě syknu od bolesti. Na mých žebrech se vybarvuje začínající dlouhá modřina. Při pohledu na ni se mi chce brečet, je mi jasné, že ta největší bolest teprve přijde. Jakmile mě Mateo celou vyzlékne, vezme mě do náruče a posadí mě do vany. Pustí vlažnou vodu. Okamžitě si v ní umyju obličej. Vidím, jak se voda barví krví. Ani si nevšímám, že Mateo odešel a již se vrací s čistým oblečením. Tedy lépe řečeno s pyžamovými kraťásky a s trikem. Jakmile se doumývám, pomůže mi z vany ven a pomůže mi se převléknout. Vydám se zpátky do ložnice a okamžitě se zavrtám pod peřinu. „Říkal jsem ti, že to není dobrý nápad," zašeptá téměř neslyšně, jakmile dojde ke mně. Posadí se vedle mě a podívá se na mě. „Chci se prospat," otočím se k němu zády.
„Ano..." povzdechne si.
„Nech mě být."

Další den ráno sedím v zasedací místnosti. Po chvíli se rozráží dveře a do místnosti vchází táta s Evinem a nějakým mladým mužem. Odvrátím pohled a dívám se tiše do stolu. Snažím se splynout se židlí, vypařit se. Nemám náladu se s někým bavit. Má tvář mi řeč ani moc neumožňuje, po včerejším večírku s Evinem dokáži jen huhlat. „Ano, tohle je Tobias Cane, šéf Alfy. Rádi bychom s tebou vyřešili pár nesrovnalostí," začne táta a posadí se do čela stolu naproti mně. Zvednu pomalu pohled a podívám se na Tobiase. Zjevně je zaskočený tím, jak vypadám. „Tobias by mi rád pomohl dostat se zpátky k moci. A všichni v této místnosti moc dobře víme, že to bez tvé pomoci tak snadno nepůjde."
„Chci, abys ses k té moci znovu dostal," zahuhlám co nejvíce srozumitelně to dokážu.
„Chci zabít Toma a tebe dostat zpátky na vrchol," podívám se tátovi do očí. Tentokrát bohužel nelžu.
„Výborně, tak to si budeme rozumět," zazubí se táta a podívá se na Evina. Ten přede mě postaví sklenici vody, před tátu a před Tobiase položí sklenici šampaňského. „Tak na vítěznou spolupráci," usměje se táta a vyzdvihne sklenici nahoru. Pomalu si vezmu sklenici do ruky a pousměju se. Je od táty milé, že myslí na to, že jsem těhotná a nenutí mi alkohol. Táta si s Tobiasem přiťukne. „Tak a do dna," usměje se Tobias a oba začnou ze sklenice pít. Abych nebyla pozadu, vypiji svůj obsah sklenice taktéž. Od rána jsem nic nepila a tak se mi teď voda hodí víc než kdy jindy. Položím sklenici na stůl a mírně zakašlu. Ucítím v puse jemné stopy po prášku, který byl ve vodě. Hlavou mi probleskne myšlenka, že se mě snažili otrávit a že se jim to povedlo. Co jsem to jen provedla? Znovu zakašlu. Zatočí se mi hlava a začnu bezvládně padat k zemi.