WHIE

45

Ana Suze

Žít nebo se zabít? Žít nebo se nechat zabít? A mám se nechat zabít od něj, od toho druhého, od tamtoho nebo od nich? Bojovat či se vzdát? Žít pro nic nebo umřít pro něco? Pro někoho. Pro tamtoho. Ne pro toho druhého. Stvořit život nebo jej zahubit? Zahubit samu sebe?
Nechávám se plynule pohltit tímto světem, kde růžová není nikdy tak růžová, jak by se mohla zdát. Zde i ta nejjasnější bílá obsahuje stopy černých činů. A co na takovém místě dělá bílá? Někdo má takovou pleť, jiný zas interiér a ten třetí svůj oblek. Plní však stejný účel. Na bílé krásně vyniká rudá. Tvoří batiku, tvoří krvavé umění. Ze smrti se stává um. Nejde o to, koho zabít, ale jak ho zabít. Otrava jedem již není v módě, zlomení vazu je málo bolestné, málo zřetelné. Krev je naším rukopisem. Proto vás nejdříve mlátí, poté bodají nožem a nakonec do vás střílí zbraní. Nejdříve nohy, ruce, trup a jako poslední hlava. Ta ztvárňuje definitivnost. Jakmile se vám dostanou k hlavě, je váš osud zcela v jejich rukách. V rukách, které mají deset prstů, ne jak ty naše. Sem tam se někdo objeví s osmi prsty, dokonce se sedmi. Pořádný trest však přichází u důležitějších částí těla. Noha, ruka, jazyk, mužský penis. Je to fuk. Připraví vás o vše. O rodinu, o dítě, o pocit bezpečí, který jste si celé ty roky tak naivně vtloukali do hlavy. Jste jen jejich loutka a nezmůžete nic. Oni tahají za provázky, vy jen slepě a bez rozmyšlení činíte. Nemáte šanci provázky přestřihnout, pokud tak uděláte, místo útěku se jim svezete bezvládně k zemi, závislí na jejich pomoci. Dostanou vás přesně tam, kde vás chtěli mít. A to jen díky tomu, že vy jste chtěli víc. Chtěli jste svobodu, chtěli jste jídlo, spánek, konec utrpení. Konec té diktatury. Kde diktatura končí, tam demokracie začíná, říká se. Ani se však nenadáte a ocitnete se ve vlastní diktokracii. Diktatura nemá meze, diktatura nikde nekončí. To je ten důvod, proč demokracie nemůže existovat. Nazýváme to jinak, jedná se však o jedno a to samé. Chceme vám vládnout, ovládat vás, ale chceme, abyste měli pocit, že jste svobodní, že o svém životě rozhodujete sami. Nazvěme to demokracií, ať lidé zavřou huby a my si budeme moci dělat, co se nám zachce.
Takhle to ale tady nefunguje. My si přiznáváme, že demokracie není. Nehrajeme si na to, co by bylo, kdyby bylo. Řešíme to, co je teď, a co teď bude. Nenalhávejme si, že to bude dobré. Nebude. Dobré to je teď, zítra to bude horší. Až zítra bude teď, bude to dobré. Ale zítra bude zle. Až pozítří bude teď, bude to dobré. Ale ani za týden nebude dobře. Teď mi je fajn, ale zítra nebude. Teď se mám dobře, proč tedy umírat? Mám se dobře, mám tedy chuť bojovat. Mám se dobře, mám tedy sílu život dávat. Mám se dobře, mám tedy sílu žít do zítra. Zítra se budu mít špatně. Ale zítra bude teď. A teď se mám nejlíp, jak se mohu mít. Proč si tedy stěžovat?

Můžu říci jen jedno. Se svým životem jsem spokojená. Protože teď je teď.

A teď se máme všichni dobře.

„Jak ti je?" Zeptá se mě z ničeho nic. Nemám chuť se na něj dívat a tak stále upírám pohled na město venku.
„Dobře," pokrčím rameny. Jak kdyby to, že se mám dobře, byla samozřejmost.
„A Teo...?"
„Teo si furt na něco stěžuje," odvětím prostě a pohladím se po bříšku. Za poslední týden se zvětšilo do šílených rozměrů. Pro mě šílených. Ve skutečnosti bude ještě tak dvakrát větší, to si však momentálně představit nedokážu.
„Hrozně moc jsi zhubla..." zašeptá po chvíli. „Měla bys víc jíst..."
„Já jím..."
„Neříkám, že nejíš. Říkám, že bys měla jíst více. Za dva..."
„Nedokážu jíst ani za jednoho, jak mám jíst za dva?" Zašeptám a opřu si hlavu o stěnu. Mateo ke mně pomalu dojde a zvedne mi jemně bradu. Podívám se mu do očí. Okamžitě mi hlavou probleskne vzpomínka.
„Co..?" Zeptá se. Místo odpovědi však zavrtím hlavou. Ne. Vzpomínám si špatně. Prosím, ať jsou mé vzpomínky mylné.
„Já...já jsem se sem vydala dobrovolně..." zašeptám zamyšleně. „Byli jsme na letišti a já tě prosila, ať mě sem dostaneš," podívám se mu do očí. To ten Mateův přísný a přes to tak milý pohled, ten mi to prozradil. Ten mi vykládá příběh. „Byla jsem už těhotná...a tady jsem poznala Elliota. Muselo to být ale nedávno," zamračím se.
„Dva týdny," zašeptá nazpátek téměř neslyšně.
„Půjdu radši spát," snažím se to zamluvit. Určitě mi lže. Musí to být déle, to bych si přeci jen pamatovala, že tady jsem pouhé dva týdny. Je to blbost.
Pomalu se odeberu do postele a ihned se zachumlám do deky.
„Pojď za mnou, prosím..." zašeptám po chvíli, co Mateo jen tak postává u okna. Přeji si cítit něčí dotek, vidět, že na mě někomu záleží. Mít aspoň ten pocit. „Nechci ti ublížit," rezignuje okamžitě a pohlédne z okna ven. Tiše si povzdechnu. Kéž by tady na tom světě existoval někdo, kdo by mě miloval. Někdo, kdo by pro mě z nebe snesl vesmírné štěstí.