49

1.6K 51 0
                                    

Ana Suze

Nadzvednu si vlasy a podívám se do zrcadla. Stále tam jsou. Čtyři černá písmena, která nikdy nezmizí. „Co tam studuješ?" Ozve se ve dveřích. Leknutím sebou trhnu a nechám si spadnout vlasy na ramena. Otočím se prudce ke dveřím. Jakmile ho zahlédnu, úlevou vydechnu. Zasměje se mírně a přistoupí ke mně. „Nechtěl jsem tě vylekat," zašeptá a chytne mě jemně za boky. „Ale vylekal," zvednu pohled k jeho očím. Přitáhne si mě k sobě a zvedne mi jemně vlasy. Zadívá se do zrcadla, kde se zjeví mé skryté tetování. Přejede mi po něm jemně prstem. „Pamatuješ si, kdy ti to tetovali...?" Zeptá se mě tiše.
„Pamatuju....byl to dárek k mým desátým narozeninám..."
„Dárek?" Usměje se s úšklebkem.
„Jo...takový dostávají všechny Whieovic desetileté děti..."
„Tak to je takový dárek, co tě v deseti potěší...netoužím po ničem jiném než mít své příjmení vytetované na krku," ušklíbne se znovu. Mírně se zasměju. Poslední dobou mám k němu blíž, než bych čekala, že vůbec budu mít. „Co jsi dostal ty v deseti, hmm?"
Pokrčí mírně rameny. „Nejspíš nějakou blbost, o kterou jsme se s Ericem nemohli hádat..."
Upravím mu mírně vlasy z tváře. „Co, nesluší mi to?" Zašeptá tiše.
„Tobě to sluší vždycky," zašeptám nazpátek. Pohladí mě jemně po tváři. „Tak už mě polib," protočím očima nedočkavě. Liam se nad tím usměje. Pomalu se ke mně skloní a jemně mě políbí. Není to jako polibek od Erica, tento polibek je plný lásky a upřímnosti. Čehosi krásného. Dám mu zdravou ruku kolem krku a zajedu mu prsty do vlasů. Opře mě zadkem o umyvadlo a mírně mě zakloní. Usměju se mu na rtech. „Moje záda toho teď tolik nevydrží," zašeptám mu na rtech. „Neboj, držím tě," usměje se a naposledy mě dlouze políbí. Mírně se odtáhne. „Nee...ještě," zatvářím se smutně. Pokroutí nade mnou hlavou a čupne si. Vyhrne mi mírně tričko a políbí mě na bříško. „Teo...řeknu ti tajemství...tvoje máma je hroznej sobec. Nechce ti nechat žádné pusinky," zazubí se na mě Liam. S úsměvem se na něj zadívám. Nerušila jsem, že pohled na něj jako na budoucího tátu bude až tak krásný. „A ještě něco ti řeknu...tatínek vás má moc rád," zašeptá na bříško a znovu ho jemně políbí. Postaví se znovu. „Budeš úžasný táta..."
„Pokud mou slávu úžasného táty nezastíní úžasná máma..."
Zasměju se mírně, můj smích však ustane, jakmile zahlédnu Erica ve dveřích. Mírně od Liama odstoupím. Liam se pomalu na Erica otočí. Ten pozvedne obočí. „Dovolil jsem ti snad stýkat se s ním za mými zády?" Zeptá se mě se založenými rukami na prsou. Podívám se mu pomalu do očí. „Na něco jsem se tě ptal." Zvýší hlas. „Ne..." odpovím po chvíli. „Tak proč to děláš, hmm?" Zeptá se mě klidně. Sklopím ihned pohled. „Ericu, nepřehrávej, prosím tě," protočí Liam očima. „Ty mlč." Vyštěkne. „Pojď sem," natáhne ke mně Eric ruku. Liam mě jemně chytne za zápěstí, ať tam nechodím. Eric na nic nečeká, vytáhne zbraň a namíří s ní na Liama. Ihned si před něj stoupnu. „To stačí Ericu. Skloň tu zbraň..." rěknu mírně.
„Tak pojď sem."
„Ne dokud to neschováš. Nebo nás snad zastřelíš oba?"
Eric naštvaně zavrčí a zbraň opět schová. Vím, že dělám chybu, tahle situace ale jinou cestu nemá. Pomalu k Ericovi vykročím. „Suze," zaslechnu tichý Liamův hlas. Nestíhám ani k Ericovi dojít a ihned mi dává silnou facku. Liam se na Erica vrhá, ten na něj však znovu namíří zbraní. Liam se před ní prudce zastaví. „Chceš přijít o syna, Liame?" Povytáhne Eric obočí. „To bys neudělal..." zašeptá Liam.
„Můj syn to není." Pokrčí Eric rameny. Mírně se na Erica podívám. „Tak nedělej blbosti, brácha...nechci ti ublížit. Ani jí, ani tomu dítěti." Sklopí Eric zbraň. „Jasně. Takhle mi nechceš ublížit?" Odfrknu si. „Ty buď zticha." Vyštěkne na mě. Chytne mě za vlasy a vytáhne prudce z místnosti. „Kurva Ericu, pusť mě!" Syknu od bolesti. Na chodbě se mi podaří se mu vyvléknout. Uteču o několik metrů, rozrazím dveře do společenské místnosti. „An, co se děje?" Zeptá se John, který si zrovna balí cigaretu. Do místnosti vchází Eric a ihned mi dává další facku. John se ihned prudce zvedá od stolu a tahá ode mě Erica pryč. Ten však využije Johnovy slabiny, praští ho silně do léčené ruky a kopne ho několikrát do břicha. John se svalí v bolestech na zem. „Ty. Do ložnice. A dělej." Přikáže mi Eric naštvaně. Tentokrát na nic nečekám a rychlým krokem, téměř během, se do ložnice vydávám. Nechávám otevřené dveře. Posadím se poslušně na postel a čekám, až Eric dorazí. Mezitím se nervózně hladím po bříšku. Poprvé se mi hlavou mihne myšlenka, že přivádět dítě na tento svět je ještě větší hřích než zabíjet. Nahrnou se mi slzy do očí. Eric naštvaně vchází do místnosti a s prásknutím zavírá dveře. Ihned zamkne a začne po místnosti přecházet sem a tam. Nervózně mlčím. Čekám co přijde. Určitě nějaký trest.
„Jsem z tebe zklamanej," pokroutí hlavou a pomalu ke mně dojde. „Cítíš se teď dobře? Když se s ním scházíš za mými zády? Co?" Řekne ublíženě. Provinile sklopím hlavu a tiše se rozbrečím. Dnes už nemám sílu něčemu vzdorovat, dnes už ne. Chytne mě za bradu a zvedne mi hlavu. „Nedělám toho pro tebe snad dost? Mohl jsem je zabít, všechny. Nepotřebuju je. Nepotřebuju ani to dítě, co v sobě nosíš. Ale tobě to je asi málo..." zašeptá znovu. Zavrtím ihned hlavou. „Promiň mi to," vzlyknu zoufale a lehnu si na postel. Schoulím se nešťastně do klubíčka. Nedokážu myslet na nic jiného než na to, jak moc toho lituju. Nechtěla jsem Ericovi ublížit. Ale ublížila. Pomalu si ke mně lehne a přitáhne si mě na hruď. Pohladí mě jemně po vlasech. „Slib mi, že už to neuděláš," zašeptá mi do vlasů. Pomalu zvednu hlavu a skrz slzy se mu podívám do očí. „Slibuju...promiň..." vzlyknu tiše. Jemně mi palcem setře slzy z tváří. Krátce mě políbí. Jakmile se odtáhne, políbím ho na oplátku já. Upřímně a něžně. Miluju dotek jeho rtů na těch mých. Potřebuju jeho doteky, tak, jak jsem je potřebovala kdysi. Pomalu se odtáhnu. Po tváři mi steče poslední slza. „Proč jsme ještě tady?" Zeptám se tiše a uhnu mírně pohledem.
„Není bezpečné se teď vrátit do států...ani vycházet z tohoto úkrytu..."
„Budeme tady ještě dlouho?"
„Proč?"
„Chybí mi hvězdy," zašeptám upřímně. I když to není ten hlavní důvod, proč bych chtěla pryč. Jeden z důvodů, proč se podívat ven, to ale je.
„To zvládneš," odvětí jen. Já vím, že to zvládnu, ale i tak mi chybí. „Půjdu do sprchy," zvedne se najednou. „Dones mi zatím vychlazené víno." Přikáže aniž by se na mě podíval a zavře za sebou dveře do koupelny. Dotknu se jemně bolavé tváře, zřejmě mi trošku opuchla. Jakmile zaslechnu zvuk spuštěné sprchy, hlasitě si povzdechnu. Už z toho začínám být unavená. Pomalu se zvednu z postele. Chytnu se za záda. Poslední dobou mě bolí čím dál tím víc. Nedokážu si představit, co přijde v devátém měsíci. Odemknu dveře od ložnice a pomalu z ní vyjdu. Vydám se pomalým krokem do kuchyně. „Kde je?" Vyštěkne Liam, jakmile mě zahlédne. „Neřeš to, Li..." zašeptám smutně a dojdu pomalu k baru. Začnu hledat láhev vína. „Podívej se, jak zase vypadáš...! To nemám řešit?! Vždyť ti ubližuje, Suze!" Vyjede rozčíleně. Znovu se mi nahrnou slzy do očí. Přála bych si, ať to všechno skončí. „Prosím tě neřvi na ni," zpraží ho John vedle mě. Posadím se zoufale na barovou stoličku. „Nevíš, kde má víno?" Podívám se na Johna se slzami v očích. Otevře lednici a vytáhne z něj láhev. Jasně. To mě taky mohlo napadnout. Ihned si ji od něj vezmu. Ze skříňky vytáhnu sklenici a chci se vydat zase pryč. „Počkej," zašeptá John. Pomalu se na něj otočím. Jemně mi setře slzy a zvedne mi bradu vzhůru. „Za chvilku to všechno už bude za námi. Nenech se zlomit," zašeptá. Pomalu se podívám na muže, který nás hlídá od dveří. Od Johna mírně odstoupím a raději rychlým krokem odejdu. Doufám, že to ten muž nepostřehl. Vracím se zpátky do ložnice. „Celkem ti to trvalo," ozve se Eric, jakmile zavřu dveře. „Nemohla jsem najít víno..." přiznám hloupě. Pomalu ho položím na stůl spolu se sklenicí. „A vývrtku jsi vzala?"
„Ne..." povzdechnu si a vydám se znovu ke dveřím. Zasměje se a chytne mě jemně za ruku.  „Dělám si z tebe srandu, zlato...uvolni se trošku," přitáhne si mě jemně na hruď. Zvednu pohled k jeho očím. Jeho nahá hruď pokrytá pár kapičkami vody se mi teď jeví ve své celé kráse. Snažím se to však ignorovat. „Jsi unavená, viď," zašeptá. Pomalu přikývnu. „Už bych šla spát..."
„Dobře," políbí mě jemně do vlasů, z náruče mě však nepouští. Pomalu se ke mně sklání a políbí mě. Tentokrát se však odtáhnu. Musím mu vzdorovat. Nesmím ho nechat plést mi neustále hlavu. Už ne. Mírně od něj odstoupím. „Co se děje?" Zeptá se.
„Nechci, abys mě líbal."
„Proč?" Zatne pěst. Co mu mám na to říct? Pravdu? Že mi připomíná ty staré časy, kdy jsem na něj nemohla přestat myslet? Kdy jsem toužila ho mít každou chvíli vedle sebe? Kdy jsem potřebovala cítit jeho doteky na mé nahé kůži? Nebo že ho nenávidím, kvůli tomu, jaký je? Mám k němu tak blízko, protože je tak moc podobný Liamovi. To proto mám pro něj takovou slabost. Ale ve všem, v čem je s Liamem stejný, se zároveň od Liama liší. A proto ho nenávidím. Už nechci, aby to byly Ericovy doteky na mé kůži. Už nechci, aby mě líbal.
„Prostě to nechci." Řeknu jen. Nedokážu slovy vyjádřit všechny ty pocity, které se ve mně právě mísí. „Chceš to víno?" Zeptám se ho a vezmu láhev vína do ruky. Začnu ji velmi pomalu rozbalovat. „Pojď sem." Přikáže mi. Pomalu se na něj podívám, stojím však na místě. Rychle ke mně dojde a natlačí mě na zeď. Neříká nic. Jen se mi naštvaně dívá do očí a já z toho poznávám, že tohle nebude dobrý. „Víš, co teď přijde..." zašeptá.
„Doufám, že pro tebe nic hezkého..." odvětím jen. Okamžitě mi dá silnou facku. Z hluboka se nadechnu. Tak jo. Tohle musím vydržet, a pak přijde ta správná chvíle. Teď ale ještě ne. Okamžitě mi bere láhev vína z ruky. Zřejmě můj plán prokoukl. „Dávám ti poslední šanci si to u mě napravit. Svlékni se a lehni si do postele. A já na všechno zapomenu." Podívám se mu pomalu do očí. Snažím se vypadat, že nad tím přemýšlím. Usuzuji, že vhodnější chvíle nepřijde. „Tak jo..." zašeptám a čekám až ode mě mírně odstoupí. V ten moment však situace využívám a silně ho kopu tam, co za chvíli hodlal použít. Ihned se za rozkrok chytne a hlasitě zanadává. Vytáhne zbraň a namíří s ní na mě. Ihned uhýbám do strany - ve stejnou chvíli, kdy vystřelí. Kulky kolem mě jen prosviští. Chytnu silně za kliku a otevřu dveře. V duchu děkuji svému minulému já, které zpomnělo zamknout. „Liame!" Zakřičím ze všech plic a rozutíkám se rychle do kuchyně. Cestou beru do ruky malou sošku, která stála na polici v chodbičce. Cizí muž hlídající v kuchyni zpozorní a namíří proti mně zbraň. Na nic nečekám a praštím ho silně soškou do hlavy. Bezvládně se skácí k zemi. Ihned si čupám a beru zbraň, kterou upustil, do ruky. Je už však pozdě. Eric dorazil. „Polož to." Míří na mě zbraní. Liam s Johnem se na sebe nervózně podívají. Eric namíří zbraní na Liama. „Říkám polož to." Zopakuje důrazně. Pomalu zbraň položím znovu na zem. „Kopni ji ke mně." Rozkáže naštvaně. Mírně pokroutím hlavou, i tak však zbraň k Ericovi kopnu. Tohle mi nevyšlo. Jen jsem všechno posrala. Eric najednou vystřelí. Liam mírně vykřikne a ihned se chytne za rameno. „Ne, Liame!" Vrhnu se k němu. Eric však střelí mezi mě a Liama do země, abych se k Liamovi nepřibližovala. Podívám se na něj pohotově. Jeho triko se barví krví. Odvrátím ihned pohled. Teď nesmím omdlít, teď ne. Prosím, jen teď ne. Cítím, jak se mi zatočí hlava. Přidržím se zdi. Eric se nad tím zasměje. Pomalu se ke mně vydá. Ihned ucouvnu. „Stůj, nebo přísahám, že dostane další." Mrkne na mě Eric. Zavřu pevně oči. Nepřestanu se podpírat zdi. „Tak mě napadlo...když už jsme v tom...co takhle tě naučit zvyknout si na krev?"
„Cože...?" Hlesnu krátce před tím, než omráčenému muži ležícímu pode mnou rozstřílí několika náboji lebku. Každou střelou se mi krev rozprskává více a více po těle. Několik kapek mi spočine i na obličeji. Zalapám po dechu a chytnu se za pusu. „Pro boha co jsi to udělal?" Zavzlykám hned a zavřu pevně oči. Krev je teď prakticky po celé místnosti. „Ericu, kurva, uvědom se." Slyším Johnův hlas. Slyším blížící se kroky, Ericovu přítomnost v mé blízkosti. Stoupne si pomalu za mě. „Nedotýkej se jí!" Zavrčí Liam. Ozve se další střela. Podívám se rychle na Liama. Stihl se jí vyhnout. Díky bohu. Jakmile však zahlédnu jeho zkrvavené tričko, zatočí se mi hlava a podlamují se mi kolena. Eric mě ihned zachytí a posadí vedle muže, kterého před chvílí zabil. Do místnosti vbíhá Mateo a za ním další tři cizí muži. „Spoutejte je." Přikáže Eric.
„Ericu...prosím..." zašeptám a podívám se mu skrz slzy do očí. „Nesahej na mě ty hajzle," ozve se Liamovo nadávání. Chci se zvednout a pomoct mu, Ericova ruka mě však zatlačí zpátky. Přiloží mi zbraň doprostřed čela. „Být tebou se moc nehýbu, lásko..." zašeptá mi u ucha. Zavřu pevně oči. Cítím, jak se celá chvěju. Jak si mé slzy hledají cestičku mezi teplou krví na mém obličeji. Cítím smrad krve. Smrad smrti. A taky cítím, že se tato situace Teovi nelíbí. Mně taky ne, Teo. Ale brzy bude po všem. Brzy se totiž pohnu, budu totiž zvracet. Jen si to pomyslím a hned tak udělám. Mohla jsem si vybrat z dvou stran. Buď se vyzvracet do čerstvě rozstřílené lebky nebo Ericovi na boty. Můj mozek měl hned jasno. Jakmile se vyzvracím, okamžitě sprostě zanadává a dá mi silnou facku. „Ty jsi tak...bože! Fuj, sundejte to někdo ze mě proboha!" Zřejmě se šklebí, to já však nevidím. Navážu totiž oční kontakt s jedním z těch cizích mužů. Zjišťuji, že ten muž není tak cizí. Najednou si na ty oči vzpomínám. Na ten pohled, na jeho výraz ve tváři. Rozvzpomenu si, jak mi nosil jídlo. Tehdy, když jsem byla zavřená v té temné místnosti, připoutaná okovy ke zdi. Tehdy se o mně staral a dostal mě ven. Zachránil mi život. Na to se zapomenout nedá. Pomalu přikývne. Nebo se mi to zdálo? Mám už halucinace? Pokud ano, tak se do těch halucinací řadí i hlasitá střelba. Nad hlavou mi prosviští několik kulek. Nejméně tucet. Prudce se otáčím a dívám se na Erica. V ruce stále drží zbraň. Oči má dokořán, ukrývá v nich strach ze smrti. Na nahé hrudi se mu rýsuje nejméně deset střelných ran, ze kterých vytéká krev. Není místo, které by na jeho těle nebylo pokryté krví. Pomalu se postavím na všechny čtyři, ihned však uklouznu na čerstvé krvi. Praštím se silně do zlomené ruky. Zakleju bolestí. „Suze pozor!" Vykřikne Liam. Ve stejnou chvíli, kdy Eric lapá po dechu a snaží se na mě namířit zbraní, sahám po druhé zbrani, kterou upustil. Namířím mu s ní doprostřed čela a vystřelím. Místností se rozlehne ticho. Jediné, co slyším, je mé hlasitě tlučící srdce a chvějící se levá ruka, která rozezvučňuje kovovou zbraň. Nedokážu odtrhnout pohled od jeho očí. Hlasitě zavzlykám, zbraň však sklonit nedokážu. Co kdyby se znovu probudil? Co když jeden průstřel mozkem nestačí? Někdo se mě prudce dotkne na mém rameni, rychle se otáčím a namířím na něj zbraní. „Hej...v klidu..." zašeptá. „Už ti nic nehrozí, už je to v pořádku," šeptne znovu Liam a pomalu si ode mě zbraň vezme. Jakmile tak udělá, přitáhne si mě ihned pevně na hruď. „Promiň mi to," zavzlykám hlasitě. „Co ti mám prominout...?"
„J-já...j-já ho zabila," vzlyknu a podívám se mu do očí. Ráda bych řekla, že jsem nechtěla. Ale to bych lhala. Žádná omluva však nedokáže napravit to, že jsem právě zabila jeho bratra. Jeho dvojče. Liamovu špatnou verzi. Jemně mě pohladí po tváři a dá mi několik pramínků vlasů za ucho. Vidím, jak se mu nahrnou slzy do očí. Všechno jsem to pokazila. Tohle mi nikdy neodpustí. „Zasloužil si to, lásko..." zašeptá, zlomí se mu však hlas. „Já ho měl zabít už dávno...za to všechno, co ti dělal...ale nedokázal jsem to..." zavrtí hlavou. Rozbrečím se tiše nanovo. Tentokrát i Liamovi steče několik slz po tváři. „Já ti děkuju..." zašeptá a opře si čelo o to mé.
„Děkuju, že jsi měla víc kuráže než já...a udělala správnou věc..." vzlykne tiše.
Tehdy jsem to ještě nevěděla. Ale ve stejnou chvíli, kdy jsem zabila Erica, jsem zabila i část sebe.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI

WHIEKde žijí příběhy. Začni objevovat