WHIE

19

„Ester?" Zeptá se nechápavě Rachel.
„Ester Unden. Amanda Bond. Ana Suze Whie,...není to jedno?" Natáhne ke mně John ruku s úsměvem. Ihned odstoupím. „Ani se neopovažuj." Zavrčím naštvaně. „Chybělas mi." Sedne si frajersky na stůl. Ihned protočím očima. Otočím se okamžitě na patě a zamířím ke dveřím. Vší silou do nich praštím a chci naštvaně odejít, místo dramatického odchodu se však setkávám s tvrdou ránou. Dveře jsou zamčené. Nešťastně zakňučím a několikrát zalomcuji s klikou. Marně. „Nemysli si, že ti Christian věří natolik, aby tě tady nechal bez dozoru. Zvláště po tom, co jsi provedla Jamesovi," pronese John klidně. „Počkej, Johne, o čem to sakra mluvíš?" Ozve se Rachel. Pomalu se na ně otočím. „Ty ji znáš?" Ukáže na mě rozhořčeně. „A vy snad ne? Seznamte se. Všichni, tohle je Ana Suze Whie, dcera Jamese Whieho, vnučka Christiana. Ano, tohle jsou...všichni," mávne John rukou. Uchechtnu se nad stylem jakým to řekl. Cítím v místnosti napětí a nespokojenost. Ihned pocítím zlost, kterou ke mně každý jediný člověk v místnosti chová. „Ty víš o tátovi?" Zeptám se opatrně. „Co bych měl vědět?" Svraští ihned obočí. Okamžitě pokroutím hlavou a mávnu rukou. „Nic," sednu si zpátky do křesla. „Tak se do toho dej," ukáže mi John na papíry, které mi tam dala Rachel. Podívám se na ně krátce a po chvíli zvednu pohled zpátky k Johnovi. Vidím, že v mých očích poznal vzdor. „Dáte nám chviličku?" Usměje se John falešně a chytne mě pevně za paži. Zvedne mě ze židle a potáhne mě do zadní části místnosti. Teprve teď si všímám, že se zde nachází místnost další. Vší sílou mě do ní strčí a zabouchne za námi dveře. Pomalu se na něj otočím. „Tady mi nebudeš rozkazovat." Vyštěknu naštvaně. Chytne mě jemně za zdravou ruku, ihned s ní ucuknu zpátky. „Ne. Nebudu,...ale musíš dělat to, co ti Christian nařídí..." „Nechci se podílet na něčem co bude kazit lidské životy," kouknu se mu naštvaně do očí. Ani nevím, co to do mě vjelo. Najednou cítím, že všechen ten vztek ve mně potřebuje ven. „Ty už se na tom ale podílíš, Ester. To, že žiješ v této společnosti, tím tu společnost krmíš." Chytne mě jemně za ramena. Nenápadně si povzdechnu a sklopím pohled. „Nejsem Ester, ale Ana," zašeptám mimo téma. John naštvaně zavrčí a začne chodit po místnosti sem a tam. „Soustřeď se, sakra." Vyštěkne na mě. „Co si myslíš, že zmůžeš, hmm? Myslíš si, jaká jsi chudinka? Chudinka co trpí, protože žiješ ve světě Whieů? Prober se!" Vykřikne náhle. S leknutím k němu zvednu sebevědomý pohled. „Tvá rodina je to jediné, co tě může chránit. Jenom oni tě dokážou před vším ochránit. Pokud tohle chceš přežít, měla bys být vděčná za svůj život," zavrčí naštvaně a dojde ke mně. Chytne mě pevně za tvář. „Myslíš že já mám jistej život? Že rodiny těch vedle v místnosti mají? Nikdo se v tomhle světě nedokáže Whieům ubránit. Proto být jednou z nich je výhra, chápeš?" Šeptá už. Pokroutím pomalu hlavou. „Nic o tom nevíš." Odseknu tiše. „A ty nevíš nic o nás, o těch, co přežívají každý den." „Tebe chrání Eric," kouknu se mu do očí. Na rtech se mu začne pohrávat ironický úsměv. „Privilegium lehlo popelem. Část Ericovy kliniky shořelo taky...V jeho vile se našly už 2 nástražné bomby a všechno se to jen stupňuje. Před týdnem jeho autu přestaly fungovat brzdy, co to bude tentokrát? Myslíš že dokáže chránit ostatní, když nedokáže ochránit ani sebe?" Nevím co říct. Všechny ty informace mě zasáhnou jako kulka. Celou dobu k Ericovi cítím nenávist a myslím si, jak jednoduché to má. Celou dobu ho proklínám za to, co mi udělal. Sobecky myslím jen na sebe. „Tohle udělá teď Opozice každému, kdo se s tebou kdy setkal. Ví, kde jsi, ale tady na tebe nedosáhnou. Nemají na to se sem dostat." Odstoupím od něj několik kroků a z hluboka se nadechnu. Prohrábnu se zoufale vlasy. „Proč mi to teď říkáš?" Pokroutím hlavou a zavřu pevně oči. „Protože ti lidé vedle, které máš vést, tohle všechno ví. Zaslouží si vědět, kdo jsi, a do jakého nebezpečí jsi příchodem do té místnosti uvedla jejich rodiny. Rachelin syn je normální šestiletý kluk, který vyrůstá s babičkou v Texasu. Myslí si, že je jeho máma mrtvá. Rachel ho tak celých 6 let chrání,...ale všechno to může být k ničemu, když Opozice zjistí, že ses s ní potkala." „A co mám asi tak podle tebe dělat? Schovávat se do konce života?" „Ne. Pravý opak. Měla by ses tam vrátit a chopit se té práce, co ti Christian dal. Začít s tím týmem pracovat, dát jim pocit bezpečí a začít jim důvěřovat." „To jsi mě teď teda moc nenamotivoval," pokroutím hlavou a chci se vrátit do místnosti za ostatními. „Ano, počkej..." chytne mě pevně za zdravou ruku a otočí si mě k sobě. „Teď jsi zodpovědná za životy jejich rodin. Dokážeš žít s pocitem, že jsi je nechala vědomě zabít?" Pronese šeptem. Podívám se mu dlouze do očí. Nevidím v něm již žádného násilníka, tak jako jsem ho v něm viděla v Privilegiu. Je to ale důvod, abych mu věřila? Může mi tu vykládat nesmysly, aby dosáhl svého. Pravdu se nedovím. „Nech mě být, Johne." Zavrčím naštvaně a vytrhnu se mu. Vrátím se rázným krokem zpátky za ostatními. Všichni mlčí, nic nedělají. Vidím na nich bezradnost. „Dáme se do práce," pronesu co nejvíce sebevědomě. Pokud se nechci z tohoto místa zbláznit, měla bych se v něm naučit normálně žít. „Kde chceš začít?" Zeptá se Rachel smutně. Už nestojí sebejistě na nohách a nerozdává úkoly. Sedí jako hromádka neštěstí na kancelářské židli a otáčí se doprava a doleva, tam a zpátky. Hledí bezmyšlenkovitě do země. Odtrhnu od ní pohled a zadívám se rychle do papírů, co mi položila na stůl. „Chci, abyste se vzchopili. Pokud máme tento úkol dokončit do termínu, což my dokončíme, tak potřebuji od každého z vás dvě stě procentní nasazení 24 hodin denně. Chci mluvit s člověkem, který má na starost celý vývoj té drogy, hned. Zatímco budu pryč, zbytek si pro mě nachystá souhrn toho, co jste zatím vyřešili v marketingu, prodeji, a celkově po ostatních stránkách." Vezmu si s sebou papíry a vydám se pomalu ke dveřím, kde mě již čeká John. Otevře mi je svou kartou a podrží mi je. Jakmile projdu, zavře je a zamíří se mnou k laboratořím. „Musíme do dvacítky, tam na Euphorii pracují," pronese cestou a zapíná si pomalu knoflík u saka. Přikývnu souhlasně. „Kdybys cokoliv potřebovala řešit, řeš to se mnou. Nemám s tím vývojem sice nic společného, ale Christian chce abych byl tvá pravá ruka." „Takže sekretářka?" Zazubím se na něj. Okamžitě protočí očima. „Dívej, není zvykem, aby v čele týmu byla žena. Tak si to nepokaž," procedí naštvaně mezi zuby a naťuká číslo patra do číselníku u výtahů. Cesta k nim mi přišla kratší než ta od nich. „Chci vlastní telefon," začnu sebevědomě. „Ne." Odsekne hned. „Jak se mám s těmi lidmi spojit, když nemůžu mít vlastní telefon?" Podívám se na něj vážně. „Od toho máš mě." „A jak se spojím s tebou?" Povytáhnu obočí se zájmem. Tváře mu mírně zčervenají vzteky. Nastoupíme společně do výtahu H a oba mlčíme. Dveře se pomalu zavřou. „Řeknu to Christianovi," zavrčí naštvaně. „Můžu ho požádat sama..." „Ne, udělám to," začne si ihned psát něco do telefonu. Pokrčím ledabyle rameny a nechávám to být.