WHIE

21

„Řekl jsem vám, že jich potřebuju tři sta osmdesát, co na tom nechápete?!" Ozývá se tlumený křik za dveřmi do pokoje. Nejednou se pomalu otvírají a do místnosti vchází John. Telefonuje, nese kávu a cigarety. Usměju se. On se zamračí. „Podívejte se, buď ten počet budu mít tento pátek na skladě nebo se o této situaci zmíním Christianovi." Kopá mírně do dveří, aby je zavřel. Pokládá pomalu kávy na stůl. „To mě nezajímá," položí hovor a hodí telefon do křesla. „Ahoj," řeknu z vesela. Těším se na tu kávu. Kdybych si však mohla vybrat, radši si vezmu cigaretu. Po té toužím posledních několik dní. Ihned jednu vytáhne a zapálí si. Probodne mě pohledem. „Čau," vydechne stále naštvaně, ale zároveň o trochu klidnější. Přisune si ke mně židli. „Donesl jsem ti kávu, je ale ještě horká, tak budeš muset vydržet," kývne ke kelímku s brčkem. Přikývnu. Tu oběť jsem schopná podstoupit. „Nějaký problém?" Pomalu přikývne. „To není tvoje věc," vydechne kouř. Chvíli čekám, jestli ho to napadne. Celou dobu však jen mlčí a kouká do zdi za mě. Když už je za půlkou, nevydržím to. „Můžu...?" Kývnu k cigaretě. Váhavě se na mě podívá. „Není to pro tebe teď dobré," zavrtí hlavou. „Nejsem těhotná," zasměju se. Zadívá se mi dlouze na obličej. „Už se můžeš trochu smát..." pronese od věci. Pomalu přikývnu.
„Dlouho jsi tu nebyl, dost se změnilo..."
„Nebyl jsem tu sotva dva týdny."
„Nebyl jsi tu měsíc."
„Měsíc? Tolik nemohlo uběhnout..." pokroutí hlavou a podívá se na datum na svém telefonu. Vidím, jak si to pomalu vše uvědomuje. „Nebudu se ti omlouvat, nemám důvod..." „To po tobě ani nechci," řeknu smutně. „Slyšel jsem, že se ti daří s Euphorií..." řekne hned se zájmem. Podívá se na mě a típne cigaretu. Pomalu přikývnu. „Od prodeje nás dělí jen týden. Stihli jsme to ještě před termínem..." „To musí mít Christian radost." „Má, díky tomu mi věří, že jsem nevyzradila žádné informace. Už jsem myslela, že ho nepřesvědčím..."
„Myslím, že ti furt nevěří."
„Proč myslíš?"
Pokrčí rameny. „Odvedla jsem dobrou práci. Nehodlám proti němu kopat nebo nějak zbrojit. Pro Euphorii dělám jen to nejlepší, už teď dosahujeme úžasných výsledků a to ani nezačal prodej. Vím, že mě trestá. Ale myslím, že trestů už bylo dost. Je fajn, když se ti čas od času něco povede..." „Jo...znám ten pocit," pousměje se mírně. Zvedne se a rozloží nad mým klínem stoleček zabudovaný do nemocniční postele. „Čas na kávu," usměje se a položí na stůl oba dva kelímky. „Je taková, jakou máš ráda?" Nadzvedne víčko, abych se na ni podívala. Sjedu pohledem z Johna na obsah kelímku. Káva je připravená přesně tak, jak ji miluju, ale nesedí tady něco jiného. Zespod plastového víčka je něco napsané. Poslouchají. Při tom slově se mi okamžitě udělá knedlík v krku. Hned to zakryju úsměvem. „Tedaa, ty jsi mi tam dal i bílou čokoládu? Jak jsi věděl, že ji miluju?" Usměju se na něj a jednou dlouze mrknu v náznaku, že jsem si to přečetla. Víčko opět zavře a dá mi z kávy napít. Pomalu brčkem nasávám teplou kávu. Je výborná. Tělem mi však i tak koluje nervozita. Teď ale opravdu, jak to jen věděl? „Sisi ti ji dělávala v Privilegiu. Tvoje káva měla vždy přednost před tou mojí," usměje se mírně a pokroutí hlavou, že to nechápe. „Jakou máš rád ty?" „Schválně jestli poznáš," nadzvedne víčko i u druhé kávy. 3 měsíce. Ty. Pryč. „Hmm," dělám že se zamýšlím. Ve skutečnosti mi však srdce poskočí nadějí. Že by něco plánovali? Chtějí mě z tohoto dostat pryč? Nestřílí si ze mě? „Máš tam tolik skořice, že to fakt nepoznám," pokusím se chabě zasmát. „Mhmm, tak to pak asi zůstane tajemstvím," pokrčí rameny, přikryje kávu víčkem a napije se. Vyměním si s ním nervózní pohled. Položí mi pomalu ruku na stehno a povzbudivě se usměje. Stiskne mi stehno mírně. „Kdy se budeš moct vrátit do normálního režimu?" Zeptá se tiše. „S tímhle v blízké době určitě ne..."
„Neřekli ti nic konkrétního?"
„Nemluví se mnou, vůbec..."
„Cože? Jak jako nemluví? Jsou tví lékaři."
„To sice asi jsou, ale zatím se chovají, jako by měli vyříznutý jazyk. Mé otázky ignorují, ani se na mě nepodívají. Vůbec nevím, co mi dělají," zašeptám poslední větu téměř neslyšně. Podívám se Johnovi do očí. Uvidím v nich vztek. Tváře se mu vzteky napnou, rysy jeho obličeje se tím zvýrazní. „Budu muset jít, promiň," omluví se. Pomalu přikývnu. „Chápu to," pousměju se. Věnuje mi poslední pohled a odejde.

Tři měsíce. Ty. Pryč. Přesně to se tam psalo. Od Johnovy návštěvy uběhl týden, přesně osm dní. Od toho dne jsem si je začala počítat. Neustále nad tím musím přemýšlet. Přečetla jsem to správně? Pochopila jsem to tak, jak to myslel? Chtějí mě dostat pryč. Pracuje na tom. S Ericem a bůh ví s kým ještě. Spojili se. Můj plán tehdy fungoval, teď se jen můžu modlit a prosit boha, ať vyjde i ten jejich. Ať už je jakýkoliv, věřím, že vyjde. Stejně tak věřím, že při tom zemře hodně lidí. Celou dobu, co jsem tady, nemám co dělat. A tak celých osm dní místo spánku vymýšlím teorie, jak by mě John mohl dostat ven. Třeba to ani jeho plán není, třeba je jen informátor. No a co. Je to můj jediný kontakt, kterému můžu věřit. Odstřihli mě od Clerense. Teď jen čekám, kdy mě odstřihnou i od Johna. Jedna z mých teorií samozřejmě zahrnovala i to, že to John celé jen hraje a ve skutečnosti je na Christianově straně. To by poté těch zbývajících 82 dní do mé záchrany nezbývalo. Věřila bych zbytečně, těšila bych se zbytečně, stejně tak jako vždycky. Proto jsem se rozhodla na to moc nespoléhat. V mafii nikdy neodhadnete situaci, nikdy váš plán nevyjde podle vašich představ. Proto se ten jejich zdá být nemožný. Musím se smířit s tím, že není cesty ven. Není možnost se odtud dostat a sama to moc dobře vím. Před měsícem mi děda jasně naznačil, co se stane těm, co nedbají pravidlům. A to můžu být ráda, že zvolil krb a ne pec. Ta možná přijde příště. Několikrát jsem přemýšlela o způsobu jak to mé rodině všechno vrátit. Ze všeho nejvíc mě nechtějí vidět mrtvou. Jaká ironie. Nechtěná dívka, která nesmí zemřít. Trýznit, psychicky týrat, ale nezabít. Užít si, použít, využít. Ale ne smrtelně. Jaká by byla jejich reakce, kdyby se přeci jen jejich milované holčičce uhodilo něco smrtelného?
Po osmi dalších dnech nekonečného ticha si v hlavě urovnávám tři plány. A to plán A - zabít se. Velmi jednoduše proveditelný plán, ale ne na tomhle místě. Určitě se mi podaří najít něco, čím bych svůj život ukončila. Plán B - pokusit se o útěk. A pak znova. A znova. A naposledy. Poté, když to ani naposled nevyjde, bych přestoupila k plánu C - zoufale čekat na záchranu. Víc možností neexistuje. Procentuální úspěšnost každého plánu klesá od prvního k poslednímu. Momentálně jsem se však rozhodla pro nejzoufalejší plán C. Do prvního se mi totiž nechce a druhý mi s nepohyblivýma rukama nevyjde. A to jistojistě.
Jak záhy však zjišťuji, budu se asi muset přesunout zpátky k plánu A. Dveře do mého pokoje se totiž otvírají. Dovnitř vstupuje 5 mužů. Prvního neznám. Druhý vstupuje Clerens, poté Evin a ON.
Stoprocentně musím uskutečnit plán A.