WHIE

41

Ana Suze

„Pořád nevěřím tomu, že to opravdu děláme," upraví se John v zrcátku. Pokroutím nad ním hlavou. Právě sedíme v jednom z nejluxusnějších aut na této planetě, Liam řídí, John se upravuje ve zpětném zrcátku a já se tu cestu snažím přežít. Jsme na cestě do Los Angeles, kde bychom měli nasednout na letadlo do Mexika. Menší problém je v tom, že to letadlo zatím nemáme. A další problém je, že každý člověk na této planetě se mě snaží najít a předat mě Tomovi, aby tyto masakry skončily. Od toho masakru v Bílém domě se udály další dva. Jeden v New Yorku na Times Square a ten poslední, teprve dva dny zpátky, na Miami Beach. Všechny tři útoky měly stejný průběh a celkově si vyžádaly již přes 300 mrtvých. Nikdo se však nedívá na fakt, že to Tom je zabíjí. Když se někoho zeptáte, kdo za těch 300 mrtvých může, padne nejspíš moje jméno. Tahle situace mě dohnala k tomu, co jsem si myslela, že nikdy neudělám.
„Já pořád nevěřím tomu, že to byl můj nápad," pokroutím nad sebou hlavou a pohladím se jemně po mírně vystouplém bříšku. Za chvíli budu končit třetí měsíc těhotenství a musím říct, že se cítím úžasně.
„Celý život před ním utíkáš, a když od něj máš konečně pokoj, tak hledáš cestu, jak se k němu dostat zpátky...celkem ironie ne?" Zasměje se John a poposune si své sluneční brýle blíže k očím. „Mně to teda moc vtipný nepřijde..."
„Je ti dobře, zlato? Nepotřebuješ zastavit nebo se napít vody...?" Vloží se do našeho rozhovoru Liam. Věnuje mi krátký pohled. Pohladím ho jemně po rameni, ale jen tak, ať ho nevyruším při řízení. „Je mi fajn, Li..."
„Nechci na tebe naléhat, ale máš už vymyšlený způsob, jak se dostaneme do Mexika? Já vím, že to je takový nepodstatný detail, ale přijde mi celkem zásadní," zavtipkuje John. Protočím hned očima a opřu se zpátky o sedadlo. „Pár plánů mám, uvidíme, jak to bude vycházet..." pokrčím rameny.
„A ty plány jsou...?" Snaží se ze mě dostat nějaké informace.
„Ty jsi fakt výsostně otravnej," pokroutí Liam nad Johnem hlavou. Mírně se nad tím uchechtnu a zvážím veškeré možnosti, které máme. Uznávám, že jich moc nemáme.
„Táta bude mít na letišti své lidi. Stoprocentně. Najdeme je a o zbytek se postarají oni."
„To mi nepřijde jako moc bezpečný plán..."
„Tak nějaký navrhni sám...hmm?"
„Hele, já to beru jako dovču. Teplíčko, krásný ženský s velkýma zadkama..."
„...jo, protože ty vůbec ve Spojených státech nejsou, že..." pokroutím nad tím hlavou. John se však nenechá vyrušit a pokračuje ve svém výčtu věcí.
„...dobrý jídlo, milí lidi..."
„Byl jsi někdy vůbec v Mexiku?" Zasměju se a podívám se na něj. Frajersky se na mě podívá. „Nebyl," zazubí se.
„Já taky ne," ozve se Liam. Pokroutím hlavou a uchechtnu se.
„Tak vás trošku vrátím nohama na zem, hoši...kdybychom tam jeli jako normální lidi, turisti, tak to možná menší dovolená bude..." podívám se krátce z okna.
„Já jsem normální," ohradí se John. Protočím ihned očima, ať už těch šaškáren nechá.
„Pravidlo první. Tak jak říkával děda mému tátovi...nikdy ho nestrkej tam, kde to neznáš. Budou vám nabízet kurvy, prostě vás budou čekat na pokoji a neodejdou dokud něco nebude. Podplaťte je, ať styk s vámi přiznají a pošlete je pryč. Jestli teda netoužíte po nějaké krásné pohlavní nemoci...."
„Odepřelas mi sex s tebou, s těma kočičkama mi sex odepřít nemůžeš," podívá se na mě John přes zrcátko. Liam si okamžitě nahlas odkašle. „Co je? Se mnou spala první." Pokrčí John rameny. Nahlas si povzdechnu a opřu si otráveně hlavu o ruku. Po zbytek cesty se jen snažím ignorovat Johnovy nesmyslné kecy. Laim je na tom podobně. Zesílí hudbu a jistě doufá, že John brzo zavře hubu.

Jakmile dorazíme na letiště, začnu být nervózní. Klukům musí být jasné, že to nebude jen tak. Nemůžou se přeci vrátit za mým tátou, ne po tom, co ho zradili a nechali ho na holičkách. Liam pomalu zaparkuje auto. Z hluboka se nadechnu a zapřemýšlím, jak jim to mám říct. „Tak běž..." pobídne mě Liam a pomalu se na mě otočí. „Nám to s Johnem letí za dvě hodiny..."
„Cože?" Řeknu nechápavě, i když na té situaci není co nechápat.
„Sama moc dobře víš, že tam s tebou nemůžeme, i když si to vůbec nedovedu představit...stále nechápu, že jsem kývnul na to, že bys tam měla opravdu jít..." pokroutí Liam hlavou.
„Nic jiného nám proti Tomovi nezbývá..."
„A co nám zbývá proti Jamesovi?" Vloží se do toho John. „Kde bereš tu záruku toho, že ti pomůže?"
„Nenávidí Toma a chce být znovu u moci. Dokážu mu v tom pomoct, dokážu ho k té moci znovu dostat..."
„A to opravdu chceš? Chceš aby tě zase držel a ubližoval ti? Musíš teď myslet ne jen na sebe, ale i na to dítě, An...musíš myslet a rozhodovat za vás za oba, aby jste byli oba v pořádku."
„My budeme v pořádku," sjedu si rukou jemně na mírně vystouplé bříško.
Chvíli všichni mlčíme. Víme, co to znamená. Jakmile se k tátovi dostanu, nebude cesta zpět. Budu si muset poradit sama, budu odkázána jen sama na sebe. Těhotná dvacítka ve světě ozbrojených hajzlů obklopených drogami a kurvami. Uznávám, moc nadějné vyhlídky nemám. Jestli budu chtít vyhrát, budu muset být silná. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli dítěti. Prozatím je těhotenství bezproblémové a byla bych ráda, kdyby tak i pokračovalo.
Pokývnu na Liama, že tedy půjdu. Vystoupí z auta a pomůže mi vysoukat se ven. Podívám se mu dlouze do očí. Teď se hodně dlouho neuvidíme. Doufám jen, že se nevidíme naposled. John si vedle nás odkašle. Pomalu se na něj podívám. „Nechám vás o samotě, jen...buď opatrná, prosím," podívá se na mě ustaraně. Minulost neminulost, ihned ho obejmu. Zavrtám mu hlavu do hrudě a zavřu pevně oči. „Vy taky..." zašeptám a odtáhnu se po chvíli. „Neboj, dám ti na taťku pozor," mrkne na mě s úsměvem, i tak ale vidím, že ho ta slova bolí. Ještě se přes to nepřenesl. Bůh ví, jestli se přes to vůbec někdy přenese. Vytáhne cigaretu, zapálí si a vydá se pomalým krokem k hale. Otočím se zpátky na Liama. Na rtech se mu pohrává mírný úsměv. „Jsem rád, že spolu stále vycházíte..."
„To fakt? Víš, že ho to ještě nepřešlo..."
„Víc než já tě už zbouchnout nemůže," mrkne na mě a přitáhne si mě k sobě. Zasměju se tomu okamžitě. Podívám se mu do očí. „Dej na sebe pozor, prosím..." zašeptám.
„To dávej hlavně ty na vás..."
„Musím to udělat. Tahle válka musí skončit..." snažím se šeptem zdůvodnit si, proč to vlastně dělám.
„Já vím...kdybych ti to zakázal, stejně bys to udělala...jen se mi, prosím, vrať celá..."
„Vrátím se jako slon," zazubím se a pohladím se po bříšku. Liam se nad tím usměje. Stoupnu si pomalu na špičky a jemně ho políbím. Jeho rty chutnají po peprmintové žvýkačce. Mírně mě to rozveselí. Snažím se zapamatovat si každý jeho dotyk, každý polibek, který mi právě věnuje. Jeho dřevitá vůně mě však vrací zpátky na zem. Mírně se odtáhne. „Najdu si tě," pohladí mě po tváři. Usměju se smutně nad tím. „Pokusím se ti to zjednodušit," věnuji mu poslední pohled. Pomalu se otáčím a vydám se rychlým krokem směrem k letišti. Nasadím si po chvíli kapuci, vlasy schovám pod ní. Doufám, že si to nerozmyslím. I když bych byla ráda. Jsem blázen. Nasadím si sluneční brýle a vejdu do letištní haly.
Všude proudí davy lidí. Naštěstí si všímají svého. Několik znuděných skupinek posedává na lavičkách nebo postávají na různých místech. Mezi davy prochází sem a tam několik policejních hlídek. Je zřejmé, že někoho hledají a mně je víc než nad míru jasné koho. Budu si muset pospíšit. Zamířím ihned doprava k italské kavárně opodál. Tohle letiště znám jako svoje boty, mohla bych tady bloudit i poslepu. Pár věcí se zde však za těch několik let změnilo. Místo italské kávy zde stojí obchod se suvenýry. Pomalu se zastavím a povzdechnu si. Bez dobré kávy na kuráž to nejspíš nezvládnu. Pak ho však zahlédnu, míří přímo ke mně. Vyrazím jeho směrem. „Dobrý den, mohla bych vás poprosit? Ztratila jsem se a hledám svého otce," začnu anglicky. Muž se na mě otočí a já poznávám, že je to on. „Promiňte, tohle není součást mé práce," odsekne mírně a věnuje mi dlouhý pohled. Sundám si sluneční brýle a podívám se mu do očí. „Potřebuji za svým tátou, Mateo," zašeptám tiše španělsky. Postřehnu záblesk v jeho očích. Rád mě vidí.
„Běž pryč, Ano...dokud je čas," řekne tiše, ale přesto významně. Jeho španělština je stále tak sexy, jako vždy bývala. Chce kolem mě projít, povšimne si však, že k nám míří několik policejních jednotek. Otočí se zpátky. „Pojď se mnou," kývne a zamíří rychlým, ale přes to nenápadným krokem pryč. Míříme společně tam, kde jsem byla již tisíckrát. Tam, kde půda patří jen mafii a policie o ní nemá ani tušení. Vcházíme do nově zmodernizované místnosti. Mateo dveře ihned zavírá a vrhá se ke mně. Ihned mě objímá. „Zbláznila ses?" Vynadá mi španělsky. Evidentně angličtinu stále nepřijal za svou, nic se tedy nezměnilo. Pomalu ho pohladím po zádech a odtáhnu se. „Potřebuju, abys mě dostal za tátou...prosím..."
„Ne. Padej pryč, dokud můžu dělat, že jsem tě neviděl..."
„Sakra, Mate...víš přece, co se děje venku. Musím to zastavit."
„Vlastní smrtí? To ti nedovolím."
„Proč bych měla hned umírat? Táta mě rád uvidí..."
„Jo a jak dlouho mu to vydrží, co? Týden? Měsíc? Už se od něj nedostaneš, Ano. Oba moc dobře víme, jaký je."
„A právě proto bys mě k němu měl zavést. Lidé venku umírají, Mate. Nevinní lidé, jen kvůli Tomovi, kvůli mně. Byl bys snad radši, abych se vrhla za Tomem?"
„Ne..."
„Tak mi kruci pomož...tohle je jediná šance, jak Toma zastavit..."
„Vrátíš Jamese zpátky k moci..."
„To vrátím...ale nebylo nám tak snad všem líp? Ano, umírali lidé. Ale jen ti, kteří se s mým tátou zapletli. Nezabíjel na potkání, tak jako to teď dělá Tom. Nezabíjel nevinné, jen tehdy, když viděli něco, co neměli...svět byl víc v pořádku..."
„Ale ty jsi nebyla...nedokážu se znovu dívat na to, jak má kamarádka trpí..."
„Trpěli jsme oba a oba trpět ještě budeme. Dokud žije Tom, dokud žije táta, tohle dobrý nebude..."
„Takže co máš v plánu? Zabít Toma?"
Pomalu přikývnu. „A pak se zbavit mého otce..."
„Jak?"
„To ještě nevím...sama to ale určitě nezvládnu..." podívám se mu pomalu do očí.
„Víš, že se mnou můžeš počítat vždycky..."
„A co Teo s Álvarem?"
„Jsou oba mrtví..."
„Cože?" Zaskočí mě ta zpráva. Instinktivně se chytnu za bříško.
„To je na dlouhé vyprávění...sakra, Ano, tohle je ale šílený."
„Šílený je, že jsem s mým tátou víc v bezpečí než tam venku..." vydechnu tiše. Mateo si mě pomalu změří pohledem. Nakonec pokroutí hlavou a vytáhne telefon.
„Jen doufám, že víš, co děláš..." vydechne a přiloží si telefon k uchu. V to doufám taky.

Za několik hodin již přesedám do přichystané limuzíny. Let byl klidný. Vyzvedlo si mě několik mužů a za celou cestu nepromluvili ani slovo. Možná mají zákaz. Alespoň jsme měli čas si popovídat s Mateem. Ukázalo se, že musí jet se mnou, zřejmě mě dostal na starost. K moc konkrétním věcem jsme se však v konverzaci nedostali. Povídejte si o diskrétnostech a plánech před plným letadlem tátových lidí. Každé mé slovo je zajisté odposloucháváno a sledováno, zda tím nemyslím něco jiného. Musím si dávat větší pozor na jazyk. A na pokládání ruky na břicho také. To, že jsem těhotná, se nesmí nikdo dozvědět. Doufejme, že od táty vypadnu do té doby, než to na mě půjde zřetelně vidět. Pokud ne, je se mnou i s mým dítětem konec.
Pomalu se usadím do pohodlného koženého sedadla v limuzíně. Dva muži z ochranky po mé levici, dva po mé pravici. Mateo se posadí naproti mě, ochranku má však pouze po jednom muži. Proč by také měl mít více, je jeden z nich. Nebo si to alespoň ostatní myslí.
„Jedeme rovnou za tátou?" Zeptám se jednoho z mužů. Ten mě však pouze probodne pohledem a začne si znovu hledět svého. Když nezafungovala španělština, zkusím angličtinu. Také nic, tentokrát ani nemrkne.
„Ti ti toho moc neřeknou..." ozve se Mateo. Okamžitě povytáhnu obočí.
„Mají vyřízlý jazyk..."
„Pro boha cože?" Vykulím oči. Po chvíli mi však dojde, že mé chování je zřejmě v jejich přítomnosti neadekvátní.
„Ochranka ví kolikrát víc, než by měla. Proto se tvůj otec rozhodl těmto lidem vyřezávat jazyky, aby mlčeli a nemohli posunout informace dál."
„Vždyť...ty děláš taky ochranku ne?"
„Dělám, ale díky bohu na vyšší pozici...nic jsem neudělal a dávám si sakra pozor, abych takhle nízko neklesl..."
„Z takové pozice asi už nepovýšíš co..." vydechnu smutně.
„To asi ne...dávej si pozor. Lidé, co moc mluví, dopadnou stejně."
Pomalu přikývnu a podívám se Mateovi do očí. Zestárl. Je pouze o dva roky starší než já, tipla bych mu však i klidně 28 let. To ten stres, tohle prostředí, z toho člověk chátrá. Bolesti, které zde zažívá, nátlak, kterému je zde člověk vystaven. Tohle místo není pro dítě vhodné. Tento svět děti požírá. Co to na tebe jen chystám, zlatíčko moje?
„Promiň, nedá mi to...musím se zeptat...co se ti stalo?" Vytrhne mě Mate z myšlenek. Pomalu se na něj podívám a mně je ihned jasné, že má na mysli mé jizvy. Co jiného by taky mohl myslet? „O to se postaral děda Christian..."
„Pro boha...muselo to být hrozné..."
„Přežila jsem jen tak tak..."
„A to tvůj otec nezasáhl?"
„Zasáhl...donutil mě dívat se, jak se děda škvaří v ohni..." podívám se z okna ven. Cítím na sobě pohledy ostatních z ochranky, zřejmě je to trochu vyděsilo. Ani se nedivím. Co za stvůru upálí svého otce? Co za stvůru ubodá svou ženu? Co za stvůru znásilní svou dceru a její ochrance vyřeže jazyky? Toho je schopna jen jedna jediná bestie. Auto pomalu zastaví. Vidím však, že se nacházíme uprostřed ulice. Zaslechnu střelbu. Všichni okamžitě vytáhnou zbraň. „Skrč se," nařídí Mate klidně. Podívám se naposledy z okna a následně si schovám hlavu nad koleny. Nemít jednu malou lásku v břiše, dokázala bych se ukrýt více. Srdce mi buší, i když vím, že se jedná o běžnou záležitost. Tohle se tady děje běžně. Zřejmě všichni vyvázneme jen s menší podívanou a škrábancem na kapotě auta. Jakmile si tohle pomyslím, dopadnou na mě střepy z pravého okénka. Zaslechnu chrchlavý zvuk a proto ihned otáčím hlavou. Po mé levici to jeden z mužů dostal přímo do krku. Střelba ustane, muž se však chytá za hrdlo a snaží se popadnout dech. Ihned se k němu vrhám a zatlačím mu silně prsty do rány. Nestačí to však, ztratil již hodně krve a krev z rány stříká dál. Auto se dá do pohybu. „Ano, schovej se!" Okřikne mě Mate. Ve stejnou chvíli si muž strká hlaveň do pusy a stiskne spoušť. Zavřu pevně oči. Cítím, jak mi kapičky jeho krve stékají po tváři. Cítím, jak se mi teplá krev vsakuje do mikiny. Pomalu spouštím ruku z jeho rány na krku. Podívám se na něj. Hlavu má nepřirozeně zakloněnou. Oči dokořán otevřené a v nich má strach. Než se stíhám vzpamatovat, ozývá se další rána. Tentokrát to schytal jen nárazník. Po zbytek cesty však nechávám hlavu schovanou mezi koleny a nehodlám ji vytáhnout, ani kdyby šlo dalšímu muži o život.