WHIE

46

John

„Tohle nemůže dopadnout dobře," zašeptám a podívám se znovu mírně za roh. Vypadá, že je cesta čistá. Zdání však klame. Kolem hlavy mi prosviští kulka a já se rychle znovu schovávám za zeď. Zrychleně dýchám, i když jsem na takové situace zvyklý. Několik dní jsem nejedl. Cítím, jak mi rána na ruce nepěkně hnisá. Znovu se podívám tam, kde kdysi býval můj pravý prsteníček. Teď na mě čumí jen napuchlý, hnisavý pahýl. Zavřu pevně oči a opřu se zády o cihlovou zeď za mnou. Po tváři mi steče několik kapiček potu. Nejspíš mám horečku.
Ozvou se další výstřely. Tentokrát se kulky zavrtají do stěny kousek od nás. Podívám se na toho týpka, který se stará o Anu. Netuším, jestli mu můžu věřit. Ana mu sice věřila, ale teď nevěří mně. Jsem pro ni zrádce, násilník, manipulant. Uznávám, že do každé kategorie zapadám. Ale znala mě a měla mě ráda. Nikdy by po mně nevystřelila. A přes to to udělala.
Z hluboka se nadechnu a vycházím zpoza zdi. Přál bych si, aby mě někdo zastavil, ale to nikdo neudělá. Všechny tři muže stojící na protější straně v rychlostí zastřelím. Vida. To jsem mohl udělat už dávno a neskejsli bychom tady pět minut. „Hej, ty..."okřiknu chlapíka, který se stále snaží Anu probrat. Asi bych se ho měl zeptat na jméno, usuzuji však, že na to není čas. „Honem. Pojď," mávnu k autu, na které před tím ukázal, že je jeho. Již z dálky ho odemkne. Položí opatrně Anu na zadní sedadlo.
„Budu řídit. Zůstaň s ní." Řekne lámavou angličtinou. Taky přeci jen umí mluvit. Nesnažím se mu jeho rozhodnutí vymluvit. V mém stavu bych to daleko neodřídil. Sedám si ihned za Anou a pokládám si její hlavu do klína. Podívám se krátce na krev na jejím oblečení. Můžu si jen naivně přát, že tohle dopadne dobře. Snažím se tomu přání věřit. Auto prudce vyjede. Podívám se na svou hnisající ránu a snažím se ji dát co nejdále od Any. Zaschlé strupy na ráně popraskaly a nyní z nich vytéká teplý hnis. Nevypadá to dobře, vůbec ne. Pokud mě něco otec z medicíny naučil, tak právě to, že umím odhadnout zdravotní situaci člověka. Můj instinkt mi říká, že neumřu. Zatím ne. Ale do týdne bych mohl, pokud brzy ránu neošetřím.
Podívám se z okna ven, na ten ráj, který v sobě ukrývá tolik násilí. Ana měla pravdu. Tady bych svou dovolenou trávit nechtěl. Tohle byla jedna z těch nejhorších, ne-li nejhorší. Ještě na žádné jsem nepřišel o prst. Agentura Whie a spol. mi v tomto ohledu zajistila rozhodně nezapomenutelný zážitek.
„Zajeď támhle do té odbočky!" Přikážu rychle a ukážu tím směrem.
„Proč? Musíme Anu dostat do bezpečí." Namítne chlápek s lámavou angličtinou.
Na nic nečekám. Jak můžu vědět, že mluví pravdu? Nemůžu. Třeba se právě mě i Anu snaží dostat do další pasti. Ihned mu proto přikládám zbraň na spánek.
„Dělej." Syknu přísně. Více přemlouvání již není třeba. Zajede pomalu do slepé uličky, na kterou jsem ukázal. Zastaví za černou audinou. SPZ sedí, je to on. Musí být někde tady. „Můžu ti věřit, amigo?"
„Záleží na čí straně doopravdy stojíš," pronese s klidem a naváže se mnou oční kontakt v odrazu zrcátka. Zřejmě již v ruce drží zbraň a má prst připraven na spoušti. „Proč bych tě neměl zabít?"
„Znám hned několik důvodů. Jeden z nich ti leží hlavou v klíně," odpoví stále klidně. Pomalu se podívám na Anu, dávám si však stále pozor.
„Jsem Mateo Trueba, možná se o mně Ana zmínila."
„Ne, nezmínila." Odseknu.
„O tobě se taky nezmínila..."
„A jak asi, když jste jí vymazali paměť."
„To Whie. Sám jsem nevěděl, co má v plánu. Kdybych to tušil, zabránil bych tomu..."
„Měl jsi to tušit."
„Tak budeš sakra už střílet nebo ji můžu odvézt do bezpečí?" Vyjede na mě z ničeho nic. Čirá zlost v jeho očích mi prozrazuje, že mu zřejmě věřit můžu. Alespoň prozatím. Aně jde o minuty a já si tu zatím hraju na kočku a myš. Jsem tupec. Ve stejnou chvíli kdy skláním zbraň se prudce rozráží plechové dveře jedné z budov. Na ulici vybíhá vyděšený lékař a majitel černé audiny, který na lékaře míří zbraní. Muž, který se mi představil jako Mateo, ihned vyskakuje z auta a namíří zbraní na majitele černé audiny. Vzápětí vyskakuji i já a Mateovi ihned zbraň skláním.
„Liame!" Zasměju se mírně. Fakt je to on.
„Johne? Kurva ty vypadáš..."
Mateo něco zakřičí na lékaře.
„Co se tu sakra děje?"
„Tohle je Anin lékař, Johne. Ví, kde Ana je. Ale ten zatracenej hajzl drží jazyk za zuby." Zavrčí Liam naštvaně.
„Pojede s námi." Prohlásí Mateo anglicky. „Musíme si pospíšit."
„A tohle je zase kdo?" Zeptá se Liam zmateně.
„To je na dlouho. Vem ho s sebou a jeď za náma. Pospěšte si." Vydám se rychle k autu, Mateo mě ihned následuje. Vidím, jak Liam táhne doktora za límec a souká ho do auta. Jakmile vyjíždíme s Liamem v patách, cítím se hned o něco bezpečněji. Sakra. Jak já jsem rád, že toho kluka nedostali.
„Liam Bane? Otec dítěte..." pronese Mateo z předního sedadla. Tázavě se na něj podívám.
„Jak to víš?"
„Whie u Fabia nechal dělat testy otcovství, když zjistil, že je Ana těhotná. Moc mi toho říct nestihla, ale poznal jsem, že jí na tom těhotenství opravdu záleží. Když jsem testy vyzvedával, viděl jsem, že je otcem právě Liam...myslel jsem, že je mrtvý a tak mi došlo, že bych tím ohrozil nejen Anu a to dítě, ale i Liama a tím pádem i naši výhodu proti Whiemu. Nechal jsem tam napsat tvé jméno..."
„Ty...ty jsi nechal zfalšovat testy otcovství?
„Říkám ti to, jak to je..."
„Takže je opravdu otcem Liam?"
Ihned pocítím zklamání. I když jsem to celou tu dobu věděl, že otcem být nemůžu, určitá malá část mě zřejmě doufala, že jím jsem. Asi jsem si to nakonec i přál. Kdybych nebyl tupec, mohl jsem mít rodinu.
„Vypadáš zaraženě..."
„Do toho se nepleť." Odseknu rovnou. A zadívám se slepě z okna ven. Mohl jsem být táta, ale nejsem.
Teprve teď mi dochází, že jsem Liamovi ani neřekl, že se nám Anu podařilo zachránit. Tedy jen částečně. Možná se ze mě už opravdu začíná stávat sobec. Možná, že Anu chci opravdu jen pro sebe. Nedokážu žít s představou, že bych se o ni měl dělit. Teď, když však nosí Liamovo dítě, budu muset.
„Kam nás to vůbec vezeš?" Zeptám se po chvíli. Opravdu nasednu do auta jednoho z Whieovic mužů a nechám se slepě unášet? Copak mi ta horečka tak moc zatemnila mozek?
„Už jsme tady," odpoví mi na to a auto pomalu zastaví. Podívám se na dům, u kterého zastavil. Vypadá úplně obyčejně. Polorozpadlý balkón, v prvním patře vymlácená okna, ze kterých ven trčí čerstvě vyprané batikované závěsy. Opravdu čeká, že vlezu do domu, který mi nejspíš spadne na hlavu?
„Počkejte u aut...hned se vrátím," vystoupí Mateo z auta. Podezíravě se na něj podívám. Všímám si, jak z polorozpadlého domu vychází starší žena, nejspíš kolem šedesáti let. Šedé vlasy má spletené do dlouhého úhledného copu. Na sobě má květinové šaty a ušpiněnou zástěru. Zřejmě nečekala hosty. Instinktivně vystupuji z auta. Ukazováček mi zatím klidně spočívá na spoušti. Vyměním si pohled s Liamem, který právě zaparkoval kousek od nás. Stáhne okénko své audiny.
„Tohle je vtip?" Zeptá se. Pomalu pokrčím rameny a čekám, co přijde. To, co přichází, však čekám nejméně. Dveře Mateova auta se prudce rozráží, jejich náraz do mého těla mě sráží k zemi. Pohotově se přetáčím na záda a namířím na svého útočníka zbraní. Jakmile ji nad sebou zahlédnu, zbraň ihned odkládám a zvednu ruce vzhůru.
Teď, když nade mnou stojí a míří na mě naštvaně zbraní, je víc sexy, než kdy před tím. Periferně vidím, že Liam vystupuje rychle z auta.
„Stůj!" Vykřikne na něj a namíří na něj ihned zbraní. Hlídá si mě však ostražitě pohledem. Téhle myšce neunikne opravdu nic. Pomalu se posadím.
„Nehýbej se, nebo přísahám bohu, že se tentokrát trefím." Zavrčí mým směrem.
„Suze...Suze co to děláš...?" Zeptá se Liam zmateně.
„Vymazali jí paměť," vysvětlím mu.
„Drž hubu!" Okřikne mě a naštvaně do mě kopne. Au. Musím uznat, že takovou jsem ji ještě nikdy neviděl.
„Hej hej hej hej..." ozvou se rychlé kroky. Mateo rychle přibíhá k Aně. Následuje výměna španělského žvatlání. Jediné, čemu porozumím, je mé a Liamovo jméno. Můžeme jen doufat, že ten kluk má pět a pět pohromadě a nenamluví Aně nic hloupého. Stačí jen přitáhnout prst k sobě a ukončila by mé trápení. Na věky.
Vidím, jak Liam zrychleně dýchá. Není divu. Kdyby se má těhotná holka vrátila celá od krve, mířila na mě zbraní, dělala, že mě nezná a ještě do toho mluvila plynule španělsky...nejspíš bych si myslel, že mám halucinace. A ty nejspíš taky teď mám.
Anina postava se rozdvojí. Najednou na mě nemíří jednou, ale dvakrát. Dívám se z jedné Any na druhou, ne a ne rozeznat, která je ta pravá. Jedna z nich pomalu zbraň sklání. Dojde s klidem ke mně a čupá si. Pohladí mě jemně po tváři. Zatímco si užívám její něžný dotek na mé kůži, druhá Ana zmáčkne spoušť. Zasáhne mě několik kulek. Podlamují se mi ruce a narážím silně hlavou do země. Pomalu opouštím tento svět.