WHIE

23

Byl to jen zlý sen. Byl to jen zlý sen. Byl. To. Jen. Zlý. Sen. Musel to být. Pomalu otvírám oči a zjišťuji, že mě někdo nese v náruči. Je to John, zrovna mě pomalu pokládá do mé postele zpátky v tátově sídle. Pomalu se na něj podívám a dochází mi, že to zlý sen nebyl. „To už jsme tady? To jsem tak dlouho spala?" Povytáhnu obočí nechápavě. Teprve teď si všimnu, že mám dokonce ošetřené ruce. „Nick tě před odletem uspal, prý to tak pro tebe bylo lepší," zašeptá. Přikryje mě jemně dekou, otočí se zády a zamíří ke dveřím. „Nechoď," vyhrknu rychle. Sklopí hlavu. „Prosím," šeptám s nadějí. „Uvidíme se teď víc než dost." Pronese chladně stále zády ke mně. Jeho tón se mě dotkne. Někde tam uvnitř mě to silně zasáhne. Proč se mnou nechce být? Stále mě nenávidí? Říkal, že se uvnitř nezměnil. Změnilo se prý jen jeho chování k ostatním. Možná ke mně přeci jen stále chová zášť. „Tvůj otec posílil tvou ochranu. Budu pomáhat Clerensovi chránit tě." Odsekne téměř. „A ty to nechceš dělat...?" Zeptám se opatrně. Odpovědi se bojím, i tak jsem na ni však zvědavá. „Nevím, jestli tě chci tak často vídat," podívá se mi krátce do očí a odejde z místnosti. Zůstanu hledět na zavřené dveře. Nevím, co si o tom mám myslet. Ještě mi nikdo nikdy neřekl, že se mnou nechce trávit čas. Vždy se mě muži snažili využít kvůli mému vzhledu. Byla jsem vždy v obklopení, spousty lidí by za přítomnost se mnou vraždilo. Spoustu lidí to tak také doopravdy dělalo. Na jednu stranu mě to vždy děsilo. Na druhou mi to lichotí, jsem přeci žena, chci se líbit. I když se teď asi líbit už nebudu. Nikdy a nikomu. Nepěkná spálená kůže pokrytá strupy se mi táhne po celých rukách k ramenům. Na pravém se plynule napojuje na popálený krk, ucho a pravou tvář. Pravé oko stále zvýrazněné snad nikdy nemiznoucím monoklem. Na nose se chvástá nepěkná jizva. Teprve teď si uvědomuji, jak hrozně vypadám. Vlasy na pravé straně mám ohořelé, na druhé jsou o výrazný kus delší. Vypadám komicky. Proto se mnou nechce John trávit čas, určitě se mu hnusím. Určitě se mu protiví každý pohled na mě. Jsem nesamostatná, hnusná a ufňukaná. Kdo by se o takového člověka chtěl starat? Jedno jméno mě přeci jen napadá. Je mi najednou krásněji než před chvílí. Eric. Ten by se o mně s radostí postaral. Rád by mě opečovával, rozveseloval, rád by se mnou trávil čas. Ale nemůže. Od doby, co se objevil u dědy, si víc než jindy uvědomuji, jak mi chybí. Chybí mi naše hádky. Chybí mi ta jeho arogantnost, bezohlednost, starostlivost, pozornost. Teprve teď mi dochází, že je to člověk plný protikladů. Je schopný trávit se mnou celé dny, nepustit mě samotnou ani do sprchy a hned další týden zmizet, víc jak měsíc se neozvat, nedát o sobě vědět. Svěří se s každým tajemstvím a přitom mi téměř nic neříká. Je starostlivý, ale hned v zápětí mu jsem lhostejná. Chybí mi ty stavy, kdy jsem nevěděla, na čem jsem. Do teď vlastně nevím, jestli to bral vážně, nebo ne. Řekla bych, že spíš ne. Nevím, jestli mě to mrzí, asi ani ne. Kdyby to ale vážně bral, začala bych to vnímat jinak.

Dny u táty doma utíkají pomalu. Možná pomaleji než u dědy, což je vzhledem k mému programu velký paradox. Od doby, co jsem přijela zpátky, uběhlo čtrnáct dní, během kterých jsem podstoupila dvě operace. Jedna z nich byla transplantace tkáně na mých zápěstích. Druhou se snažili zachránit zbytek. Oba dva zákroky byly prý úspěšné. Pomalu začínám zpátky kompletně ovládat všechny pohyby. Začínám být plná energie. Neuvědomila jsem si, jak hrozně se cítím, dokud se mi neudělalo líp. Na rukou již nosím stahovací rukávy, aby se jizvy vracely zpátky a neměly tendenci se rozpínat. I tak mi navždy zůstane nepěkná vzpomínka. Stupeň popálenin, který jsem měla, prý nikdy nepůjde dokonale vyléčit. Jsem s tím smířená. Je to jedna uzavřená kapitola mého já, na kterou nelze zapomenout. Nelze však také jen nečinně přihlížet a nic nedělat. Je čas posunout se dál.
Je sobota osm hodin ráno. Pomalu jsem se oblékla a nyní si češi již ostříhané vlasy. John mi je pomáhá sepnout do culíku. „Myslíš, že je to dobrý nápad?" Zeptá se mě, jakmile mu vylíčím mé přání. „Chci ho vidět,...potřebuju i nějak normálně žít..." Podívám se mu do očí jakmile mi dodělá culík. „Nedovolí ti to," vloží se do toho Clerens. „Je to absurdní, proč by to dělal. Je to nebezpečné," pokroutí hlavou nesouhlasně. „Ty mi ale rozumíš, ne?" Zašeptám a kouknu se na Johna. Věnuje mi dlouhý pohled. Prosím, Johne, aspoň ty mě podpoř. Zatajím dech a čekám na jeho odpověď. Bez jediného slova odejde z místnosti. Podívám se pomalu na Clerense, ten pokrčí rameny. „Prosím," zašeptám zoufale. Naštvaně protočí očima. „Nenávidím ženský. Vždy si vydupou co chcou." Zavrčí a půjde pomalu ke dveřím. Zářivě se usměju a jemně ho obejmu. „Díky," zašeptám vděčně a vyjdu z pokoje ven. Zamířím pomalu ke schodům. Na konci chodby zahlédnu Johna, jak míří s nějakou kurvou do svého pokoje. Podvědomě se zamračím. Vadí mi to. Nechci, aby John spal s takovou děvkou. „Dělej, než si to rozmyslím," popožene mě Clerensův hlas. Ihned zapomínám na Johna a jeho radovánky a sbíhám schody, abych pokusila své štěstí. Ihned ucítím vůni whisky, mé oblíbené. Zamířím instinktivně k baru, kde si zrovna táta nalévá jednu ze svých ranních skleniček. Jakmile mě zahlédne, vytáhne i druhou a nalije mi. „Co tě přivádí?" Povytáhne obočí. Je pravda, že od dědovy smrti se setkáním s tátou vyhýbám. Ne že by to bylo předtím jinak. „Děkuju," usměju se nad skleničkou. Okamžitě její obsah vypiju. Asi na kuráž. „Někdy přemýšlím, jestli jsi vůbec moje dcera...ale pak přijdou určité okamžiky a já vím, že jsi mi víc podobná než já sám," usměje se a vypije sklenici stejným stylem jako já. Že by taky na kuráž? „Tati, chtěla jsem tě o něco poprosit," začnu opatrně. „Poslouchám."
„Chtěla bych se setkat s Ericem Baneem."
„Co prosím?" Vykulí oči překvapeně.
„Zachránil mi život, dvakrát. A potřebuju trošku pauzu, od toho všeho tady...mám pocit, že tu zešílím, cítím se tady jak v pasti. Nemůžu nic dělat, nemůžu s nikým mluvit. Chci tady zůstat, ale chci trošku volnosti, dělat si aspoň trošku, co chci." Vydechnu rychle. Samotnou mě překvapí, že mě to nechává doříct. Pomalu přikývne. „Máš pravdu." Řekne po chvíli a nalije si druhou sklenici whisky. Jestli ta první nebyla na kuráž, tak tahle určitě je. Chvíli se dívá na její obsah a mlčí. Vyměním si pohled s Clerensem. Stále si myslí, že jsem udělala chybu. Já ne. Potřebuji Erica vidět. Co nejdřív. Hned teď. „Dobře," přikývne po chvíli a napije se trochu whisky. Tentokrát nevypije ani půlku. „Má to ale podmínky." Podívá se na mě pomalu. Cítím, jak celá zářím štěstím. Jsem ochotná přistoupit na cokoliv. Udělám vše, co si přeješ, tati, jen už mě za tím Ericem dostaň. „Budete se setkávat tady. Vždy bude muset přijet sám, projde prohlídkou, nesmí v autě přivézt jedinou zbraň. A setkávat se budete u tebe v pokoji, kamery necháme zaplé."
„Žádný mafián ti nepřistoupí na to, aby se někam vydal bez zbraně," zašeptám.
„Aspoň uvidíme, jestli mu za to stojíš." Usměje se drze. Obrátí do sebe obsah sklenice a pomalu se od baru zvedne. Pomalu si zapne rozeplou košili. „Mám taky podmínku," vyhrknu najednou. „Bože mlč," sykne Clerens téměř neslyšně. Probodnu ho pohledem, ať mě nechá být. Táta povytáhne obočí. Bleskově mi proběhne hlavou, jak je sexy, ihned však tuhle myšlenku zaženu pryč. Je to přeci můj táta. „Neublížíš mu." Rozkážu mírně. „Neublížím mu, když mi nedá důvod," opraví mě táta. Zapne si poslední knoflík košile. „Mám teď schůzku. Dám ti pak vědět, jak to dopadlo," oblékne si sako a pohladí mě po zdravé tváři. Pousměje se a odejde z místnosti. Pomalu si založím ruce na prsou a vítězoslavně se zadívám na Clerense. Ten okamžitě protočí očima. „Asi tě má fakt rád, jinak to nechápu." Pokroutí hlavou. Okamžitě si odfrknu a vydám se pomalu po schodech nahoru. Jakmile stoupám výš a výš, slyším z Johnova pokoje hlasité dívčí vzdychy. Okamžitě protočím očima. Copak mu to nevadí? I hluchý by slyšel, jak to ta děvka hraje. Zastavím se na nejvyšším schodě a naštvaně se tím směrem podívám. „Pojď," položí mi Clerens jemně ruku na záda, „neřeš to." „Copak to neslyší?" Rozčílím se okamžitě. „Ta ženská je naprostá faleš. Všechno jen hraje!" Kouknu se na Clerense. „Jo, je to děs..."
„Taky to slyšíš, že jo? Tak proč to sakra dělá, pro boha..."
„Na tomhle místě si kluk jako já nebo John moc neužijeme. Tohle je jediná možnost." Pokrčí rameny. „Neříkej, že to taky děláš." „Někdy jo. No a co? Jakou mám jinou možnost." Okamžitě pokroutím hlavou. „Tohle je nechutný," vydám se rychlým krokem k Johnově pokoji. „Kurva, Ano, stůj." Natáhne se po mě Clerens. Nestíhá však zareagovat dost rychle, rozrážím dveře Johnova pokoje a okamžitě se mi naskytá pohled na dvě nahá těla. John nepřítomně leží pod ní. Drží ji za boky a dívá se z okna ven. Ona? Hopsá na něm, jak kdyby měla nějaký záchvat. Hladí se po celém těle a vydává u toho nepřirozeně hlasité vzdychy. Okamžitě k nim vyrazím. Ona si mě všimne, vykřikne a okamžitě z Johna sleze a zakryje své tělo dekou. Jak kdyby se potom večer neobnažovala před desítkami cizích lidí. „Co to má sakra znamenat?" Vyjede na mě John okamžitě. Jeho otázku odignoruju a kopnu naštvaně do toho mála oblečení, co ona nechala na zemi. „Okamžitě si seber své věci a vypadni odsud." Vyštěknu na ni. „A ty jsi jako kdo?" Opáčí drze. „Jsem dcera majitele tohoto domu a jestli chceš, abys byla ve stavu, kdy do tebe bude moct ještě někdo zasunout, tak se okamžitě sbalíš, vypadneš a už se nikdy s Johnem nesetkáš." Zavrčím naštvaně. Nemusím nic víc říkat. Okamžitě si pobere své oblečení a nahá vyběhne z místnosti. „Co to kurva děláš?!" Vyštěkne na mě John nechápavě. „Já? Co to děláš ty?"
„Můžu si užívat jak chci, kdy chci a s kým chci. Víš kolik jsem jí zaplatil?!"
„Ó, to mi je líto, pán dneska nedostane to co chce a přišel o pár drobných...Jak s ní vůbec můžeš spát? Vždyť to je naprosto nechutný!"
„Jak ty se můžeš opovažovat tohle vůbec řešit?! Sakra Ano, tohle je moje věc, koho šukám. A budu si šukat koho budu chtít!"
„Ne nebudeš."
„Že ne?" Prudce se zvedne a rychlou chůzí ke mně vyrazí. Možná by mě i vyšukal, možná by na to neměl koule. Od dveří se ozve Clerensovo zakašlání a to ho rozhodí. John se okamžitě zastaví. Vidím, jak nepravidelně dýchá. Zatne pomalu pěst a snaží se zadržet vztek. „Nebudeš s nikým spát." Zašeptám. Okamžitě pokroutí hlavou. „Seš nemocná," odsekne a začne se rychle oblékat. Chvíli ho sleduji a poté usoudím, že je ten nejlepší čas odejít.