WHIE

44

Ana Suze

„Už se není čeho bát, už jsme v bezpečí," zašeptá povědomý hlas. Pomalu se od jeho těla odtáhnu a podívám se mu do očí. Nedokážu od nich odtrhnout pohled. „Málem jsi to nestihl," slyším se sama sebe říkat, tentokrát už více v klidu. „Promiň...snažil jsem se, co to šlo...ublížil ti nějak?" Zatváří se utrápeně. Okamžitě zavrtím hlavou a sklopím ji. „Tak pojedeme už domů?" Zašeptá a zvedne mi povzbudivě bradu. Usměje se na mě mírně. Na nic nečekám a okamžitě ho jemně políbím. On polibek prohloubí, po chvíli se však zarazí a mírně se odtáhne. Odkašle si mírně a zavrtí hlavou. „Promiň, tohle nemůžu Johnovi udělat..." zašeptá a stoupne si. Okamžitě vystoupím za ním. „Liame, počkej..." chytnu ho jemně za ruku. Nebrání se. Chvíli se navzájem díváme tomu druhému do očí. Po chvíli jeho ruku pokládám na mé nahé tělo. Přistoupím k němu blíž. „Suze..." zavrtí hlavou odmítavě. Na jeho očích však vidím, že chce pokračovat. Stoupnu si na špičky a jemně ho políbím. Nespolupracuje, proto se snažím polibek prohloubit. Tentokrát mě jemně kousne do rtu a sjede mi rukou na záda. Posadí mě pomalu na kapotu auta. Automaticky roztáhnu nohy, aby se mezi ně mohl postavit, nepřestávám ho však líbat. Jednou rukou mu zajíždím do vlasů, druhou mu sjíždím prsty po krku. Usměju se mu na rtech. „Tohle bychom neměli," zašeptá mi na krku a mně okamžitě naskočí husí kůže. Políbí mě jemně. Cítím, jak mi sako pomalu sjíždí z ramen dolů. „Už jsi někdy dělal něco, co by se mělo?" Vydechnu tiše a užívám si každý jeho dotyk. Chvěji se vzrušením, napětím, co bude následovat. Každý jeho polibek mi dodává energii, každý jeho dotek mě naplňuje štěstím. Cítím, jak jeho rty postupují k mým prsům. Mírně mi každé políbí a usměje se. „Jsi neskutečně nádherná," podívá se mi do očí a pohladí mě po tváři. „Jsem zjizvená příšerka," zavtipkuju. Okamžitě zavrtí hlavou. „Jsi vesmírné štěstí," zašeptá mi nazpátek. Okamžitě mě to zahřeje u srdce. Celá se rozzářím. To je to nejkrásnější, co mi kdo kdy řekl. Pomalu mu sjedu prsty k rozkroku. Začne si rozepínat kalhoty. „Můžu?" Zeptá se ohleduplně. Pomalu přikývnu a odhrnu si kalhotky. Cítím, jak do mě pomalu vnikne. Oba zároveň vydechneme a usmějeme se nad tím. Začne opatrně přirážet. Je velice jemný a opatrný a i přes to, je to o mnoho intenzivnější než kdy dřív s kýmkoliv jiným. Okamžitě se prohnu v zádech a tiše zavzdychám. Zavřu oči a užívám si jeho doteky. Zajíždím mu rukou do vlasů. „Přeju si, abys nikdy nepřestával," vydechnu skrz vzdychy. Okamžitě mě políbí. Začne přirážet rychleji, druhou rukou mi polaská prso. Projede mnou vlna vzrušení a já cítím, jak se po chvíli udělá. Obejmu ho kolem krku a nepřestávám ho líbat. Jemně polibek prohloubí, po chvíli se však mírně odtáhne. Vydechne mi na rty a zadívá se mi do očí. Pohladí mě po tváři. Přeji si, aby tahle chvíle nikdy neskončila.
„Vesmírné štěstí," zašeptá znovu a políbí mě do vlasů.

S trhnutím se probudím. Matea vedle mě to vzbudí, ihned se na mě ustaraně podívá. „Jsi v pořádku?" Zachraptí rozespale. Podívám se mu zmateně do očí. Ten sen se zdál tak skutečný. Tak pravdivý. Jistá část mě věří, že to pouze sen nebyl. Liam. Nějaký muž jménem Liam mě nazýval svým vesmírným štěstím. Ne Elliot. Ale Liam. Kdo to jen je?
„Ano...co se děje?" Zašeptá Mate. Podívám se mu pomalu do očí. „Já..." nadechnu se a zapřemýšlím, jak mu o Liamovi říct. Bude ze mě dělat blázna nebo mě pochopí? Nevysměje se mi? Neřekne to Elliotovi? A i kdyby...co to je za vztah, kde můj snoubenec spí odděleně? Věřím, že Elliot není ten pravý. Cítím to. Musím to s ním ukončit.
„...asi se mi jen něco zdálo...promiň," zašeptám a lehnu si zpátky. Instinktivně se mu schoulím do hrudě. Jemně mě jednou rukou obejme. Tyhle dotyky mi schází. Čekám na ně tak dlouho a konečně jsou tady. „Musím mluvit s Elliotem," posadím se znovu po chvíli a prohrábnu si vlasy. „Teď?" Zeptá se Mate překvapeně. Podívám se na hodiny na nočním stolku. „Proč ne? Za chvíli bude sedm ráno..."
„Nemyslím, že je to dobrý nápad, Ano..."
„Proč?"
„Víš přeci, že má rád své soukromí..."
„Je to můj snoubenec. Měl by tady vedle mě ležet on, ne ty. Stokrát raději bych si vzala tebe než jeho..."
„To sice rád slyším, ale i tak...počkej prosím do oběda..." zaprosí mě Mate. V tu chvíli jsem však již na nohách a obouvám si pantofle. „Ano," pokárá mě a zvedne se z postele. Ve stejnou chvíli do pokoje vchází táta s Elliotem a s Evinem. Vida, jako na zavolanou.
„Dobré ráno lásko," usměje se na mě Elliot a přistoupí ke mně, aby mi dal pusu do vlasů. Ihned od něj odstoupím. Elliot se zarazí a podívá se mi tázavě do očí. Sundám si ihned prstýnek z prstu a dám ho Elliotovi do dlaně. „Svatba nebude." Oznámím prostě.
„C-cože?" Vyhrkne vykuleně.
„Počkat počkat..." vloží se do toho táta. „Co to blábolíš, Ano? Vždyť Elliota miluješ..."
„Nemiluju a ani on nemiluje mě. Ať hraje jakou hru chce, já mu na ni neskočím."
„Ano." Začne táta naštvaně. „Okamžitě si vem ten prstýnek zpátky. Svatba bude. Mluví z tebe jen ta tvá...těhotenská náladovost."
„Ne, nemluví. Elliota si nikdy nevezmu."
„Varuju tě...Elliota si vezmeš a buď tam naklušeš dobrovolně, nebo tě tam dotáhnu na řetězu, je mi to fuk," zavrčí mi táta u tváře. Mateo si ihned odkašle a odtáhne mě jemně od táty. Drží mě pevně kolem ramen. „Omlouvám se, pane, je od rána nějaká pomatená...zdál se jí divný sen, podle mě jí ta ztráta paměti uškodila více, než jsme se domnívali," obhajuje mě Mateo. „Pusť mě, Mate," zanadávám rozčíleně španělsky a vymaním se mu. „Vím co dělám. Jsem naprosto při smyslech."
„Ano...přestaň," sykne na mě Mate.
„Poslední varování," podá mi táta prsten. Co mi může udělat, když si jej nevezmu? Je to můj táta, nikdy by mi neublížil. Nic horšího než domácí vězení mě potkat nemůže. A s tím jsem ochotná pro tuto chvíli žít. Založím si ruce hrdě na prsou a zavrtím hlavou. Ten prsten si na ruku nenavléknu nikdy. Táta si povzdechne. „Mateo, odveď prosím Elliota zpátky do pokoje a dohlídni, že jej neopustí..."
„Pane, je z toho zmatená...neubl-"
„To je mi jedno!" Zařve na Matea naštvaně. Ten okamžitě přikývne a odvede Elliota násilím pryč. Jakmile odejdou, Evin za nimi zamkne dveře. „Víš, tou ztrátou paměti jsi asi zapomněla na hodně věcí...a očividně je potřeba ti je připomenout...například to, kdo jsi, kdo jsem já...jaké je tvé místo a jaké je mé..." pronese klidně a položí prsten na malou skříňku. „Taky bychom ti asi měli připomenout, co vlastně je tohle místo zač...tady si nemůžeš dělat co se ti zachce, Ano. Tady budeš poslouchat."
„Jsem dospělá. O tom, koho si vezmu, můžu rozhodovat sama."
„To sice ano...ale ty jsi Whie. A v tomto případě nemůžeš o ničem rozhodovat sama."
Podívám se tátovi do očí. „Evine? Postarej se o to," dívá se mi táta stále do očí.
„Ano, pane," přikývne a vydá se ke mně. Mám pocit, jako bych tuhle situaci již zažila. Vybaví se mi vzpomínka, jak mě tady Evin mlátí tyčí. Stejnou tyčí, kterou právě bere do ruky. Vyděsím se a rozutíkám se ke dveřím. Chytnu rychle po klice, zjišťuji však, že je zamčeno. Sakra. Proč jen musí být všechny dveře na kód? Zabouchám zoufale na dveře. „Pomoc!" Zakřičím zoufale. Ve stejnou chvíli mě však udeří tyč do stehen. Vykřiknu bolestí. Podlomí se mi nohy, podaří se mi však zachytit se o židli. „Pozor na to dítě. Nechceme přeci přijít o chlapce." Zaslechnu tátův hlas. Tentokrát mě tyč udeří do ramene. Nahlas zavzlykám a svalím se na zem. Další rána přichází do hrudě, následuje rána opět do stehen, do zad a poslední škrtnutí přichází do tváře. Okamžitě cítím, jak se mi ústa naplní krví. Zakašlu a nechám krev vytéct na zem. Snažím se marně popadnout dech. Zahlédnu blížící se tátovy polobotky. Pomalu si ke mně čupne a dá mi silnou facku. Cítím, jak mi praskne ret ještě více. Před očima se mi zatemní, pomateně k tátovi vzhlížím. „Uděláme ti krásný zážitek dneska, co ty na to?" Usměje se na mě táta. Sotva ho dokážu vnímat. Pomalu se postaví a kopne mě do tváře. Silný náraz mě donutí převalit se na druhý bok. Rozechvěle se chytnu za břicho. Prosím, Teo, vydrž. Máma nedovolí, aby se ti něco stalo. Táta dojde ke dveřím, odemkne je a po chvíli otevře. „Mateo!" Zakřičí rozčíleně. Než se stíhám nadát, ozvou se blížící se rychlé kroky. „Odveď ji do zasedačky." Procedí táta skrz zuby. Ucítím, jak mě pevné ruce zvedají do stoje. Okamžitě se mi podlamují nohy a tak mě Mate podepře. Začne mě táhnout z pokoje ven. Musím vypadat hrozně. Hlava se mi bezvládně kymácí ze strany na stranu, cítím, jak mi slzy stékají po tvářích. „Vydrž...hlavně vydrž..." zašeptá Mateo tiše a pomůže mi dolů ze schodů. Tiše zavzlykám a zavřu oči. Cítím, jak mě po chvíli posadí na židli. Pootevřu oči. Zjišťuji, že jsem již v zasedací místnosti, tak, jak otec žádal. Tohle bude ještě dlouhý den.