WHIE

18

Celou noc nespím. Převaluji se z pravého boku na levý a snažím se najít vhodnou polohu na spaní. Žádná však není ta správná. Zack odešel před dvěmi hodinami, loučil se polibkem do vlasů. Byl na mě moc hodný a odreagovat mě tedy dokázal slušně. I tak se mi hned několik minut po té, co odešel, vracejí myšlenky k babičce. K místnosti s monitory, k těm uvězněným ženám a těm všem pacientům, kteří spíše vypadali jak vězni. Hned první, co mě napadlo, bylo, že skončím stejně. Děda mě jistě nechce vyléčit, chce se mnou provádět to samé, co ostatním, ať už je to cokoliv. Když to udělal babičce, proč ne mě? Instinkt mě zvedá z postele, nohy mě pohání ke skříni. Otvírám ji. Moc toho tady není, ale něco by se našlo. Úplně v pravém rohu se ukrývají dlouhé legíny. Ihned je popadnu a oblékám si je. Vytáhnu jedno triko ze své cestovní tašky, to oblékám stejně rychle, jako později mikinu. Obuju si tenisky. Je čas na ranní běh. Normální lidé ve tři ráno spí. A toho chci také využít. Ve skrytu duše doufám, že se dokážu nepozorovatelně dostat z domu ven. Vzhledem k tomu, že má ochranka spí někde jinde, děda ochranku nemá a v celém domě se nenachází žádné kamery, by to nemuselo být zas tak obtížné. Rozhodně se bude jednat o lehčí úkol než o jaký by se jednalo v tátově sídle. Tam bylo utéct nemožné. Tady to možné je. Potichu otvírám dveře svého pokoje a jedním okem nakukuji do chodby. Nikde nikdo. Otvírám proto dvěre dokořán a na chodbu vstupuji, ihned za sebou dveře tiše zavírám. Tiše se odebírám ke schodišti. U každého rohu pečlivě kontroluji, zda nikdo kolem neprochází. Mám štěstí, všichni spí. Tiše sejdu schody a zamířím k hlavním dveřím. Chytám pomalu za kliku a zatáhnu za ni. Nic. Dveře jsou zamčené. Protočím naštvaně očima. Pohledem hledám cokoliv, kde by mohl být ukrytý klíč. Nakonec u dveří nacházím krabičku. Pomalu ji otvírám a k mé smůle zjišťuji, že jsou dveře na kód. Nechtěně si povzdechnu a krabičku naštvaně zavírám. Otáčím se a vydám se pomalu do kuchyně. Rozhlížím se tiše kolem. V domě panuje naprosté ticho. Popojdu pomalu ke dveřím na terasu a podívám se smutně ven. Toužím už být volná, nepatřit do tohoto světa. Utéct. Vzít nohy na ramena a neohlížet se. Zatáhnu naštvaně za dveře od terasy. K mému překvapení se ihned otevřou. Na rtech se mi pohrává úsměv, zatímco dveře za sebou zavírám. Pomalu se otáčím, rozsvítím však fotobuňku. Světlo se od skleněného stolu na terase odráží do oken domu. Ihned tiše terasu přeběhnu a schovám se za roh domu. Se zatajeným dechem sleduji okno, do kterého se světlo odráží. Fotobuňka zhasne a já si oddechnu. Vzápětí se však v místnosti, do které světlo svítilo, rozsvítí. Okamžitě zakleju a zatajím dech. Někoho jsem probudila. K oknu se pomalu blíží stín a po chvíli se v něm objevuje děda. V hlavě spustím nával sprostých slov a ihned se opět schovávám za roh. Vyděšeně sleduji světlo na trávě. Prosím, ať zhasne a jde spát. Prosím, ať si myslí, že to bylo zvíře a jde spát. Ať to nechá být. A po chvíli se tak opravdu stane. Můžu jen doufat, že mě nebude teď hledat v pokoji. Proto mám jen malou chvíli na útěk. Až zjistí, že v pokoji nejsem, budu už pryč. Nečekám proto na nic a okamžitě začnu utíkat směrem do lesa. Neodvážím se ohlížet, neodvážím se zastavit, utíkám co nejrychleji mi mé tělo dovolí. Na mokré trávě mi to občas podklouzne, rovnováhu však zatím držím bravurně. K lesu je to jen kousínek. Ani se nenadám a už se nacházím několik desítek metrů hluboko. Vlasy mi vesele vlají, studený vzduch mě jemně pobouzí, abych utíkala dál. Po chvíli se však zastavím, abych se ujistila, že mě nikdo nesleduje. Otočím se směrem k domu. Přes hustý les již nelze zahlédnout. V lese je naprosté ticho. Celá se štěstím rozzářím. Konečně budu volná. Nahlas se zasměju a dám se dál šťastně do běhu. Nikdy jsem si ani nepomyslela, že by se mi podařilo z tohoto světa utéct. Natož tak dvakrát a ještě navíc že to podruhé bude taková hračka. Co bude potom, vůbec neřeším. Je mi jedno, že jsem úplně sama v Kanadě bez peněz. Právě teď pro mě existuje jen tento moment, tahle chvíle štěstí. Pomalu z běhu přecházím do chůze. Nemůžu popadnout dech, má fyzička je opravdu mizerná. Zastavím se a opřu se zády o strom. Snažím se popadnout dech. Ihned si slibuji, že ode dneška se sebou začnu něco dělat. Kdyby mi šlo o život, tak neuteču ani slepici. Pomalu opřu hlavu o kmen stromu a zvednu pohled k nebi. Dnes jsou hvězdy vidět nádherně. Nevědomky se nad tím usměju. Někde tam nahoře svítí jedna hvězda i pro mámu. Jednou tam bude svítit i ta má. Tátova tam možná už svítí. Můžu v to jen doufat. Sklopím pomalu hlavu a vydám se klidným krokem na cestu. Ruce si ihned schovávám do kapes, nečekala jsem, že bude taková zima. Myslím, že na počasí v Kanadě bych si nezvykla nikdy. Najednou si z ničeho nic vzpomenu na Erica. Na to, jak mi chybí jeho milá slova. Na to, jak ho chci skopat do koulí. Neubráním se pocitu, že mi možná i trochu chybí. To však stále nemění nic na tom, že mě prodal tátovi. Co když o tom ale nevěděl? Alfa přeci pro tátu nainstalovala nový bezpečnostní systém, začali spolupracovat. Co když si to ten jeho hloupý mozeček neověřil, na čí straně Alfa stojí? I to ho bohužel neomlouvá. Kopnu naštvaně do větve, ta mi to však oplatí a ihned o ni zakopnu. Snažím se vyrovnat rovnováhu. Neohrabaně se mi to nakonec podaří a nad svou nešikovností pokroutím hlavou. Podívám se pomalu před sebe a povzdechnu si. Mou pozornost upoutá v dáli postavená betonová zeď. Že by dům? Bylo by úžasné mít kde se ohřát či přenocovat. Zároveň je to však příliš blízko k dědově domě a tak váhám. Udělám pár nerozhodných kroků dopředu. Betonová zeď je širší a širší. Nevidím žádná okna, žádné kamery. To mě mírně uklidní a rozhodnu se k domu opatrně dojít. Snažím se našlapovat tiše. Strachy se rozhlížím kolem sebe, zda mě nikdo nesleduje. Nikde nikdo. V lese je stále klid. Udělám pár posledních kroků k domu než mi dojde, že se vlastně nejedná o dům. Kurva. Snažím se pohledem najít konec zdi. Ten nenacházím. „Ne. Ne, ne, ne, nee..." šeptám stále dokola a rozutíkám se prudce ke zdi. Slzy se mi začnou valit do očí. Doběhnu až ke zdi a opřu se o ni rukou. Podívám se nahoru. Má aspoň tři metry na výšku. Minimálně. Zakroutím rychle hlavou a rozutíkám se podél zdi ve snaze najít její konec. Vím, že je to zbytečné, můj mozek ale odmítá přijmout variantu, že tohle je konec. Utíkám co mi nohy stačí. Slzy mi nyní rychle stékají po tvářích. Zastavím se a rychle si je setřu. Porozhlédnu se kolem. Poodejdu pár kroků od zdi a rozběhnu se proti ní. Skočím jednou nohou na pařez a druhou dopadnu na zeď, od které se snažím povystrčit co nejvíce nahoru. Natáhnu ruku co nejvíce to jde. Chybí mi aspoň metr od hrany. Naštvaně vykřiknu a tvrdě dopadám na zem. Podívám se na dlaň, kterou mám dodřenou do krve. Sádru mám od listí a tak ji ihned opráším. Rychle se zvednu a zkouším to znovu. A pak ještě dvakrát. A pak naposled. Všechny pokusy dopadají stejně. Sedám si zadýchaně na pařez a podívám se naštvaně na zeď. Slzy mi už po tvářích nestékají. Zoufalství vystřídal vztek. „Ty jsi mi tu kurva chyběla." Vyštěknu na zeď, jak kdyby mohla za to, že ji tam nechali vystavět. Přetřu si naštvaně oči. Snažím se rychle něco vymyslet. Co mám teď dělat, vylézt na strom a zeď přeskočit? Zkusit zeď podkopat? Bůh ví jak je hluboká, kopala bych velmi dlouho. Mám si tady postavit nějaký žebřík? To poslední mi vlastně nepřišlo jako zas tak špatný nápad. Než bych však stihla postavit improvizační žebřík nebo sehnat něco, co by mi umožnilo zeď překonat, děda by už dávno věděl, že v domě nejsem a s největší pravděpodobností by mě také našel. Z hluboka se nadechnu a ze všech sil naštvaně zařvu k nebi. Postavím se prudce. „Copak jsem toho zažila málo?! Copak jsi mě málo zkoušel?! Celej zkurvenej život mi hážeš klacky pod nohy!" Křičím zlostně k nebi. V boha nevěřím, ale pokud existuje, tak je to nespravedlivej sráč.