WHIE

6

Ticho, chlad a nekončící tma stále naplňovaly místnost. Probouzím se ve velice nepřirozené poloze a okamžitě si všechny tyto fakty uvědomuji. Bolí mě za krkem a záda mám prochladlá. Začíná mě bolet močový měchýř. Bože, ať to není zánět močáku, ať to není zánět močáku, opakuji si stále dokola. Zvednu ruce a jemně si promasíruju krk. Je celý ztuhlý. Prohrábnu si zoufale vlasy, pomalu se posadím. Do stehna mě jemně škrábne něco ostrého a já si uvědomím, že sedím na střepu. Rychle ho z pod sebe vytáhnu a ujistím se, že jsem se neřízla do krve. Díky bohu, ani kapka. Zkontroluju pořezané stehno, které si nevede nejlépe. Rána vypadá zaníceně a velice ošklivě, rozevírá se do stran více, než je přirozené. Krvácení každopádně ustalo a já jsem připravená realizovat svůj plán. Začnu pomalu lézt po čtyřech ke dveřím. Cítím, jak se řetězy začínají postupně natahovat, až mě najednou nepustí dál. Ale ne, tohle se nemůže stát. Nacházím se ve druhé třetině místnosti a řetězy jsou napnuté. Budu muset použít trochu své síly (zbyla mi vůbec nějaká?) a intuice. Couvnu o kousek zpátky a položím se na břicho. Začnu se znovu plazit ke dveřím. Tímto faktem jsem si pomohla, ale možná jen o 20 centimetrů, více ne. Natáhla jsem svou ruku před sebe. Okovy se mi začaly zařezávat do kůže. Zapřu se nohama o zem a posunu se o kousek víc kupředu, okovy začaly tvořit nesnesitelný tlak na končetiny. Tahle vzdálenost by však mohla stačit. Když uložím střep sem, najít by ho nemuseli. Natáhnu ruku se střepem o trochu víc a chystám se ho uložit. Ve stejnou chvíli se ozve zvuk odemykání zámků a dveře se prudce otevírají. Kovový rám dveří naráží silně do mé ruky a hlavy. Střep mi z ruky vypadne, já vykřiknu bolestí, ale místo výkřiku slyším pouhé pískání v uších. Nedokážu se soustředit, vidím rozmazaně. Neuvědomuji si, co jsem dělala, ani kde jsem. Neuvěřitelná palčivá bolest hlavy mě však dostává do euforie a mně se chce spát. Cítím, jak se mi příjemné teplo rozléhá po celém těle, putuje sem a tam a uklidňuje mě. Na vteřinu si dokonce pomyslím, že jsem na nejúžasnějším místě na světě a že se nemůžu mít lépe. Sleduju strop. Nezdá se mi tak ošklivý, je velice pěkný. Ležím na zemi ve svém bytě v Santa Fe? To je ten příjemný koberec, který mi dělá měkkou podložku pro mé tělo? Nad mým obličejem se najednou zjeví Tomova tvář. Křičí, až mu sliny prskají z úst. Bohužel ho vůbec neslyším. Už si nemyslím, že jsem ve svém bytě v Santa Fe. Už si nemyslím, že se mám krásně. Do těla se postupně začne vracet zima, bolest a pocit bezmoci. Tomova slova se začínají stávat šumem, šum postupně přechází v slova a já je s obtíží rozeznávám.
„....rva myslela že utečeš?" Jediná slova, která jsem dokázala postřehnout, byly následovány silným kopnutím do mého břicha. Následovala rána pěstí do hlavy. Jestli jsem před chvílí byla mimo, tak teď umírám, pomyslím si v mžiku. Tom mě zbaví okovů, vezme mě do náručí a nese mě z mého vězení pryč. Hlavu mám nepřirozeně zakloněnou přes jeho ruku, až mě píchá za krkem. Snažím se ji zvednout, ale neovládám ji. Snažím se urovnat své myšlenky, ale ani nad těmi nemám kontrolu. Vše se událo tak neskutečně rychle, až se mě zmocnil zmatek a strach. Netuším, kolik času nám cesta zabrala. Šli jsme rovně, zahli doleva a poté doprava. Nebo to bylo naopak? Zahnuli jsme vůbec někam? Kde to jsem? Tom se mnou právě vešel do extrémně prosvětlené místnosti. Zavřu pevně oči, jelikož jsem byla do nynějška zvyklá jen na tmu a světlo mým očím způsobuje nepředstavitelnou bolest. Dopadnu tvrdě na zem a zasténám od bolesti.
„Carlo...Carlo! Máš ji tady, chci vyzkoušet ten tvůj nejúspěšnější vzorek."
„Magnifico! Dej mi na to křeslo." Ozve se vzdálený pisklavý hlas. Tom mě pevně popadne za paži a posadí mě do křesla. Připoutá mi k němu končetiny. Chytne mě pevně za bradu a zvedne mi hlavu. „Podívej se mi do očí, krásko..." zašeptá a pohladí mě prstem po tváři. Pootevřu mírně oči, ale zrak nechávám sklopený. „Podívej se mi do očí a pověz mi, jak se jmenuješ..." zašeptá mile znovu. „Ester..." šeptnu jen bez navázání očního kontaktu. „Fajn. Uvidíme, jestli ti Carlo rozváže jazýček." Hlavu mi odhodí na mé rameno. Zatnu zuby. Už jsem si odvykla na způsoby, které jsou v mafii na denním pořádku. Něco mi říká, že bych si na ně měla opět rychle navyknout.
Zaslechnu rychlé cupitání. V mém zorném poli se objeví malé, zato velice vkusné italské mokasíny. „Podívat se na mě, signora, podívat!" zvedne mi Carlo hlavu silně. Oči držím pevně zavřené. „Já potřebovat vidět její zornička! Já nezačít bez toho!" Začne mě silně pleskat do tváře. „Dost!" Procedím skrz zuby. „To stačí. Prostě mi to dej-te!" zakňučím a zavřu oči pevněji. Ucítím pevný stisk brady. V následující chvíli se jeden z nich snaží násilím otevřít mé oko. Přes veškeré mé úsilí se jim to však nakonec podaří. Okamžitě mě zasáhne bolest z nepřirozeně bílého světla v místnosti. Carlo mi do oka posvítí malou svítilnou a já nedokážu rozeznat ani obrysy. Instinktivně mi víčko začne cukat, Tom jej však přidržuje otevřené. Carlo si okamžitě začne italsky mumlat pod svůj knír. Tom mu jednou větou odpoví, jeho neobratná italština mě okamžitě zasáhne. Jakmile mě pustí, zavřu pomalu oči. Potácím se někde mezi realitou a bděním. Dehydratace, dezorientace, nedostatek jídla. Na bolest jsem již přestala myslet. Do reality mě probudí až pichlavá bolest na krku. Cítím, jak mi nějaká látka prostupuje žilami. Prudce otevřu oči. Ucítím nával horka, který mi tělem projede. Carlův počítač začne pípat. „Co se děje?!" Vykřikne Tom. „Její teplota! Nekontrolovatelné, stoupá! Už dosahuje 41 stupňů." Carlo začne pobíhat po místnosti, zároveň mě však sleduje. Cítím, jak se mi začne zrychlovat tep, jak mi hlavou proudí krev. Začnu zrychleně dýchat a nekontrolovatelně trhat končetinami. Okovy se mi zařezávají do kůže až mi začíná téct krev. Několik stehů na mých rukách popraskalo. Cítím, jak nad svým tělem ztrácím kontrolu, cítím, jak neovládám myšlenky. Nakonec vše ustane a já necítím nic. Dívám se přímo před sebe, je mi jedno, že se můžou podívat na barvu mých očí. Neuvědomuji si kdo jsem, neuvědomuji si, co zde dělám. „Zkuste začít..." pokyne malý muž muži přede mnou. Mám pocit, že je znám, ale nemůžu si vybavit jejich jméno ani souvislousti. „Jakpak se jmenuješ, zlatíčko?" „Ana." Slyším svůj vlastní hlas odpovídat. Neovládám ho, jsem jen vzdálený posluchač. „Ana a dál..?" „Ana Suze Whie." „Fungovat to!" Vykřikne malý muž, ten druhý ho však rychle utiší. Můj výslech započal.
„Kolik ti je let, Ano?"
„21."
„A víš kdo je tvůj otec? Jaké je jeho jméno?"
„James Whie."
„Výborně, jsi moc hodná, že mi to říkáš. Potřeboval bych vědět, jestli víš, kde se teď tvůj táta nachází?"
„Nevím."
„Potřeboval bych ho však najít, neporadila bys mi jak?"
„Hledá mě. Vypsal na mě odměnu."
„Výborně...řekni mi, víš kdo jsme?"
„Ano, jste Opozice."
„A víš kdo jsem já?"
„Tom."
„Dobře. Potřeboval bych ještě něco vědět. Privilegium, místo, kde pracuješ. Řídí ho jistý Marcus Dreight a jeho zástupce je John Wein. Co o nich víš?"
„Marcus není jeho pravé jméno...jmenuje se Eric Brane. Řídí Branesovu kliniku. Pomohl mi. O Johnovi toho moc nevím, myslím ale, že pracuje pro tátu."
„Dobře, beruško." Pohladí mě jemně po tváři. V dalších vteřinách mi odepíná okovy a přikáže svým lidem, aby mě odvedli zpátky. Tentokrát mi přehodí pytel přes hlavu, abych si nic z cesty nepamatovala.