WHIE

26

Ana Suze (před 2 lety)

„Zoe, zaběhni na kasu, nějaká paní chce něco vyreklamovat," houkne na mě Frederic za chůze a odbíhá do skladu s plnou náručí krabic.  Ať už je ten den u konce, zadoufám si. Rychlým krokem přicházím na kasu. „Dobrý den, s čím vám mohu pomoci?" Usměju se mile na zákaznici. „Dobrej. Včera jsem si tady kupovala tyhle tenisky." Hodí mi je ledabyle na stůl. Mírně se leknu a ucuknu, doufám však, že si toho nevšimla. Podívám se pomalu na paní a poté na zablácené, kdysi bílé tenisky. „Jste si jistá, že to bylo tady? Tento model byl před třemi lety stažen z trhu, od té doby jej nemáme v nabídce." „Hele slečinko," pronese chraplavým hlasem. „Včera jsem si tu kupovala tyhle tenisky. Prodávala mi je nějaká vaše kolegyně, vyzáblá jak ptáče. Dneska se mi rozlepily, vidíte?" Ohne špičku boty do nepřirozeného úhlu. Na podrážce se rozevře velká prasklina, která byla očividně již několikrát po domácku zalepená. „Paní, ujišťuji vás, že opravdu tento model nepro-"
„Chci vrátit peníze. Mám na to přeci právo."
„Paní. Buď jste si spletla obchod a nebo rok. Boty se již několik let nevyrábí, náš řetězec je neprodává. Jsou očividně několik let nošené, takže jste si je zajisté nekupovala včera. Je mi líto, ale nemohu vám pomoci." Otočím se a hodlám odkráčet pryč. Nenávidím protivné zákazníky. Tahle paní je ale nejspíš nemocná, nejsem si proto jistá, zda se na ni mohu zlobit nebo ne. Vycházím zpoza kasy, paní mi však vstoupí do cesty a namíří na mě zbraní. „Zpátky, holčičko." Odsekne a kývne na mě, ať jdu zpátky za kasu. Nervózně se porozhlédnu po obchodě. Frederic je stále ve skladu, Melanie se zajisté trápí s ranní nevolností a sekuriťák si šel nejspíš pro kafe. Výborný, díky, lidi. Nezbývá mi tedy nic jiného, než jejího příkazu uposlechnout a udělat pár kroků zpátky. Nejsem nervózní, za to mohu poděkovat tátovi a jeho kruté výchově. Radostí z ní však neskáču. „Dej mi všechny prachy, co tam máš," kývne žena ke kase. Podívám se pomalu na kasu a na červené tlačítko pod ní. Když ho zmáčknu, přijede policie, dorazí pomoc. Když ho zmáčknu, budou mě vyslýchat, budou se ptát, kdo jsem. Jakmile to zjistí, kdo doopravdy jsem, vrátí mě tátovi. Ovládá je, tak, jako ovládá celou politiku USA. Rozhodnu se tedy pro plán C. Nevydat peníze, nezmáčknout tlačítko. „Paní, položte tu zbraň...nedělejte něco, čeho budete později litovat, prosím..." pronesu mile. „Ty ničemu nerozumíš." Odsekne. „Potřebujete peníze?"
„Do toho ti nic není. Tak dělej! Vydej mi všechno nebo si to vezmu sama!" Nevezme. Vidím ji to na ustrašených očích. Ale střílet by schopná byla. Periferním viděním zahlédnu Melanii, jak se vrací ze záchodu. Schválně se tím směrem nedívám, ať na ni neupoutám pozornost. Zahlédnu, jak se zastaví a rychle zacouvá zpátky do skladu. Díky ti. „Paní, prosím, položte tu zbraň,..." Podívám se na její roztřesené ruce. Jestli vystřelí, tak to bude buď a nebo. Buď se do mě trefí nebo ne. A paní doopravdy nakonec vystřelí. Ne na mě. Ne do zdi. Ale sama do své hlavy. Zaraženě zůstávám stát, zatímco její bezvládné tělo padá k zemi. Ani nevnímám kapičky její krve na své tváři. Nevnímám všechnu tu krev kolem. Zahlédnu krčící se postavu za stojanem. Pomalu se tím směrem podívám. Zahlédnu Fredericovu hlavu. Jakmile spatří všechnu krev, zapomíná na úkryt a běží k nám. „No kurva..." vydechne a potahá se za vlasy. „Co budeme dělat?!" Zapiští nepřirozeně. Ve stejnou chvíli se otvírají dveře a do obchodu vchází několik mladých zákaznic. Nejdříve se smějí, pravděpodobně si vypráví nějaký zážitek ze školy. Jakmile však spatří mrtvou ženu na zemi, dají se do křiku a utíkají z obchodu pryč. V tu ránu mi to dojde. Musím zmizet. „Fredericu, poslouchej mě." Chytnu ho za ramena a otočím si ho k sobě. „Zavolej záchranku a potom až policii, v tomhle pořadí, dobře? Já teď už musím jít."
„Jít? Blázníš?! Nemůžeš teď odejít! Ta ženská je mrtvá!"
„Já vím...já...je mi to líto, ale už musím..."
„Líto?! Tak něco dělej! Je to tvoje vina, dej jí první pomoc nebo něco!"
„Je pozdě..."
„To nemůžeš vědět! Ani ses nesnažila!"
„Fredericu, já musím jít," otočím se rychle, ale přesto váhavě na patě a vydám se směrem k zadnímu východu. Zatáhne mě prudce za zápěstí. „Nikam nejdeš. Musíš vypovědět policii, že jsme ji nezabili my. Kvůli tobě do vězení nepůjdu!" „Pusť mě," syknu a trhnu zápěstím. Jeho stisk však zesílí. Natáhnu se proto rukou pro první nejbližší tenisku a praštím ho s ní silně do tváře. Jakmile stisk povolí, dám se na útěk. Za sebou slyším policejní sirény. Snad ještě není pozdě. Kličkuji mezi regály, už už mi zbývá přeběhnout poslední uličku, když v tom mě Frederic poráží k zemi. Dávám mu okamžitě facku a snažím se ho od sebe marně odstrčit. Je příliš těžký a silný. Dveře do krámu se otvírají a po místnosti se rozběhnou policejní jednotky. Zoufale si povzdechnu a položím hlavu na zem. Je konec, mají mě. „Tady, tady!" Křičí Frederic a kýve ke mně. Už se utéct nesnažím. Okamžitě ke mně přichází několik policistů, přetáčejí mě na břicho a nasazují mi pouta. Nakládají se mnou jak se zločincem, jak s vrahem té paní. Okamžitě mě zvedají a táhnou do policejního vozu. Jakmile vycházíme z obchodu, všímám si zvídavých lidí, kteří vše natáčí na své telefony. Jejich ustrašené a naštvané výrazy chápu. Mají mě za útočníka. Za pár sekund se ocitám na zadním sedadle policejního auta spolu s dalším policistou. A ne ledajakým. Marek Manson, velice dobrý kamarád mého otce, vytahuje služební tablet a začne mě prohledávat v databázi. Do prdele.
„Tak, slečno Zoe Calliarki, jak dlouho jste ve státech?"
„Dva a půl měsíce," odpovím.
„Na to, že jste tady tak krátkou dobu, tak máte velmi dobrý přízvuk."
„Preferiresti che parlassi cosi?"
„Non c'è bisogno, grazie." Odpoví s americkým přízvukem. Natáhne se pro můj palec u ruky a přiloží mi ho na tablet. Odvrátím pohled. Přesně vím, co teď přijde.
„Ale to se podívejme," pronese Manson nadšeně. V tu chvíli do auta přistupují jeho kolegové a sedají si na přední sedadla. „Podívejte, koho tu máme, pánové. Ze Zoe Calliarki se nám vyklubala..."
„Ana Suze Whie? Tady se někdo těší domů," usměje se policista na předním sedadle. Nevím, co na to říct. Ano, těším se. Těším se tak moc, že bych si nejradši prohnala kulku hlavou. „To budou pěkné prémie, takhle před Vánoci," usměje se ten druhý. Manson se tomu zasměje a postupně se na mě otáčí. Auto se pomalu rozjede. „Tak co, Ano, jaký byl výlet?"
„Krátký." Odseknu.
„Víš, stačilo na sebe neupoutat pozornost. Kdybys tu nebohou paní nechala žít,..."
„Zabila se sama."
„Jistě. Každý se radši zabije sám, než aby se zapletl s vaší rodinou."
„Vám to očividně nevadí, jaká naše rodina je," ušklíbnu se.
„Ne, nevadí...to máš pravdu. Některým v mé jednotce však tato spolupráce nahání hrůzu, co jim ale zbývá. Nařízení přichází z Bílého domu."
„Ironické, jak vás má všechny pod palcem jeden muž."
„Víš, my n-" Ozve se hlasitá rána. Policejní auto se stočí a několikrát se převrátí. Vše se rozmaže. Začne mi pískat v uších. Snažím se otevřít oči, vidím však jen záblesk a hned mi zase víčka padají. Snažím se o to znovu. Auto již stojí, převrácené na střeše. Znovu mi spadnou víčka dolů. Střelná rána. Druhá. Třetí. Myslím, že mě nezasáhla ani jedna, ale jistá si tím nejsem. Srdce mi hlasitě bije jako o život. Taky, že mi o život jde. Dveře na mé straně se otvírají. Pootevřu mírně oči. Přede mnou se objeví známý obličej, ne a ne si však vzpomenout, o koho se jedná. Že by nějaký milý zákazník? Pomalu se ke mně natahuje a pomáhá mi z auta ven. Teprve teď si všímám zpustošeného auta v kaluži krve a tří mrtvých policistů. Manson dopadl nejhůř. Dobře mu tak. Neznámý muž mě vleče k sobě do auta. „Liame pohni! Nemáme moc času!" Ozve se mužský hlas. Ze situace jsem zmatená. Netuším, zda se před dotyčným Liamem bránit, zda mu utéct nebo zda ho nechat dělat svou práci. Dosedám do auta a zmateně se rozhlížím. Obraz se mi postupně rozmazává a zase rozjasňuje. Auto prudce vyjede a mně se zvedne žaludek. „Zavolám Ericovi,"pronese ten, co se údajně jmenuje Liam. Teda myslím, že to byl Liam a ne Brian. „Ser na Erica a spíš mi pomoz dostat nás do Alfy," zahne prudce doprava. Poslední slova však již neslyším, upadám do hlubokého spánku.

Liam (před 2 lety)

„Omdlela..." pronesu nahlas a přidržuji se předního sedadla. „To je jasný, že omdlela, ty idiote, vždyť to byla rána jak kráva!" Procedí skrz zuby Tobias. Povzdechnu si. Snad bude v pořádku. Po tváři se jí kutálí několik kapek krve, jinak je její tvář stejně tak dokonalá, jako vždycky. I když nevypadá jako ona. Krátké blonďaté mikádo se jí pohupuje do stran. Kdyby měla otevřené oči, neuvidím temně modrou barvu, nýbrž zlatavě hnědou. Jo, převleky umí skvěle. Kdybych ji neznal, řekl bych, že krásnější ženu jsem jakživ neviděl. „Tak pomůžeš mi?" Ozve se zoufalá prosba zepředu. „Promiň. Jeď kolem depa, tam to vem doprava, čekají nás na druhé straně." Tobias po těchto slovech prudce odbočí doleva. „Vedle tunelu?" Zeptá se. „Ne. Tunelem." „Zbláznil ses?! Uzavřou nás!" „Věř mi," kývnu na něj. Projedeme kolem depa a Tobias zavrtí hlavou. „Kurva," zakleje nervózně. Nakonec však do tunelu vjíždí. Zatajím dech. Čekám, na ten správný okamžik. Teď. Teď, Franku, teď. A teď taky Frank udeří. Ozve se rána, před námi i za námi se tunel zboří. Tobias prudce auto stočí a zabrzdí jen tak tak. Suť nás uzavře přesně tam, kde měla. Jsme v pasti. „Kurva!" Praští Tobias do volantu. „Co teď podle tebe budeme dělat? Jsme v pasti." „To, co je celou dobu v plánu," odpovím.
„V plánu? V jakém sakra plánu?! Nemáme žádný plán, vždyť jsme ještě před hodinou nevěděli, že pro Anu pojedeme." „Já to tušil," odvětím. Neuměl jsem ten pocit popsat. Jen jsem prostě věděl, že se něco posere a že Ana bude potřebovat pomoct. Něco se posralo a Ana doopravdy potřebovala pomoct. „Jdeme," zavelím a vystoupím z auta. Obejdu ho a vezmu Anu do náruče. „A kam jako?" Zeptá se Tobias stále z auta. „Vezmeme Anu do New Orleans. Pronajal jsem jí tam byt na jméno Amanda Oak." Při této větě vystoupí. „A jak se odtud chceš jako dostat?" Ve stejnou chvíli, jak větu dořekne, se rozevřou dveře pro údržbáře tunelu. Ve dveřích nestojí žádný údržbář, nýbrž Frank. „Potřeboval někdo vytáhnout z průseru?" Zazubí se na Tobiase. Ten nad námi pokroutí hlavou. „Zavedu vás k autu, v nádrži máte dostatek na půlku cesty do New Orleans..." „Můžeš mi vysvětlit, kdy jsi to všechno stihl zajistit?" Podívá se na mě Tobias a žádá vysvětlení. „Pracovat pro Whieho tě leccos naučí," pokrčím rameny a podívám se pomalu na Anu v mé náruči. Mračí se, a ani se jí nedivím. Za pár hodin se probudí a nebude si nic pamatovat. Bude jen vědět, že je stále na útěku a že už není Zoe Calliarki, nýbrž Amanda Oak. Amanda, bývalá prostitutka, nyní pracovnice v hvězdárně. Z toho bude mít radost. Ne z té prostitutky, ale z těch hvězd. Ana hvězdy miluje a já miluju ji.