WHIE

4

Spalo se mi velice hezky, probouzet se mi vůbec nechtělo. Cítila jsem příjemné teplo po celém těle. To celé postupně pohlcovala bolest, která mi prostupovala každou částí hlavy. Postupně jsem začala přicházet k sobě a uvědomovat si, co se událo. Pootevřela jsem mírně oči, ale únava mě přemohla a musela jsem je znovu zavřít. Chtěla jsem zvednout ruku, ale nezvládla jsem to. Uvědomovala jsem si, že sedím na židli. To, co mi došlo až po chvíli, bylo, že kotníky a zápěstí mám k židli přivázané. Napodruhé se mi otevřít oči podařilo a s velkou námahou jsem zvedla mírně hlavu. Přede mnou byl stůl a na druhé straně naproti mně seděl muž. Mohl být stejně vysoký jako já, možná o něco vyšší. Byl hodně svalnatý, tak, že se mu lem krátkého rukávu zarýval do kůže. Do obličeje mu spadalo pár delších pramenů jeho vlasů. Bedlivě mě sledoval. Porozhlédla jsem se zmateně po místnosti a snažila se z provazů marně dostat. Nikde nikdo, nikde nic. Jen čtyři holé ošoupané zdi a my dva. „Kdo jste? Co po mě chcete?" Zašeptám okamžitě. „Nemáš se čeho bát, chceme jen informace. Pokud nám je poskytneš, nic se ti nestane..." mluvil klidně a mírumilovně. Pomalu jsem přikývla. „Jmenuješ se Ester Unden a pracuješ v baru Privilegium jako číšnice, nemám pravdu?" Pomalu přikývnu. „Včera jste měli uzavřenou společnost, ale nakonec dorazil jiný host, než jsi asi očekávala..." opře se rukami o stůl, aby se mi přiblížil. „Abych ti to vysvětlil, ten host nebyl jen tak někdo...byl to James Whie, dá se říct, že to je vysoce postavený člověk a má velkou moc. Je velice vážený, nikdo ho nezradí, nikdo si nedovolí porušit slovo, které mu dal. Má opravdu velký vliv i ve vašem prostém světě. Vím, že jsi s ním strávila několik hodin a taky vím, že ti řekl, kam má namířeno. A já po tobě chci, abys mi prozradila, kde se teď nachází." Podívá se mi zpříma do očí. „Tak mluv." Vyštěkne. Leknu se toho a mírně sebou trhnu. „J-já..j-já to ale nevím...včera jsem ho viděla poprvé v životě a nic takového mi neříkal...proč by to taky dělal?" Muž se zvedne, klidně obejde stůl a dá mi silnou facku. „Ty jsi mi nerozumněla viď? Ptal jsem se, kde se James Whie právě teď nachází." Oznamuje mi zvýšeným hlasem. Mé tělo se začne třást strachy. „Já opravdu nevím.." zakňučím. Muž mi dá okamžitě pěstí do obličeje. Počká, až se vzpamatuju a udeří mě znovu. Hlava mi bezvládně padne do předklonu. Na stehna mi začnou kapat kapičky krve. Okamžitě se mi zvedne žaludek a zatočí se mi hlava. Zavřu pevně oči, abych na krev neviděla. Muž chytne můj obličej silně mezi prsty a zvedne mou hlavu tak, abych se mu dívala do očí. „Mluvím snad španělsky? Vím, že jsi s ním spala. On nikdy nemá náhodné známosti, své dívky navštěvuje pravidelně. Tak sakra mluv!" Zavrtím hlavou a vyhrkne mi slza. „Já opravdu nevím.." špitnu tichounce. Muž mi udělí další ránu, tentokrát tak silnou, že se židle překlopí a já s ní letím k zemi. Zalapám nahlas po dechu a snažím se nadechnout. Brání mi bodlavá bolest na hrudníku. Muž mě zvedne a otevře dveře do místnosti, vejde někdo další. Najednou jakoby se čas prodloužil. Někdo do mě začne silně a nepravidelně mlátit obuškem na různých částech těla. Někdy udeří dvakrát hned po sobě, někdy si dá i minutu na čas. Pokaždé vykřiknu bolestí a prosím, ať toho nechá. Poslední rána mě udeří do tváře.

Probudím se ve stejné místnosti, na stejné židli, ve stejné poloze, ve stejném stavu. Muž, co se ze mě snaží dostat informace, odkládá injekci na stůl, bere mou bradu mezi prsty a podívá se mi do očí. „Právě jsem ti dal něco na povzbuzení. Nenechám tě spát, nenechám tě omdlít, vždy tě probudím. Budeme pokračovat klidně několik dní v kuse, dokud to z tebe nedostaneme, rozumíš mi?" Pomalu přikývnu. „Řeknu vám vše...vše co vím..." vzlyknu tiše. Tělo bojuje s látkou, kterou mi vpustil do žil. Celá se třesu, do zápěstí se mi začínají zařezávat více a více provazy, jak se s každým trhnutím snažím z nich uvolnit. Jakoby se stále více stahovaly. Snažím se uvažovat. Za žádnou cenu nesmím prozradit své pravé jméno, svou identitu. Zřejmě se jedná o mafiány a ti by z Whieovou dcerou neprovedli nic pěkného. Vypadá to, že se jedná o Opozici, tak táta vždy nazýval mafiány, kteří se ho snažili v jeho vrchní pozici v mafii nahradit. Snaží se ho dostihnout a zabít a chtějí nastolit ještě přísnější řád. Vyslíchají své oběti a jakmile dostanou co chtějí, zabijí je. Jak z tohoto však uniknout, na to zatím nepřicházím. Muž si přitáhne židli ke mně a sedne si na ni. „Řekni mi vše, co víš a slibuju, že tě z té židle pustím..." dívá se mi přímo do očí. Vidím v tom háček. „Kde mám začít...?" špitnu rozechvěle.
„Zkus třeba to, jak moc se s Jamesem Whiem znáš, jak jste se poznali,..." odpoví klidně. Snažím se rychle zapřemýšlet a vymyslet si situaci, jak jsme se mohli poznat. Nedávám však na sobě nic znát a hned odpovídám. „Moc toho o něm nevím...pracuji v Privilegiu jen krátce a můj šéf jednou přišel, jestli si nechci přivydělat, mám totiž opravdu mizerný plat..." mluvím pomalu, ať u toho zvládám přemýšlet. Musím vypadat vystrašeně, rozpačitě a ublíženě. „Říkal, že se stačí jednu noc starat jen o jednoho zákazníka, nechápala jsem, co tím doopravdy myslí..." zlomí se mi hlas a steče mi další skupinka slz po tvářích. „Ten, ten...Whie mě znásilnil a pak se vracel pravidelně znovu a znovu, vždy mimo mé směny, mimo provozní dobu aby ho nikdo neviděl..." šeptnu a doufám, že se mi má lež daří. „Nesměla jsem na něj mluvit, nesměla jsem odporovat, nesměla jsem nic...nikdy mi neřekl kam má namířeno nebo odkud přichází..." podívám se pomalu muži do očí. Přikývne a pomalu mi rozváže ruce i nohy. Druhý muž mi mezitím uváže pásku kolem očí, chci mu uhnout, nedovolí mi to však. Tak opravdu uvěřili. Prudce mě zvednou a vedou pryč z místnosti. Mé nohy jim nestačí, pravidelně klopýtám, padám a nechám se táhnout. Po chvíli se mi podaří opět postavit a poté opět padám. Slyším kolem hlasy několika lidí, ale nerozeznávám konkrétní slova. Hlava mi třeští, ruce a nohy mám slabé, rány zasažené obuškem však prozatím nevnímám. „Svléknout." Poručí ostrý hlas jakmile veškerý pohyb ustane. Muži ze mě obratem strhají oblečení a posadí mě znovu na židli. Nohy mi připoutají k nohám židle, zatlačí mi do zad, abych se hrudí dotýkala stehen a zvednou mé ruce do nepřirozené polohy dozadu nahoru. „Ne, prosím!" Trhnu sebou několikrát, jakmile mi dojde, kde se nacházím. Snažím se marně vymanit, ruce mi však již svázaly a visí zavázané ke stropu. Nemůžu se posadit, bolest rukou a svalů je obrovská. Někdo mě pohladí po tváři. „Pamatuj, že lhát se nevyplácí..." zašeptá muž, sundá mi pásku z očí a následně všichni opustí místnost. Rychle se porozhlédnu po místnosti, jak mi to jen poloha dovolí. Je celá prázdná, jen na zemi se nachází několik mřížek na odtok vody. Podívám se na kachličky na zem. Jsou staré, zažily toho už hodně. Na jedné z nich uvidím něco malého a průhledného, zasoustředím se na to. Okamžitě se leknu a zpanikařím. Vypadla mi čočka z oka. „Ne, ne...sakra!" Trhnu s rukama a snažím se rychle něco vymyslet. Ve stejnou chvíli se mi na záda spustí silný proud ledové vody. Nahlas zalapám po dechu. Jen Opozice využívá mučící metody používané v Rusku. Celá se rozechvěju. Tlak vody na mé záda je čím dál tím větší. Ruce jakoby mi pomalu odtrhávali z těla pryč. Voda se na zádech tříští na několik velkých kapek, které mi dopadají a stékají po zbytku těla. Kůže je podrážděná, každá kapka vody jakoby kůži rozežírala. Silně se klepu s sleduji zelené kachličky, jak po nich odtéká voda pryč. Sleduju, jak má kontaktní čočka odplouvá s proudem vody a mizí v odtoku vody.

Sekundy jsou pro mě minutami, minuty hodinami, hodiny trvají jako týdny. Proud vody mi nedovolil ani na chvíli jen přivřít oči. Únava mnou prostupovala, ledová voda však působila jako povzbuzovadlo, dodávala mi adrenalin. Nedokázala jsem na nic myslet, nedokázala jsem se ovládat, nedokázala jsem naříkat, ani brečet. Odmítala jsem to vydržet, nevydržela jsem to, ale stále jsem tady. Pocit, který se ve mně vzbouzel, byl velice zvláštní, nerozpoznatelný. Byl to vůbec pocit? Ruce jsem necítila, bolest byla tak obrovská, že již ustala. Tělo stále bojovalo a celé se chvělo, já ho však urputně prosila, ať již dobojuje. Žaludek se mi svíral v křečích. Jak dlouho jsem nejedla? Vody jsem zde naštěstí měla dost. Je to opravdu štěstí nebo smůla? Prsty u nohou jsem měla promrzlé, nedokázala jsem s nimi pohnout. Proud vody po chvíli přecházel ve slabší prout, ten přecházel v kapky, až voda postupně přestala téci. Dveře se otevřely a do místnosti vstoupil muž, potichu za sebou zavřel. Odpoutal mé ruce a opřel mě o židli. Hlava se mi zatočí a na chvíli nic nevidím. Chce se mi zvracet. „Jsi první, která to vydržela tak dlouho..." zašeptá muž a upraví mi vlasy z tváře. Nejsem schopna pohybu. Zrak se mi po chvíli rozostří a podívám se na muže, jedná se o někoho jiného, o někoho, kdo se mnou ještě neměl tu čest. Mohl by být stejně starý jako já, možná o pár let starší, ale o mnoho ne. Má stejně svalnatou postavu jako muž, který se ze mě snažil dostat informace. Byl mi sympatický. Jde to, aby mi byl někdo, kdo mě tady drží, sympatický? „Pojď, už jsi měla dost." Odepne mi nohy od židle a vezme do náručí. Vyjde se mnou z místnosti. Přede dveřmi nás čeká již známá tvář, někdo ho oslovil Tome, tak snad jeho jméno? Pokyne nám hlavou, ať ho následujeme. Cítím, jak mi pomalu do odkrvených rukou prostupuje krev. Jsou celé bledé a nejsem schopna s nimi pohnout, ať se snažím sebevíc. Snažím se nenavazovat s nikým oční kontakt, zároveň sleduji cestu, kterou mě nesou pryč. Jsem však tak dezorientovaná a vyčerpaná, že si nejsem ani schopná zapamatovat, zda jsme ze dveří odbočili doleva, doprava, nebo vyrazili rovně. Cítím, jak mě odhodí silně na zem do temné místnosti. Ještě než stihnou za mnou zavřít dveře omdlívám.