WHIE

29

Ana Suze

Je mi zima, vnitřní zima. Cítím se ztracená. Začínám si znovu uvědomovat ten pocit. Ten pocit toho, když přicházím k sobě. Cítím v sobě prázdnotu. Kus mě chybí, nechala jsem ho někde za sebou. Jsem slabá, bezmocná. Jsem kus hedvábí ve větru. Odnáší mě to kam si to zachce a já s tím nezmůžu nic. Slyším výbuchy, slyším křik. Výstřely se ozývají z každé strany, řev trpících lidí se mě snaží probudit k životu. Ale nestane se tak. Ležím stále nehybná, neschopna myslet, neschopna ovládat své tělo. Pouze vnímám. Vnímám dotek na mém těle. Teplé ruce mě berou do náruče. Ozve se rána. Poté vnímám vzduch. Letím vzduchem, dlouho. Začínám si užívat tu uvolněnost, která při letu vzniká, když tvrdě narážím do překážky, která mi stála v cestě. Hlasité křupnutí a já zase přestávám vnímat.

Přijde mi to jako okamžik a já k sobě přicházím znovu. Začínám opět přicházet k sobě. Všude to drncá, tělo se mi pohupuje ze strany na stranu. Někdo mě přidržuje. Stále mi je zima, stále ta vnitřní, i když cítím, že jsem od krku až ke špičkám prstů na nohou přikryta nějakou přikrývkou. Začínám vnímat svůj dech. Je nepravidelný a pomalý. To se o tlukotu mého srdce říci nedá. Začínám vnímat hlasy. Mužské hlasy, které se baví mezi sebou. Baví se mým jazykem, vím to. Ale nemám nejmenší ponětí, co všechna ta slova znamenají. Snažím se pohnout prsty u ruky. Nejde to. Má mysl začíná panikařit. Co se to děje? Co se stalo? To už jsem mrtvá? Takhle to vypadá? Jen prázdná schránka bez možnosti pohybu? Tohle je ten ráj?
Někdo mě obejme a přitáhne si mě na hruď. Něco mi šeptá. Co to říká? Vnímám tlukot jeho srdce. Vnímám teplo vyzařující z jeho těla, vnímám jeho vůni. Tu vůni, kterou již velmi dobře znám. Ta vůně co mi je povědomá. Sakra vzpomeň si, není to přeci tak dávno. Nebo je?
Cítím, jak se mi zachvějí víčka. Dokážu to, já musím. Pomalu se je snažím otevřít a to se mi také po chvíli podaří. Musím oči ihned znovu zavřít. Světlo kolem je příliš ostré. Po chvíli je znovu otvírám a já si uvědomuji, jak moc slabě se cítím. Podívám se pomalu před sebe a zahlédnu ho. Ten povědomý mužský obličej. Je rozmazaný, nemá určité rysy, i tak ho však poznávám. Znám ho. Kdo to však je? Kdo jsem já? „Probouzí se," rozpoznám první slova. Zasáhnou mě stejně tvrdě, jako realita, do které se probouzím. Muž mě jemně pohladí po vlasech. Je ustaraný. Měl o mně strach? Kde to jsem? Víčka mi únavou padají a já se celá rozechvěji. Nechci se třást, snažím se to zastavit, ale nejde to. Vychází to ze mě. Ta slabost, ta bezmocnost se dostává na povrch. Muž mě stále hladí po vlasech. Zalapám párkrát po dechu. Snažím se nadechnout, ale přestávám ovládat plíce. Nejde to. Zatočí se mi hlava z nedostatku kyslíku. Naposledy otevírám oči a opět upadám do černočerné tmy.

Pomalu otvírám oči. Cítím se stejně slabá, jako před chvílí. Jak však zjišťuji, muselo to být před dlouhou dobou. Nacházím se nyní někde jinde. Tentokrát k sobě přicházím rychle. Dýchá se mi lépe a to díky kyslíkové masce, kterou mi někdo nasadil. Porozhlédnu se pomalu po místnosti a snažím se rozklíčovat, kde se to vlastně nacházím. Jsem v něčí ložnici? Vypadá to tak. Prostředí je však pro mě úplně nové. Snažím se vzpomenout, kde jsem se nacházela naposledy. Co se vlastně stalo? Jako poslední si pamatuji krev. Spoustu své krve. A tekoucí vodu. Do místnosti vchází několik mužů. Zahlédnu mezi nimi toho, kterého bych měla znát. Znám ho, ale nevím, kdo je. Pomalu si sedá ke mně na postel. Chci se od něj odtáhnout, zjišťuji však, že mám ruce i nohy k posteli připoutané. Srdce se mi rychle rozbuší, začnu panikařit. Rozhostí se ve mně stejný pocit jako tehdy, když mě držela Opozice. Na to si vzpomínám. Podívám se vystrašeně na muže vedle mě a záhy si vzpomínám i na něj. Zářivě se na mě usměje. „Dobré ráno, beruško," usměje se a pohladí mě jemně po tváři. Okamžitě ucuknu. Beruško?! „Nesahej na mě." Odseknu tichounce. Nenávist v mém hlase je však postačující. „Jsem rád, že jsi zase mezi námi...všichni jsme se o tebe báli," chytne mě pevně za ruku. Jeho pevný stisk mi nedovolí s rukou pohnout. Jsem příliš slabá na vzdor. „Jak se cítíš?" „Kde to jsem?" Odseknu tiše namísto odpovědi. Nevím, jestli chci, aby mi odpověděl upřímně. Tuším, co odpoví, a to mě děsí. „U mě doma." Pousměje se. Zavřu na chvíli oči. Prosím, tohle nemůže být pravda. Prosím, bože, dostaň mě odsud. Mozek si začíná rychle rozvzpomínat. Na Toma a na to, co mi prováděl. Mučil mě. Slíbila jsem si, že se na tohle místo už nikdy nevrátím. Ale teď jsem tady. „Potřebuju vědět, co se stalo, Ano." Zvážní najednou. „Potřebuju vědět, kdo se tě snažil zabít." „To já," vydám ze sebe aniž bych tušila. Teprve poté, co to vyslovím nahlas, si uvědomím, že to je pravda. Chtěla jsem se zabít a málem se mi to povedlo. Zatraceně. „Vím, že spolupracuješ s Ericem, nemusíš ho bránit."
„Cože?"
„Nemusíš se ho už bát. Ochráním tě před ním. Jen mi musíš říct pravdu."
„Eric by mi nikdy neublížil," podívám se mu do očí. Okamžitě na něm poznám, že tohle slyšet nechtěl. Dá mi facku. Chtě nechtě se okamžitě rozbrečím. Mám pocit, že se všechno událo tak rychle. Jsem ze všeho zmatená. Co je pravda a co ne? „Lži tady nestrpím. To ti snad nemusím připomínat." „Říkám ti pravdu," zavzlykám slabě. Tom zavrtí hlavou. „Neříkáš. Nemá tě ale cenu trestat. Byla jsi dlouho mimo, máš to teď určitě všechno pomotané. Dám ti pár dní, zkus si mezitím vzpomenout, jak to všechno bylo. Budu chtít odpovědi, konkrétní a pravdivé odpovědi." Bez dalších slov se zvedne. Odvrátím zoufale hlavu a snažím se tiše zadržovat pláč. Jakmile se za ním zabouchnou dveře, rozvzlykám se nahlas.