WHIE

47

Liam

„Čau," pozdraví mě chraplavý hlas. Pomalu zvedám hlavu a zjišťuji, že hlas patří Johnovi.
„Ale ale...muž, co vstal z mrtvých," zavtipkuju mírně a doufám, že to je mezi mnou a Johnem zase v pohodě. Přeci jen jsme se posledně rozhádali a možná i kvůli tomu ho dostali.
„Cítím se tak..."
„Chytl jsi nám zpátky zdravou barvu...už je z tebe zas krasavec, neboj," ušklíbnu se. Sám moc dobře vím, jak si John na vzhledu potrpí.
„Kterému krasavci chybí prst, hmm?" Zvedne pravou ruku celou obvázanou obvazem. Na tento detail jsem zapomněl.
„To teď nebudeš moct honit, co," ušklíbnu se.
„Honím druhou," mrkne na mě a pokroutí nade mnou hlavou. Humor zřejmě dneska nebude cesta.
„Díky, že jsi ji dostal ven..." řeknu po chvíli vážně. Pomalu se na mě podívá. „To oni vytáhli ven mě...ne já je," přizná po chvíli a otevře lednici. Vytáhne z ní láhev mléka a nalije si plnou sklenici. „Vlastně vděčím hlavně Mateovi. Ana mě tam chtěla nechat..." vrátí skleněnou láhev do lednice a napije se mléka. Svraštím mírně obočí. „To, co tam s ní udělali..."
„...bylo chytrý. Nejlepší zbraň proti nepříteli je ta, která tě pozabíjí zevnitř. Ona je nasazená zbraň proti nám."
„Nemluv hloupusti..."
„Už se mě třikrát snažila zabít...nevím jakou náhodou jsem to přežil, ale...hloupost mi to nepřijde."
Sním poslední kousek mého sendviče a zavrtám se pohledem do kuchyňské linky. I na mě Suze mířila zbraní. Chvíli jsem věřil, že vystřelí. Je jen otázka času, kdy to udělá doopravdy.
„Myslíš snad, že ji nechali utéct schválně? Aby se nás zbavila?"
„Jedna z možností to je...ta holka nemůže mít přeci tolik štěstí, aby z toho dokázala utéct...to je nemožný..." pokroutí John hlavou.
„Suze by ale nikdy..."
„Už to není ta Suze, kterou známe, Liame. Už ne. Změnili ji tam. Nevím, co ji provedli, ale tohle není ona."
„A kdo tedy jsem?" Ozve se za námi. Prudce sebou trhnu a otočím se. Stojí ve dveřích opřená o futra. Vlasy má spletené do úhledného copu. V tváři jí vidím smutek a zklamání. Není den, kdy bych něco neposral.
Pomalu se k nám vydá, jak po chvíli však zjišťuji, její cesta nebyla určená za námi, ale za jídlem. „Jen si tady udělám snídani...pak klidně můžete pokračovat v tom vymýšlení různých teorií..." zašeptá po chvíli a vytáhne si pánvičku. John od Any ihned odstoupí a sedne si vedle mě. Bůh ví, jestli to je tím, že se bojí její reakce a nebo tím, že jí chce udělat místo.
„Chceš pomoct...?" Zeptám se nervózně po chvíli. Doufám, že aspoň tak to odčiním. „Jo...podal bys mi prosím tu zeleninu z lednice?" Poprosí mě aniž by se na mě podívala. Přijde mi to divná prosba, ale ihned se zvedám. Teprve když lednici otvírám, chápu, že na zeleninu Suze nedosáhne, je na to moc malá. Pousměju se nad tím a vytáhnu ji. Suze si z bedýnky ihned vybere papriku, rajčata a několik bylinek a vrátí se zpátky k pánvičce.
Mlčky vracím bedýnku zpátky do lednice.
„Jak ti je...?" Zeptá se po chvíli Johna. Evidentně ho to zarazí. „Už je to lepší...ale prst mi nikdo nevrátí," pousměje se mírně. Sednu si zpátky poslušně ke stolu a poslouchám jejich konverzaci.
„To...táta?" Podívá se na něj smutně.
„On osobně ne..."
„Takže to byl on...člověk, co ti to udělal, to zřejmě ani udělat nechtěl..."
„To nic nemění na tom, že to udělal..."
„Udělal to proto, aby neskončil stejně, nebo ještě hůř..."
„Takže mu to mám snad prominout?" Ušklíbne se na ni.
„Ne...to ne..." zašeptá po chvíli a věnuje se zpátky jídlu na pánvičce. Celou tu dobu od ní nedokážu odtrhnout pohled. Teprve teď si všímám, že má tvář pokrytou starými modřinami a odřeninami. Stejné mapy modřin se jí táhnou i po předloktích.  Nechci ani myslet na to, jak k nim mohla přijít. „Mrzí mě, jak jsem se k tobě chovala...asi to nebylo nejvhodnější," podívá se zpátky na Johna. Za celou tu dobu si mě téměř ani nevšimla. Podvědomě začínám žárlit.
„Stačí mi, když po mně už nebudeš střílet...máš kurevsky dobrou mušku..." ušklíbne se John nazpátek. Mírně si odkašlu a podívám se na Johna, ten na mě provokativně mrkne. Evidentně si to užívá. Ale já ne. Hodlám zasáhnout do konverzace, někdo však zasáhne místo mě. Z patra nad námi se ozve hlasitý dupot a křik. Instinktivně sahám po zbrani u pasu a podívám se ke stropu. Ozve se střelba. Vytáhnu zbraň a odjistím ji. „Jsou tady," zašeptá Suze a sundá pánvičku z plotýnky. Obratem se natáhne k Johnovi a vytáhne zbraň, kterou měl sám u pasu. „Co to sakra děláš?" Natáhne se po ní zpátky. Suze se však kvapně otočí a namíří s ní Johnovi na hlavu. Krev mi ztuhne v žilách. Vážně měl John pravdu? Přidala se k nim a teď nás hodlá zabít? Sám moc dobře vím, že bych ji postřelit nedokázal. Nikdy. Pokud máme tedy umřít, stane se tak. I tak mám však prst připravený na spoušti, všechny smysly v pohotovosti. „Ty zůstaň tady," sykne na Johna přísně. „Jsi zraněný. S tou rukou nezvládneš držet zbraň." Spustí ruku se zbraní podél těla. Úlevou vydechnu a vydám se pomalým krokem ke dveřím. Zaslechnu blížící se kroky. Vyměním si se Suze pohled. Namířím zbraní na dveře a stoupnu si do úhlu, z jakého budu mít na nevítanou návštěvu dobrou střelnou pozici. Budu mít výhodu, měl bych se tedy trefit. Zamířím na místo, kde má průměrně vysoký člověk hlavu. Jen doufám, že se tam těch hlav nevynoří tucet. Kroky se blíží. Srdce mi buší zplašeněji. Chůze cizího člověka přechází v opatrný běh. Je sám. Máme výhodu. Dveře se rozráží a muž vbíhá dovnitř. Mateo. Byl to jen Mateo. Vydechnu nervózně vzduch, který jsem zadržoval v plících a sklopím zbraň. Sám drží jednu v ruce. Okamžitě začíná se Suze mluvit španělsky. Tentokrát nestíhám postřehnout jediné slovo. Rychlým krokem k nim docházím a chytám Suze jemně za ruku. Podívá se na mě. „Není čas. Anglicky," rozkážu tiše a podívám se jí hluboko do očí. Ve stejnou chvíli se z místnosti nad námi ozve ženský pláč. Sice nerozumím jedinému slovu, které svou španělštinou žena nad námi pronáší, ale přesně vím, oč žádá. Prosí o milost. Chce žít. Mateo se rychle vydává ke dveřím z místnosti. Suze ho však španělsky okřikne, dobíhá ho a chytá pevně za ruku. Povšimnu si v Mateových očích slzy. „Musíš tu zůstat, Mate," přejde Suze do angličtiny. Zřejmě nás tak prosí o pomoc.
„Nikam nepůjdeš." Postaví se John před dveře a zavře je. „Musíme tu všichni zůstat v klidu, pokud chceme přežít..." zašeptá John. Mateo se však po něm vrhá a snaží se ho odtáhnout od dveří, dostat se skrze něj. Nezahálím, chytám Matea silně zezadu za paže a odtáhnu ho od Johna. Začne sebou škubat. „Johne pomož mi," zavrčím a snažím se vydávat co nejmíň hluku. John se pomalu zvedá ze země, na kterou ho Mateo shodil a vydá se k nám. Než k nám však dochází, Suze udeří Matea do spánku svou zbraní. Ze zmítajícího těla, se kterým bojuji, se najednou stává hadrová panenka. Překvapeně Matea položím na zem a podívám se na Suze. „Proč jsi to udělala?" Vydechnu překvapeně.
„Nepřestal by...Marta.." ukáže prstem na strop nad sebe. Zřejmě myslí ženu, která právě prosí o svůj vlastní život. „Ho vychovávala...je pro něj něco jako máma..." zašeptá Suze smutně a já zahlédnu v jejích očích lítost. Rychle si setře slzu z tváře a snaží se tvářit, že je v pořádku. „Nikdy jsi mi o Mexiku nevyprávěla...nevěděl jsem, že jsi tady žila a měla tady takovou rodinu..." zašeptám po chvíli. Vím, že teď není ta pravá chvíle vytahovat osobní záležitosti. Jiná chvíle ale už taky nemusí nastat.
„Ne...? Musela jsem se někdy přece zmínit..."
„Ani jednou..." vloží se do toho John. Z jeho hlasu cítím výčitku. „Asi jsem se moc nechtěla chlubit rodinou...tím kdo jsem..."
„To ví přece každý, kdo jsi," uchechtne se John. Okamžitě ho probodnu pohledem, že tohle teď opravdu není na místě. Ozve se hlasitá rána, dřevěný strop nad námi se silně zachvěje. Ztrácím rovnováhu a sedám si na zem na zadek. Z polic popadá několik sklenic a váz. John se stíhá zachytit kliky od dveří, Suze padá do měkkého gauče. Aspoň že tak. Ihned se všichni znovu postavíme na nohy a zpozorníme. Pláč utichl. Vyměním si s Johnem pomalu pohled. „An, co se děje...?" Zeptá se John najednou. V její tváři vidím zděšení. Něco si uvědomila. „Kde je Fabi-" jeho jméno ani nestíhá doříct. Zčistajasna vyskočí zpoza gauče a odzbrojuje ji. Chytá ji silně pod krkem a přikládá ji k němu nůž. Přitáhne si ji silně k sobě tak, aby se nemohla bránit. Zareagoval jsem co nejrychleji jsem mohl. Zbraň mám na něj namířenou, schovává se však za Suze tak moc, že bych ji při střelbě nejspíš zabil. Zasyčí na nás několik španělských vět. Rád bych mu vyhověl, ale nemám ani nejmenší ponětí, co to vlastně říkal. Nakonec trhá s Anou tak silně, že se jí nůž zarývá jemně do kůže. Po krku jí steče proužek krve. „Hej! Klídek...všechno se dá v klidu vyřešit...přeci jí nechceš ublížit..." sklopím mírně zbraň, abych mu dal najevo, že mu nechci ublížit ani já. Opak je však pravdou, jen si s ním hraju. Podívám se Suze krátce do očí. Je vyděšená, ale někde tam uvnitř vidím klid. Smíření a vyrovnanost. „M-máš položit tu zbraň..." zašeptá Suze po Fabiových dalších vykoktaných větách. Tohle zřejmě Fabio dělá poprvé. „Polož tu zbraň nebo mi podřeže hrdlo..." přeloží další várku vět. „Polož to, Liame...ten ví kam říznout..." zašeptá John téměř neslyšně. Mám chuť mu za tuhle poznámku rozbít hubu. Myslíš, že to snad nevím, debile? Mám chuť zařvat. Místo toho však pomalu pokládám zbraň na zem. Nepřestávám při tom sledovat Fabia. Hned, co jsem ho viděl, jsem cítil průser. Mateo na zemi se pomalu začne pobouzet. Mírně do něj kopnu, ať si s tím probouzením pohne a pomůže nám. Upřímně tedy doufám, že není na Fabiově straně. Mateo pomalu zvedne hlavu. Zmateně se porozhlédne po místnosti, jakmile zahlédne Anu s Fabiem, prudce se posadí. Začne k němu ihned promlouvat španělsky. Sakra, už mě ten jejich blbej jazyk začíná fakt srát.
Situace se nemění, právě naopak. Atmosféra houstne. Fabio se se Suze vydává ke dveřím. Cítím se bezbranný. Z patra nad námi se ozve dupot, který se začne přibližovat k našemu podlaží. Slyším jednotlivé blížící se kroky. Našli nás. Teď přijde ten konec. Muž, co vchází do místnosti, mě odzbrojuje úplně. Mé myšlenky se zastaví, srdce mi vynechá. Zapomenu dýchat. Suze se mu překvapeně podívá do očí. Muž pronese několik španělských vět k Fabiovi a ten ihned Suze odvádí do vedlejšího pokoje. Na chvíli zapřemýšlím, jestli je to opravdu on nebo mě šálí zrak. Je pravda, že se na škole učil španělsky. Nikdy by mě však nenapadlo, že to takto zúročí.
Hodí přede mě pouta. „Připoutej se k tomu topení," namíří na mě chladnokrevně zbraní. Hlavou se mi nehoní nic. Zmatek, bezmoc. Zbraň je ode mě moc daleko, než ji stihnu popadnout, zastřelí mě. „Mám to snad opakovat?!" Vykřikne naštvaně. Zavřu pevně oči. Tohle určitě skončí špatně.

Ana Suze

Přiváže mě provazem k židli. Nezbývá mi moc možností, jak se bránit. Nůž u krku se mi zarýval čím dál tím hlouběji. Musím doufat v zázrak, vždy se nějaký stal. Provazy pevně utáhne a já syknu od bolesti. „Au! Dávej pozor sakra," zanadávám ihned.
„Buď zticha..." odsekne mi Fabio nervózně. Jsem si jistá, že něco takového dělá poprvé. Za prvé se mu to vůbec nepodobá a za druhé, nervóznějšího padoucha jsem snad ještě neviděla.
„Není v tom nic osobního," podívá se mi nakonec do očí a odejde. Jistě. Samozřejmě. Nikdy v tom není nic osobního. Taková ohraná fráze, že i kdyby byla pravdivá, neuvěřím ji ani sama sobě. Vždy je v tom něco osobního. Tak jako on měl nějaký osobní důvod sem dorazit. Tak jako mně se vybavily osobní vzpomínky na něj. Nic pěkného. Čirá nenávist a strach. Nejistota. Zatímco ve mně se ta nejistota jen víří, on plný jistoty vchází do pokoje. Je naštvaný, to už na něm poznám. Dveře však zavírá klidně. Odkládá si zbraň na skříňku vedle dveří a hlasitě si povzdechne. Ihned se ke mně vydá. Sleduji každý jeho pohyb. Teprve teď si uvědomuji, jak moc si jsou podobní. Takže dvojčata. Každá věc, ve které jsou stejní, jsou zároveň v té samé věci odlišní. Jak může být rozdílnost tak snejná? Pomalu si ke mně čupne a položí mi jemně ruce na kolena. Podívá se mi pomalu do očí. „Chybělas mi..." zašeptá upřímně. Přála bych si, aby na mě zapomněl, tak jako já na něj zapomněla než se zjevil. Svým příchodem všechno vrátil zpátky. Téměř všechno. „Upřímně jsem nečekal, že tě najdu v tomhle stavu..." pronese znovu po chvíli a pohladí mě jemně po břiše. „Nesahej na mě." Odseknu naštvaně. To mu vykouzlí úsměv na tváři. „Nezapomněla jsi na mě..."
„Na tebe se nedá zapomenout..." odpovím tentokrát klidně.
„Prý to máš teď v hlavě trošku popletený..." pohladí mě jemně po stehně. Okamžitě mi naskočí husí kůže.
„Proč jsi tady?"
„Proč? Protože mi Fabio zavolal, že jsi tady ty," tentokrát mě pohladí po tváři. Cuknu ihned hlavou. Nechci, aby se mě dotýkal. Kdysi mi byly jeho doteky příjemné. Nechci, aby se to do toho stavu vrátilo. Už ne. „Hledal jsem tě, Ano...celou tu dobu jsem tě hledal...chtěl jsem se ti omluvit. Upřímně omluvit a vrátit to do těch krásných časů, kdy jsi mě milovala..."
„Teď už vím, že jsem tě nikdy nemilovala."
„To si asi jen špatně vybavuješ..." zvedne se a sundá si sako. Rozepne si pár knoflíčků od košile a prohrábne si vlasy. Celou dobu ho sleduju. „Řekni mi...co pro tebe Liam musel udělat, že tě zbouchl?" Uchechtne se, vidím však na něm, že je naštvaný. Zřejmě nepomáhá fakt, že dítě čekám s jeho bratrem. Fabio mu evidentně o všem řekl. Nemá cenu zapírat. Popojde zpátky ke mně a zvedne mi mírně hlavu. Všímám si, že sleduje můj krk. Zřejmě ho mám pokrytý několika proužky krve, ujišťovat se však o tom nehodlám. Minule to při pohledu na krev nedopadlo nejlíp.
„Slíbíš mi, že nebudeš dělat hlouposti?" Podívá se mi do očí.
„Jedinou hloupost tady děláš ty..." vyletí mi z úst dřív, než si to stíhám promyslet. Okamžitě mi vlepí mírnou facku. „Promiň," omluví se vzápětí. Jeho omluva mi však bolest, kterou způsobila rána do modřin na mém obličeji, neodvrátí. „Nepřijel jsem, abych ti ubližoval...a byl bych rád, kdyby ses chovala tak, abych ti ubližovat nemusel..."
„Kde jsou ostatní?" Zeptám se.
„Neublížím jim, nemusíš se bát. Pokud však budeš spolupracovat...pokud ne, budu muset přistoupit k pár trestům..."
„Co po mně vlastně chceš?"
„Abys mě milovala, Ano. Tak jako dřív. Abychom tvořili rodinu, nerozdělitelný pár..."
„Už nikdy nic nebude jako dřív, Ericu..." při vyslovení jeho jména zpozorní. Pomalu se ke mně skloní a podívá se mi do očí. Snažím se odhadnout, co přijde jako další. Rána pěstí? Facka? Rána do břicha? Pomalu se ke mně nakloní a políbí mě. Dlouze, nežně a láskyplně. Zavírám oči, mé rty s donucením spolupracují. Možná se tak nutit ani nemusely. Cítím, jak mnou projede vlna nové energie, projede mnou chtíč, mít Erica zase zpátky. Náš vztah byl něčím vyjímečný. I po tom všem mě Eric vždy dokázal přesvědčit o tom, že mi chybí. A jistá část mě právě tohle teď křičí. Že mi Eric chybí a chci ho zpátky. Pomalu se ode mě kousek odtáhne a podívá se mi znovu do očí. Pohladí mě jemně po tváři. „Cítím, že to chceš taky...tak proč to spolu znovu nezkusit?"