WHIE

16

„Počkej tady, hned přijdu," pohladí mě po zádech táta a odejde s muži z ochranky pryč. Pár jich však zůstane tady se mnou, ve vyslíchací místnosti na tátovy vězně. Stále mi nedělá dobře, že pod vilou, ve které bydlíme, má rozsáhlý podzemní komplex. Nikdo o tom netuší, každý se snaží objevit tátovo hlavní sídlo a naši vilu zavrhují hned jako první. Nikoho nenapadne podívat se pod zem. Jak by je to také mohlo napadnout, když se do sídla nedostane ani moucha. Opřu se zadkem o stůl a založím si ruce na prsou. Clerens se na mě významně podívá. „Co je?" Kouknu na něj. Odhrne mi mírně vlasy a podívá se na místo, kde mám krvavou rýhu od kachliček. Uhnu mírně hlavou. Stále mě ta včerejší rána bolí. Clerens se chystá něco říct, když se ve stejnou chvíli prudce rozrazí dveře a dovnitř vejde několik ozbrojených mužů a rozestaví se po místnosti. Po chvíli do místnosti vchází další tři muži a každý před sebou táhne spoutaného jednoho muže. Jednoho z nich si okamžitě vybavím a instinktivně obejdu stůl, abych byla na druhé straně místnosti, co nejdál od nich. Netuším proč, ale mám tendenci se od nich držet dál. Všichni tři mě zlostně probodávají pohledem. Ten, kterého jako jediného poznávám, má pohled smíšený s lítostí. Do místnosti vejde táta, pokládá na stůl dvě zbraně a dojde pomalu za mnou. Obejme mě jemně kolem ramen. „Co tady dělají?" Svraštím hned nervózně obočí. „To je to překvapení, zlatíčko." Usměje se na mě táta. „Chytil jsem je pár dnů před tím, než jsem zjistil, kde jsi...pamatuješ si na ně?" Odtáhne se ode mě mírně a začne si je zlostně prohlížet. Pomalu zavrtím hlavou. „Jen na jednoho," pronesu klidně. Táta se na mě prudce otočí. Kývnu na muže úplně vlevo. „Unesl mě. Kvůli němu jsem se dostala do rukou Opozice..." přejede mi mráz po zádech. Táta přikývne. „Všichni tři tě unesli. To kvůli těmto třem mužům jsi musela zažívat to utrpení. To kvůli nim jsi málem přišla o život." Vyštěkne táta naštvaně. „Ty jsi trpěla zatímco tato hovada si užívala, co?!" Vykřikne na ně. Přejede si rukou po vlasech a podá mi naštvaně jednu ze zbraní. Svraštím okamžitě obočí a odstoupím mírně. „To neudělám." Odseknu téměř. „Ano, nebýt těchto mužů, tak jsi zdravá. Nebýt jich tak jsi netrpěla. Víš, kolik bolesti ti způsobili. Víš, čeho se dopustili, lépe, než kdokoli tady v této místnosti. Udělej to. Dej jim to, co si zaslouží." Do prdele. Z této situace není úniku. Nepřevezmu-li od táty zbraň, pravděpodobně ji namíří na mě. Převezmu-li si ji, potěším ho, ale budu sama sobě odporná. Z hluboka se nadechnu a v setinách sekundy přemítám, co udělat. Nakonec si zbraň od táty pomalu přebírám. Ruka se mi chvěje. Podívám se na každého muže. Oči mají plné vzteku, plné agrese, kterou si přejí někde vybít. Měli by cítit strach. Jejich život je v mých rukách, stejně tak jako byl tehdy ten můj v jejich. Zavřu pevně oči a z hluboka se nadechnu. V každe jizvě cítím pálivou bolest ze dne jejího původu. Cítím nůž, jak se mi zařezává do břicha, okovy, jak mě řežou do kůže, střep který se zabodává hlouběji a hlouběji do mého stehna. Cítím, jak se vracím zpátky do mého tmavého vězení. Vidím dvě tváře. Tvář šíleného doktora a toho zrádce Toma Potta. Otevírám prudce oči. Nacházím se stále v tátově sídle. Oni mi neubližovali. Oni nejsou na vině. Položím proto pomalu zbraň na stůl a odstoupím. „Neudělám to." Oznámím sebejistě. Táta ke mně pomalu dojde a chytne mě pevně za bradu. „Ale uděláš," usměje se a pohladí mě jemně po tváři. Uhnu okmžitě hlavou. Než se stihnu vzpamatovat, obejme mě ze zadu kolem ramen a násilím mi do ruky strčí zbraň. Položí svou ruku na tu mou, aby ovládal každý můj pohyb. „Ne..." pokroutím hlavou a chci se mu vyvlíknout, má však mnohem větší sílu než já. Natočí mi hlavu tak, abych se dívala na muže přede mnou. Cítím, jak se mi prst na spoušti chvěje vyděšením. „Já je nechci zabít!" Pokroutím hlavou zoufale, než však stihnu zasáhnout, ozvou se tři rychlé výstřely ze zbraně v mé ruce a všichni tři muži se jeden po druhém svalí k zemi. Má sebejistota je tatam. Steče mi zoufale slza po tváři. Vrtím odmítavě hlavou. Právě mou rukou zemřeli tři muži Opozice. Nebude se říkat, že je zabil můj otec, ale já. Zabila je Ana Suze Whie. Nikoho nebude zajímat, že mě otec donutil. Začíná to donucením a za rok budu jako on. Co když taková opravdu budu? Co když jednou převezmu tátovo místo? To se nemůže přeci stát, já taková nejsem. Jsem po mámě. Po Suzan Thomas. Najednou se to ve mně všechno zlomí. Využiju tátovy spokojenosti a prudce se od něj odtáhnu. Praštím ho loktem do tváře, prudce se na něj otočím a namířím na něj zbraní. Evin se ke mně rychle rozběhne. Vše se však pro mě odehrává tak pomalu. První výstřel. Zasáh, trefuji tátu do pravého ramene. Druhý výstřel - také zásah. Trefuji ho tentokrát do hrudi. Poslední zásah se objevuje jen pár centimetrů od toho druhého. Tátova bílá košile je okamžitě prosáklá krví. Otec zalapá po dechu, snaží se po mně natáhnout, padá však bezvládně dozadu na zeď, po které se sveze na zem. Zasáhne mě tvrdá rána do hlavy, okamžitě pouštím zbraň a svezu se v pohotovsti pod stůl, abych uhla i dalším Evinovým ránám. Zezadu mě však kolem pasu popadá Clerens. Jakmile mě vytáhne, stočí mi ruku do nepřirozeného úhlu. V zápěstí se mi ozve hlasité křupnutí. Vykřiknu bolestí a celá se silně zachvěju. Evin mezitím doběhne k nám a zatlačí mi silně hlavu k zemi, div mi lícní kost nepraskne. Několik mužů v rychlosti mluví do vysílaček a snaží se zachránit otce. Naštvaně zavrčím a kopnu několikrát vztekle nohama. „Zbláznila ses?!" Vyštěkne Clerens a praští se mnou silně o zem. Spoutá mi ruce za zády. Jakmile tak učiní, postaví mě a chytne mě pevně za jednu paži. Evin mě chytá za druhou a za doprovodu velkého počtu mužu z ochranky mě táhnou pryč. Nebráním se, nekladu žádný odpor. Jen ve skrytu duše doufám, že tátovi nedokáží pomoct a rány pro něj budou smrtelné. Pokud mám mít na svědomí něčí smrt, tak to bude ta jeho.