WHIE

5

Čtyři stěny, strop a chladná zem. Prázdno. Tma. Ticho. Čas? Vše je irelevantní. Tma dodává místnosti nekonečnou hodnotu. Ticho prodlouží čas. Bolest ho zastaví a vaše mysl odstraní. Nevnímáte uplynutí minuty, hodiny, ani dne - čas pro vás neexistuje. Tma. Všudypřítomná hmota, která vyplňuje každý koutek, každý záhyb, zastavuje každý pohyb a nedává mu šanci k existenci. Pohyb se vytratí, nelze postřehnout. Vy se vytratíte. Když se však vytratil váš čas i vizuál, je vůbec možné existovat? Nádech. Výdech. Nádech - plíce nevnímají přítomnost kyslíku. Hlava se mi točí, černočerná tma se zmítá v kruzích. Tělo se chvěje, je ledové, přesto po něm stékají kapičky potu. Žaludek se svíjí v křečích, rty mám rozpraskané. Konečky prstů necítím a chodidla mi brní. Nejvíce ohromující je však strach.

Ozvalo se zaskřípání a místností prorazil proužek světla. Odhodlaně tančil mezi krvepijící tmou. Oči jsem měla zavřené, ale i tak mi do víček bodalo ostré světlo. Hlasité kroky překonaly nekonečné ticho, můj mozek je uvítal s oslavou, mé uši křičely bolestí. Kroky byly hlasité až příliš. Někdo se ke mně usadil a ujistil se, že okovy, které mě spojovaly se zdí, držely pevně. Ani jsem nepostřehla, že mi je stihli nasadit. „Ester..." zašeptal příjemný a krásný mužský hlas. Nebo snad jen blouzním? Pokusila jsem se pohnout, bolest a únava mě však přemohla. Pootevřela jsem mírně oči, které se okamžitě začaly bránit světlu. Chvíli jsem neviděla nic, poté jsem ho zahlédla. Smutný mírný úsměv se mu pohrával na rtech. Blonďaté vlasy měl uhlazené dozadu a na ruce měl tetování Opozice. Pomalu mě usadil a opřel o zeď. Stisk měl jemný, čišela z něj opatrnost. Přiložil mi ke rtům sklenici vody a já se hltavě napila. Několik kapek mi stékalo po bradě na hruď. Postupně se jedna po druhé vpíjely do obnošeného trika, které jsem měla na sobě. Podívala jsem se mu do očí. Měl je jantarově hnědé, nádherné. Opravdu v takovou chvíli přemýšlím nad tím, zda má krásné oči? Mírně se zarazil a odtáhl se. Chvíli mlčel, sledoval pouze mé oči. Bylo znát, že přemýšlí, zda má něco říct či nikoliv. Po chvilce mi podal krajíc chleba pokrytý šunkou. „Děkuju" zašeptám chraptivě a okamžitě se pouštím do jídla. Celou dobu mě bedlivě sleduje, já mu nevěnuji žádnou pozornost. „Jak se cítíš?" Ptá se se zájmem v hlase. Můj mozek nedokáže zpracovat tolik informací najednou, a tak jednoduše nechávám otázku nezodpovězenou. Sním pouze čtvrt krajíce chleba a pokládám jej na zem, co nejdál od muže, aby mi jej náhodou nevzal. Žaludek mám plný, silné křeče však nepřestávají. „Ester, potřeboval bych, abys mi řekla své pravé jméno." Vypraví ze sebe muž šeptem. Prudce se zarazím, možná až moc prudce, a podívám se mu hluboko do očí. „M-mé pravé jméno...?" zachraptím zmateně. Údiv opravdu skrývat nemusím. Jak to sakra vědí? Samozřejmě, že zapomínám na ztracenou kontaktní čočku a tak se pohledům do očí nebráním. „Jmenuji se Ester...Unden...nevím jaké jiné jméno chcete, jiné jméno nemám." Šeptám přesvědčivě, stále chraptivě. „Dobře, věřím ti." Odvětí on naopak nepřesvědčivě. „Aby to bylo fér, já jsem Ryan Kieks." Dá mi pramen vlasů za ucho. „Za chvíli tě pustí domů, neměj strach. Vymažou ti paměť, aby sis nic nepamatovala a budeš žít jako dřív..." usměje se na mě. „Ryane!" Ozve se Tomův přísný hlas od dveří. Ryan se okamžitě postaví a poodstoupí ode mě. „Omluv ho, zlatíčko, to je náš...technik..." mávne rukou na náznak, jak je jeho práce zbytečná. „Vůbec neví o čem mluví. Hlavně se zdá, že vůbec neví...že nemá podávat jídlo vězňům!" Zvýši okamžitě hlas, vytáhne zbraň a vystřelí. Hlasitě heknu, trhnu sebou a vystrašeně se odsunu do rohu místnosti. Při neobratném pohybu shodím sklenici, která se pomalu kutálí k Tomovým nohám. Kulka zasáhla zeď, jen pár centimetrů od Ryanova ucha. Ten se ani nehnul. Tom mu pokyne hlavou ať zmizí a to taky udělá. Zavřu pevně oči a snažím se uklidnit. Jsou to již roky, co jsem naposledy slyšela výstřel. Nikdy jsem však u něj nebyla tak blízko. Ozve se další rána, tentokrát mířil na sklenici u svých nohou. Po tvářích mi začínají stékat slzy. Snažím se mozek přemlouvat, že teď opravdu není ta vhodná chvíle na urputné bulení. Snažím se sebe samu přesvědčit, že vše bude v pořádku, že nemusím mít strach. Že sakra není důvod proč bulet! Vždyť to moc dobře vím! Osuším si rychle tváře a podívám se na Toma. Celou tu dobu mě pobaveně pozoruje. Mám chuť utéct otevřenými dveřmi pryč. Vidím příležitost, které se nemůžu chopit.
„Ryane!" Zařve Tom najednou. „Ten čip. A pohni!" Schová si zbraň do pouzdra a pomalými kroky ke mně míří. Zatáhne za řetězy od okovů a přitáhne si mě tak k sobě. Ucítím ostrou bolest ve stehně, syknu nahlas. Chci se podívat zda ho mám v pořádku, Tom mi však chytne silně bradu a otočí mi hlavu směrem k němu. „Máme pro tebe překvapení, zlatíčko...doufám, že budeš ráda," poslední slova mi šeptá na rty. Chytne mi silně předloktí a natáhne ho. Cizí muž - kdy sem vlastně přišel? - mi zatlačí do ramene a přidrží druhou ruku, abych se nemohla bránit. Zaklekne mi jednou nohou stehno, naštěstí to nebolavé. Bedlivě zkoumám každý Tomův pohyb. Nemám šanci se bránit, tak se o to ani nepokouším. Snažím se ze situace vytěžit jen to nejlepší, alespoň co se vědomostí týče. Tom přebírá od Ryana injekci a kalíšek fluorescenční modré tekutiny. „Vypij to." Poručí mi. Tentokrát se však rozhodnu neuposlechnout, barva tekutiny ani situace, ve které se nacházím, mi nejeví důvěru. Cizí muž mi pouští ruku, silně mě potáhne za vlasy dozadu do záklonu, tato pozice mě přirozeně přiměje mírně pootevřít pusu. Ani nevím jak, Tom mi tekutinu vylije do úst a dá mi přes ně dlaň, abych ji nemohla vyprsknout. Chvíli odmítám tekutinu spolknout. Poté se však dostaví její strašlivá chuť a mě se sevře celé hrdlo. Nevědomky tekutinu polknu. Rozkašlu se. Nemůžu se nadechnout, objeví se mi mžitky před očima. Okamžitě se dostaví nával horka a já mám pocit, jako bych se vařila za živa. Cítím, jak mi vroucí tekutina pomalu proudí tělem a dostává se do každého místečka, do každé buňky. Je vůbec možné něco takového pociťovat? Dostaví se mi neskutečná migréna a začnu sténat od bolesti. Pootevřu mírně oči. Vidím jak mi světélkují žíly skrz kůži. Leknu se toho a začnu sebou zběsile trhat. Co to sakra je?! Začínám blouznit, mám halucinace? Odmítám přijmout fakt, že vidím, jak mi krev koluje po celém těle. Na předloktí se zbarvují linie žil nejjasněji. „Tak to funguje...! Carlo je génius..." zasměje se Tom radostně. Ucítím jemný vpich, jak mi do předloktí vpravuje čip. Jakmile jehlu vytáhne, jde vidět jak se v jedné modré linii objeví podlouhlá černá skvrna. Cizí muž stisk povolí a odejde z místnosti. Okamžitě se svezu na zem, neschopna ovládat své tělo. Podaří se mi nadechnout z plných plic, to mi dodá alespoň kousek energie. Ozve se zaklepání na dveře a poté vstoupí menší snědý muž. Zrak se mi začíná rozostřovat a proto raději přivírám oči. Snažím se jen vnímat, jejich hlasy.
„Jsi skvělej, Carlo, povedlo se!"
„Já věděl, že bude to fungovat, magnifico! Já zkontroluju tep a dech jestli ty mi dovolíš, potřebuju vědět reazione."
„Počkej až Ryan ověří čip v systému...kdy budeš dělat první pokusy?"
„Já rád to zkusil zítra ráno. Já uviděl v jaký stav zítra bude...bude to potřebovat pokusů hodně. To nebyl úkol snadný cos ty mi udělil."
„Ty to zvládneš. Nerad bys viděl Marii v ohrožení života, hádám. Nezapomeň, že nechceme tu holku zabít. Možná ještě má nějakou cenu."
„Ta-to? Já nikdy nepochybovat o tobě, ale ta vypadá jako kandidát ideální pro pokusy moje...jestli ona nemá informace důležité - potom nepotřebná."
„Máš pravdu. Není pro mě tak důležitá. Získej to sérum, i kdyby to mělo stát její život...Ryane, jak dlouho ješ-"

Pomalu jsem přicházela k sobě. Probouzela mě hlavně obrovská bolest hlavy a tlak v žilách. Možná jsem byla mimo jen pár minut, kdo ví. Pomalu otvírám oči a uvědomuji si, že stále ležím ve své chladné a temné místnůstce. Zrak si pomalu na tmu začíná zvykat. Okovy stále pevně drží, můj chléb však nadobro zmizel, stejně jako střepy od sklenice. Pomalu se posadím a tělem mi projede ostrá bolest vycházející ze stehna. Bojím se na něj podívat a tak nejdříve opatrně zajíždím prsty k bolavému místu. Ukazováčkem narazím na střep trčící z nohy. Kolem rány cítím zaschlou krev. Bože prosím, jen to ne. Pomalu se na ránu podívám. Vypadá opravdu ošklivě. V mžiku se mi zamlží zrak a hlavu musím rychle odvrátit, abych z pohledu na krev neomdlela. Co teď? Hlava se mi točí a žaludek mám na vodě. Velký střep zaseknutý v noze. Co by asi udělal Eric? Přistihnu se, že je to poprvé, co na něj tady myslím. Snažím se vybavit jeho tvář. Hledá mě vůbec? Nebo mu jsem ukradená? Byla to jen hra, doplněná žvásty a sliby? V hloubi duše doufám, že tam venku někde je a snaží se mě najít. Tady mi ale nepomůže, tady si musím pomoct sama. Pokud střep nechám v ráně, nebude krvácet. Riskuji tak ale, že jej Tom nebo kdokoliv jiný uvidí a vytáhne jej sám, abych neměla zbraň. Bylo by dobré mít něco na obranu, mít něco jako plán B, při plánovaném útěku. Jak kdybych nějaký plánovaný útěk chystala a měla vůbec plán A, pomyslím si. Je mi jasné, že z okovů mě střep nedostane, co když se ale bude v budoucnosti hodit? Bude lepší, když jej vytáhnu a uschovám si jej. Porozhlédnu se kolem. Čtyři prázdné stěny jakoby to křičely samy. Uschovat? V prázdné místnosti bez jakéhokoliv nábytku? Zavřu pevně oči a s povzdechem si opřu hlavu o stěnu. Dám si mezi zuby triko a silně se do něj zakousnu. Než začnu být vůbec nervózní, nahmatám prsty střep a prudce jej ze stehna vytáhnu. Zasténám od bolesti, snažím se však být velice tichá. Kurva. Kurva. Z pravého oka mi vystartuje několik slz, levé zůstává suché - jak podivné. Podívám se do horních rohů místnosti. Že by zde opravdu neměli kamery? Žádné světlo zde nevidím a obrysy jakéhokoliv přístroje také ne. Položím proto střep vedle sebe a dotknu se jemně prsty stehna. Konečky prstů se okamžitě setkají s teplou krví, která z rány pomalu stéká. Podívat se na ránu ani nehodlám. Zrak upřu pomalu na střep a snažím se vymyslet, kam s ním. Jakákoliv pozice v této místnosti bude dřív nebo později odhalena. Ledaže...
An, pamatuj si...chceš-li něco schovat, nechej to na očích.
„Nechej to na očích..." zašeptám si pro sebe velmi tiše tátovu radu. Okamžitě svůj zrak upřu na vstupní dveře do místnosti, které jsou krásně umístěny naproti mně. Otvírají se dovnitř. Když Tom vstoupí, budou dveře otevřené. Proč by je zavíral, když mám okovy? Nikdy je nezavře. Jestli si jsem něčím v tuhle chvíli jistá, tak to je právě tento fakt. Když dveře nikdy nezavře, nikdy nemůže zjistit, co se skrývá za nimi. Otázkou však je, jakou vůli řetězy mají. Můžu jen doufat, že se dostanu až ke dveřím. Nejradši bych svůj geniální nápad ozkoušela rovnou. Už se na něj chystám, když si uvědomím, že mi stále krvácí stehno. Budu muset počkat, až rána zaschne, ať nezanechám krvavou stopu a neprozradím se. Pomalu se podívám na své předloktí a přejedu po něm jemně prstem. Nic. Žádný hrbolek, žádná známka po čipu, jen malá modřina po vpichu. K čemu čip asi slouží? Ať je to k čemukoliv, rozhodně to není nic dobrého. Vzpomenu si znovu na Erica a na jeho krásné oči. Na vlasy, které má úhledně upravené a přitom vypadají ledabyle. Na jeho nádherné tělo. Pomalu zavírám oči a s touhle překrásnou představou usínám.