WHIE

2

Zbytek cesty jsme jeli mlčky. Občas prohodil pár slov Andrew, poté byl ale opět zticha. Marcus, nyní vlastně Eric, vyřizoval hned několik telefonátů. Ten poslední byl nejzajímavější. Mluvil v něm italsky. Děkovala jsem mámině tvrdé škole biflování jazyků, kterou jsem tehdy tak nenáviděla. Doopravdy se ukázalo, že to bylo užitečné. Předstírala jsem spánek a poslouchala telefonát. Domlouval dodávku zbraní a nákup nového bezpečnostního systému. Normálnímu člověku by se zdálo, že vybavuje zbraněmi celou Ameriku. Ze zkušenosti však vím, že toho objednává velice málo a bude to pro něj velice drahé. Telefonát ukončil ve stejnou chvíli kdy vozidlo zastavilo. Přestala jsem předstírat spánek a se zájmem se podívala z okna. Budovu jsem velice dobře znala, i když pravděpodobně prošla několika rekonstrukcemi. Zde tehdy nechali operovat mámu, aby ji zachránili. To, že bylo pozdě již po dvacáté ráně do břicha, kterou jí táta zasadil, věděli tehdy všichni...až na jejich malinkou naivní dcerku, mě. „Vzpomínáš si?" Zeptal se mě Eric jakmile jsme vystoupili z auta. „Ty jsi ji tehdy operoval?" Podivím se šeptem a následuji ho do budovy. Zavrtí hlavou a odpovídá kývnutím na pozdravy všech lidí. „Ne, to můj táta...já byl ještě malý kluk...." „Malý kluk...? Však....kolik ti je, Marcusi?" při mé otázce okamžitě svraští obočí. „Pro tebe Eric, vždy a pouze jen Eric, nebudeme-li zrovna v Privilegiu..." odmlčí se krátce a otevře jedny z dveří v prázdné chodbě. „A je mi 24, jestli je to pro tebe tak důležité.." Pokývne mi, ať vstoupím dovnitř. Váhavě tak udělám. Řekne několika lidem, ať vstup hlídají a rozdá několik pokynů. Po chvíli vstoupí za mnou a zavře za námi. Nacházíme se v upravené lůžkové místnosti pro pacienty. Hádám však, že zde se pacienti pouze ošetřují. Posadím se automaticky na lůžko a podívám se na něj. „Ty zelené oči ti nesluší." Řekne ostře a začne mi jemně vytahovat střepy z ran. Při pohledu na krev okamžitě odvrátím hlavu. „Ty snad víš, jaké mi sluší a jaké ne? Je to má přirozená barva očí.." procedím skrz zuby a snažím se nedávat najevo bolest. „Nemusíš mi lhát, Ano...máš je tmavě modré, takové, jaká je noční obloha..." zašeptá a usměje se, to však nevidím, jak hlavu držím stále odvrácenou. „Už to bude...?" Hlesnu jen. „Téměř, máš to dost ošklivé..."
Následujících několik minut jen mlčíme. Cítím, jak mi rány na dlaních a předloktích postupně zašívá. Ve výsledku mi ruce zanechává s 16 stehy. „An, řekni mi..." chytne mou bradu jemně mezi prsty a otočí mi hlavu směrem k němu. K mému potěšení na rukou již žádnou krev nevidím, vše je úhledně vyčištěné. Jak kdybych snad nikdy nekrvácela. Eric se mi dlouze a smutně zadívá do očí. „Opravdu jsi s Johnem flirtovala..?" Zachvěje se mu hlas při té otázce. Odkašle si, aby to zakryl. „Cože? Bože ne, s tím idiotem?!" Zvýším okamžitě hlas a celá zrudnu od vzteku. Ericovi se očividně uleví. „Tak co se stalo?" Zeptá se. Pokrčím rameny a chvíli jen civím do země. Za okamžik se vzpamatuji a uvědomím se, že čeká na mou odpověď. „Bavila jsem se v kuchyni s Miriam, měla nějaké problémy...vtrhl tam a srazil mě dveřmi na pult, ze kterého jsem shodila několik sklenic, co se rozbily...dal mi za to facku, chytl za vlasy a políbil mě na krku. Kopla jsem ho do rozkroku, to ho očividně rozčílilo a hodil se mnou o zem. Konec této pohádky znáš.." pousměju se a vyhýbám se jeho pohledu. „Myslíš, že bych s ním měl promluvit?" „Ne, to rozhodně ne." Vyštěknu až příliš panovačně a podívám se mu omluvně do očí. "Promiň,..." šeptnu. Eric přikývne. „Na dnešní výlet toho máš dost. Andrew tě zaveze zpátky na byt, odpočiň si, ať zítra můžeš jít do práce." Poručí mi. „Počkej..." zarazím se „to mám jít jako do práce s tímhle?" Pozvednu opatrně ruce. „Brání ti to snad v uklízení, děvče?" Zvedne se a ráznými kroky odejde z místnosti.

Po návštěvě kliniky jsem byla více než jen zmatená. Eric ve mě zanechal rozpolcené pocity. To, jak se ke mně krásně choval, jak se na mě usmíval, staral se...ve mně zanechávalo krásný, hřejivý pocit. Jeho panovačné chování v posledních minutách ve mně však vyvolávalo vztek.
Od té doby jsme se viděli jen párkrát. Stavil se za mnou po směně a donesl mi kytici růží s vínem. Dali jsme si pár sklinek a poté se spolu opět vyspali. Vyndal mi stehy a dal nějakou mastičku na jizvy. Celý večer byl krásný. Ráno jsem se probudila a Eric nikde. Uběhlo několik dní a já na něj myslela v jednom kuse. V práci se mi nedařilo, vylila jsem do klína několika hostům jejich objednávku. Z 500 dolarového platu se pomalu stával plat o výši 200 dolarů, za všechny ty průšvihy, které se mi za těch pár dní nakupily. Eric mi dal na sebe číslo, uložila jsem si ho však pod jménem Marcus Dreight, tak jak mě sám žádal. Napsala jsem mu několik zpráv, odpověď byla nulová. Čím déle jsem ho neviděla, tím více mi chyběl. Čím častěji se ukazoval v práci, tím více jsem ho nesnášela. Proto se nemůžu rozhodnout, zda se na zítřejší speciální směnu těším nebo ne.
Snažila jsem se zahnat myšlenky na Erica hluboko do mysli. Je 6 hodin večer a já se připravuji na svou tradiční směnu od 7 do 7, dnes bez přesčasu. Problém s Johnem mi zajistil, že jsem přišla o dýška na celý týden. Zítra je však přijímat můžu, takže jsem přesvědčená již dnes dělat pro zákazníky maximum, aby mě John u Erica zítra vychválil. A hlavně, aby mi vrátil dýška i po normální směny. Kvůli nízkému platu tento měsíc jsem se rozhodla zůstat zde o měsíc nebo dva déle. A hlavně kvůli Ericovi. Zvážila jsem všechna pro a proti a být zamilovaná do někoho z mafie je teď pro mě velkou nevýhodou. Cit však zavelel a zvítězil před rozumem, rozhodla jsem se to tedy ještě na pár měsíců risknout a věřit mu. I když mluvím o zamilovanosti, která trvá teprve pár dnů...pro mě je to první zamilování v životě.
6:30 si začínám česat paruku, dnes do ledabylého drdolu. Zkontroluji si, zda mám nasazené kontaktní čočky a makeupem si zakryji tetování pod vlasy na krku. Vzpomenu si na Miriam. Včera se ukázala v klubu a John ji opět vyhodil. Prosila ho o půjčku, že nemá z čeho dceři platit léky. Poslal ji domů, že ho to nezajímá. Zastavila jsem ji proto ve dveřích a půjčila jí 150 dolarů. Můžu jen doufat, že jsem si tím nevykopala hrob, jsem z toho stále nervózní.
Poberu si vše potřebné a odcházím rychlým krokem z bytu. Jdu pozdě, sakra! V půli schodů dělám otočku a vybíhám zpátky do bytu. Rychle odemykám, kopám do dveří, běžím ke stolku u okna a beru krabičku cigaret. Rychle vybíhám z bytu, zamykám a utíkám ze schodů. Vchodové dveře vyrážím a málem srážím k zemi nějakého kolemjdoucího. Spěšně se mu omluvím a doslova vletím do klubu. Za sebou nechám pozdrav od vyhazovače, i krabičku cigaret, která mi vypadla na ulici před klubem. Mezitím si ji do kapsy schovává kluk, kterého jsem srazila a přijímá to jako omluvu, za to sražení. To já však netuším, házím si své věci do skříňky, připravuji se na směnu. Upravuji si rtěnku, zavírám dvířka a spěšným krokem letím na plac. 7:03. John by měl dorazit až za 12 minut, takže by se to mělo obejít bez průšvihu, pokud mě však Alex nenapráší. Procházím kuchyní. „Čau Katy, jak je dnes?" Zdravím ji a začínám skládat sklenice do beden. „Na hovno. Marcus odjel na 14 dní na dovolenou a hádej kdo ho bude zastupovat. Už je tady půl hodiny..."sykne poslední větu a zatočí několikrát ukazováčkem u spánku ve znamení, že je to tu blázinec. Zarazím se. Nechám na chvíli sklenice sklenicemi a povzdechnu si. „On má náš šéf s kým jezdit na dovolené?" Odhodlám se po chvíli a dál se věnuji skleničkám. „S tím jeho vzhledem? Ale prosím tě, Ester...ten si může vybírat.." zasměje se. „Jó, já bych si nechala říct." Dodá a mrkne na mě. „Nech si zajít chuť." Odseknu naštvaně a odnáším bednu za bar, kde ji začnu vyskládávat. Později svého tónu začnu litovat. Nikdo se přece nesmí o nás dvou dozvědět. „Ester, no výborně...!" Ozve se z rohu a do místnosti vchází John. Uhladí si oblek a sundá si sluneční brýle. Blonďaté vlasy má upraveně rozcuchané do stran. Kdyby to nebyl takový hajzl, byl by i docela pěkný. „Hezký den..." pokývnu hlavou. Usměje se na mě a sundá si sako, hodí mi ho na stůl k rukám. Podívám se na něj pomalu. „Myslíš, že se to sako pověsí samo?" Usměje se mile. „Můžeme to zkusit" odvětím. Třískne silně pěstí do pultu, veškeré skleničky se zachvějí. „Něco jsem řekl, holčičko. A dokud tady pan Dreight není, budeš poslouchat mě." Sykne mi přímo do tváře. Kývnu pomalu a odnesu sako na věšák. Důkladně jej uhladím. „Slyšela jsi už tu novinu? Pan nejvyšší nás přes 14 dní svou návštěvou nepoctí, budeme to teda muset vydržet spolu." Omdlčí se krátce a znovu začne. „Zastupuji ho hlavně zítra a jak jsem se dozvěděl, máš tam být také...nebudu skrývat nadšení, protože se žádné nedostavuje. Potřeboval bych se s tebou na tom domluvit a jelikož otvíráme až za hodinku, probral bych to teď. Máš snad něco proti?" Podíval se mi zpříma do očí. Ty jeho mají světle šedou barvu a jsou chladné. Pokud se v nich někdy nacházely náznaky citů, dávno již vyprchaly. „Vůbec ne, dodělám to potom..." vyložím poslední sklenice, které mám v ruce a následuji ho. Vede mě skrz šatny do zadní části baru, ve které jsem nikdy nebyla. Jak jsem nyní zjistila, nachází se zde hlavně kanceláře. Pro Marcuse, Johna, nějakého Willyho a dvě účetní, Sam a Lili. Odemkne svou kancelář a pokyne mi dovnitř. Rukou mi naznačí, ať se posadím na menší gauč a já tak bez rozmyšlení udělám. Nejdříve mi připomene, že jsem se zavázala mlčenlivostí a poslušností vůči šéfovi toho večera a tím se stává právě on. Přikývnu, abych vše potvrdila. Dále mi čte jména osob, které budou mít zítra službu. Katy, Max a Sisi v kuchyni, já a Alex na place. Tanečnice nebudou žádné. Ochranku si zajistí sami. Přikývnu opět. „Je určený dresscode, poslali nám šaty a chtějí, abys je měla zítra na sobě." Ušklíbne se na mě a podá mi krabici převázanou stuhou. Chci se do ní podívat, jeho pevný stisk mého zápěstí mě však zastaví. „Otevři ji až zítra...buď tu ve 4 odpoledne již oblečená, hosté přijdou na 6. Služba ti bude končit v 8 ráno. Nějaké otázky k tomu?" Pohladí mě prstem jemně po jizvě na hřbetě ruky, kde jsem měla zaseklý největší střep. „Kdo jsou naši hosté?" Za pokus přeci nic nedám. „To tě nemusí zajímat, kočičko, ty se starej o to, aby byli spokojení."

Zbytek služby probíhal na můj vkus až příliš v klidu. Dnes se zde moc lidí neukázalo, když to srovnám s předchozími dny. Je přeci jenom pondělí a v pondělí míváme návštěvnost nejmenší. O půl třetí ráno jsem měla 15 minutovou pauzu. Vyběhla jsem před bar a vyprosila od vyhazovačů další cigaretu, za dnešní službu již třetí. Stejně by mě zajímalo, kam se ta má krabička cigaret poděla...Vytáhla jsem si ze zadní kapsy svou starou Nokii a vyhledala Ericovo číslo. Sedla jsem si na patník, zády se opřela o budovu a rozhodla se mu zaslat zprávu.

Proč jsi mi neřekl, že odjíždíš? Ester

Zprávu jsem si po sobě několikrát přečetla a odeslala. Nečekám odpověď, to jsem již u desáté zaslané esemesky vzdala. Strčila jsem si cigaretu do pusy, zapálila ji a dlouze z ní potáhla. Sledovala jsem hvězdy na noční obloze. „Můžu si přisednout?" Ozvala se Katy vedle mě. Nečekala na odpověď a nasáčkovala se ke mně. Pousmála jsem se nad tím, že se pauzy zkřížily zrovna nám dvoum. „Dneska nuda, co?" Pronese, aby mezi námi nestála řeč. Vytáhne si z krabičky cigaretu a sama si zapálí. „Řeknu ti ale, že ta Alex je pěkná mrcha." Vydechne kouř z cigarety. „Nakecala Johnovi, že jsem ukradla dvě lžičky, chápeš to? Co bych s nima jako dělala?" Rozčiluje se dál. „Možná bych ji tím mohla vydloubnout oči. Jo, to bych si je pak vzala..." zasměje se vlastnímu nápadu. „Co je s tebou holka?" Drcne do mě loktem na znamení, že s ní vůbec nemluvím. „Jo...já-...promiň, zamyslela jsem se. Jsem hrozně unavená a nevím, jestli tu zítřejší směnu dám." „To si piš, že kurva dáš." Odvětí okamžitě. „Takový prachy holka, na to celou dobu čekáme přece!" Zajásá tiše a znovu si potáhne z cigarety. „Já jen...jsem nervózní, že tu s námi bude on.." šeptnu a kývnu směrem ke klubu „a ne Marcus. Jestli se něco posere tak je s námi konec." „Prosím tě, co by se mělo jako posrat? Akce jako žádná jiná. Další rozlučka se svobodou, nebo tak něco...klídek." Protočí očima a pokroutí hlavou. „Nejsi přece děcko kurva. Neboj se." Uchechtne se a zahodí nedopalek, beze slova se zvedne a bočním vchodem odejde zpátky do klubu. Podívám se na hodinky. Zbývá mi 7 minut. Vytáhnu znovu telefon a podívám se na displej. Nic. Žádná odpověď. Jsem mu úplně ukradená, určitě mě chce jen do postele. Už bych se konečně měla uvědomit a nebýt naivní teenagerka, která si vše maluje růžově. Tipnu cigaretu, opřu si hlavu o zeď. Hvězdy jsou dnes vidět nádherně. „Jednou, až bude po všem, stane se z tebe astrofyzička...." zašeptám si pro sebe. A já věděla, že po všem nikdy nebude.