WHIE

15

Probudím se na žízeň. Pootevřu rozespale oči, na nočním stolku nahmatám sklenici s vodou a napiju se. Spokojeně se zase položím na postel a oči unaveně zavřu.
„Clerensi?" Zašeptám tiše do tmy.
„Hmm?"
„Spíš?" Šeptnu znovu. Přichází krátka odmlka.
„Nespím." Ozve se po chvíli a mě uklidní, že nejsem v pokoji sama. Nevím však, jestli je vhodné myslet si, že je to uklidňující.
„Bolí mě hrozně hlava...donesl bys mi, prosím, nějaký prášek? Nevím, kde je přede mnou ukrýváte," zašeptám a s námahou se posadím, celá se chvěju. „Dobře, pošlu pro něj," zvedne se z gauče, na kterém spí, pootevře mírně dveře od mého pokoje a poví něco jednomu z mužů z ochranky, muž přikývne a na chvíli zmizí. Cítím, jak mi třeští hlava, jak mi přebíhá mráz po zádech. Přitáhnu si proto peřinu blíže k tělu a chtě nechtě znovu usnu.

Po pár minutách, co mi přijdou jako dvě vteřiny, mě Clerens jemně budí.
„Donesl jsem ti ten prášek," zašeptá a chytne mě jemně za ruku, aby mě vzbudil. Pootevřu mírně oči a podívám se mu rozespale do očí. Bedlivě mě sleduje. Po chvíli se posadím a prášek zapiju. „Děkuju," vydechnu a opřu si hlavu o stěnu za mou postelí. „Nemůžeš spát kvůli té oslavě?" Zeptá se najednou. Pomalu přikývnu. „Víš, celkem mě překvapilo, že je tvůj otec tak mladý...vždyť tobě musí být aspoň 20 let."
„21." Opravím ho.
„No...tvému otci teď bude 35."
„Je to můj otec, vím, kolik mu bude..." kouknu na něj pomalu.
„Mít ve 35 letech 21 letou dceru musí být náročné..."
„Náročné? Ty ho ještě bráníš?" Kouknu na Clerense znechuceně.
„Nemohl přece za to, že ho tvá matka svedla. Kurvy jsou zrádné. To tě měl nechat pohozenou na ulici?" Koukne se mi s těmito slovy přímo do očí. Vytřeštím oči, zda to myslí vážně. „C-co prosím?" Řeknu zaraženě, ale naštvaně. „Jak jsi to právě nazval mou mámu?!" Odstrčím ho od sebe silně. „Máma byla oběť! Copak to nikdo nechápe?! Zamilovala se do špatného! Do dítěte mafiána!" Řvu mu naštvaně do obličeje.
„Uklidni se." Odsekne.
„Chtěla si ho vzít! Milovali se!"
„Dobře, dobře...jen klid." Zašeptá a posadí se na kraj postele vedle mě.
„Ta oslava bude v pohodě, uvidíš," snaží se mě uklidnit po chvíli.
„Tou oslavou mi končí svoboda..."
„Ale prosím tě...zase nepřeháněj..." zašeptá a poprvé se na mě upřímně usměje.
Zadívám se na jeho úsměv. „Už máš pro otce dárek?" Vyzvídá opatrně. „Ne...každý rok po mně chce nějakou laskavost místo dárku. Vymýšlí si to sám, trvá na tom..."
„Aha..." Odmlčí se a nějakou chvíli vedle sebe jen tak mlčky sedíme. Podívám se pomalu z okna na nebe. Dnes nejsou vidět žádné hvězdy. Sklopím smutně hlavu a povzdechnu si. „Asi se zkusím pořádně vyspat..."
„Jo, jasně, promiň, už jdu..." zvedne se a odejde ke svému gauči. Lehne si, založí si ruce pod hlavu a kouká do stropu.
„Tak dobrou, Clerensi..."
„Dobrou, Ano...a zkus se vyspat do rozumné nálady..."
„Ty taky," šeptnu jen pro sebe tiše.

Další den ráno mě budí Clerensův budík. Přetáhnu si rezignovaně peřinu přes hlavu v náznaku, že já rozhodně vstávat nebudu. Clerens ohleduplně odejde do koupelny, kde tráví následujících 20 minut. Jsem za to vděčná, spánek mi však již není dopřán. „Ano, vstávej." Vrací mě z polospánku zpátky do reality jeho rázný hlas. Příjemná Clerensova nálada je ta tam. Ihned mě prudce odkrývá. „Dělej," tahá mě za ruku z postele ven.
„Hej! Jde to i jemně a mile," vytrhnu se mu okamžitě. Teprve teď si všímám, že nejsme v pokoji sami. „Lautence?" Celá se štěstím rozzářím a rozeběhnu se nadšeně k mé dlouholeté stylistce, make-up artistce a kadeřnici v jednom. Především mi však je dobrou kamarádkou. Pevně ji obejmu, Lautence mi obejmutí ihned šťastně opětuje. „Tak ráda tě vidím!" Odtáhnu se se slovy a pořádně si ji prohlédnu. Usměje se na mě. „Ráda bych řekla to samé," zašeptá tiše a naznačí mi, že nemůže moc mluvit. „Mám tě dát vzhledově zase dokupy. Běž se osprchovat, šampóny jsem ti doplnila...potom dojdi," řekne smutně a otočí se ke mně zády. Chvíli ji zaraženě sleduju. „Neslyšelas?" Postrčí mě Clerens směrem ke koupelně. „Nedotýkej se mě." Kouknu se mu prudce do očí. „Ty mi nebudeš dávat rozkazy, holčičko." Chytne mě za zápěstí a odtáhne mě do koupelny. Vstoupí do ní se mnou, zavře dveře a postaví se před ně. „To tady jako budeš, když se budu sprchovat?" Na mou otázku jen pomalu přikývne. Skříží si ruce na prsou. „Tak dělej. Nemáme na to celý den."
„Nebudu se sprchovat, když na mě zíráš!"
„Na to si budeš muset zvyknout."
„Ne." Skřížím si ruce na prsou na oplátku já. „Nehnu se dokud neodejdeš."
„Přestaň vyšilovat, Ano. Koukej sebou hnout." Procedí naštvaně a dojde pomalu ke mně. Vzhlédnu mu neústupně do očí. „Ty tady přestaň vyšilovat, Clerensi. Nejsou tady ani okna, pro boha, kam bych odešla?" Pokroutím nad ním hlavou a rozpustím si vlasy, prohrábnu si je okamžitě. „Fajn." Odsekne po chvíli. „Máš 15 minut. Jestli do té doby nevyjdeš, jdu já dovnitř a už tu zůstanu." Zavrčí. „S tím dokážu žít," usměju se na něj zářivě. Sleduju, jak pomalu odchází z koupelny a zavírá za sebou dveře. „Kurva," zakleju okamžitě a začnu rychle chodit po koupelně sem a tam. Snažím se rychle něco vymyslet. Nastavím si ve sprše teplotu vody a sílu proudu a nechám vodu téct. Dveře do sprchy se automaticky zavřou, aby voda nevytekla ven. Okamžitě si klekám ke skříňce pod umyvadlem a začnu rychle otvírat šuplíky. První šuplík - fén, žehlička, kulma, další fén, kónická kulma. Šuplík zavírám a otvírám další. Nic. Plno make-upu. Další. Odličovací ubrousky, tampónky a kapesníčky. Poslední šuplík. Moje poslední naděje. Pomalu šuplík otevřu. Nic, jen plno tampónů. Rozčileně zakleju a praštím pěstí do země. Zajedu si rukou zoufale do vlasů. Nemám nic na svou obranu. Nemám nic, co by mi mohlo pomoct. Do očí se mi derou slzy, já se je marně snažím zahnat zpátky. Nechám je téci po tvářích. Pomalu se vyzléknu a stoupnu si před sprchu. Dveře se otevřou, abych mohla vstoupit, před tím se však voda ve sprše zastaví, aby nevytekla ven. Smutně do sprchy vstoupím a setřu si slzy. Dveře se zavřou. Voda začne opět téct.