WHIE

11

Uprostřed noci mě probudila noční můra. Trhla jsem sebou a vyděšeně se rozhlédla kolem. K mému zděšení jsem zjistila, že Eric sedí na židli naproti posteli a pozoruje mě, jak spím. Je stále oblečený do smokingu, košili má vytaženou z kalhot a rozeplou, sako leží hozené na zemi. V ruce drží sklenku whisky. „Zase noční můry?" Sleduje mě stále a dopije obsah skleničky. Pomalu přikývnu. Prohrábnu si vlasy a s námahou se posadím. Na Ericově telefonu si všimnu, že jsou tři hodiny ráno. „Kdy ses vrátil?" Zašeptám tiše do prázdna. Pokrčí rameny a dolije si whisky do sklenice. „Dáš si?" Pokývne k láhvi. Nečeká na odpověď a začne mi automaticky nalévat. Podá mi sklenici a já ji opatrně přijmu. „Díky..." „Už udržíš sklenici v ruce?" „Zvládám toho víc, nějakou dobu jsi tu nebyl..." „Měl jsem toho hodně..." Řekl omluvným tónem. Pomalu se ze sklenice napiju a sklopím hlavu, sleduju tekutinu, která sklenici naplňuje. Eric se ke mně posadí, nespouští ze mě oči. Sedíme mlčky. Cítím, jak mezi námi panuje určité napětí. Zvedne mi po chvíli bradu jemně. Měsíční zář osvětluje Ericovu tvář a dělá ho ještě krásnějším, než normálně je. Prohlížím si bedlivě každý kousek jeho obličeje. Všimnu si po chvíli, že se mu od pravého obočí k bradě táhne dlouhá řezná rána. „Pane bože Ericu!" Vyhrknu šokovaně a kleknu si rychle vedle něj. Odhrnu mu jemně vlasy z rány a prohlédnu si ji. „Co se stalo? Kdo ti to udělal?" Podívám se mu rychle do očí. Chci se zvednout a dojít do koupelny pro lékárničku, chytne mě však jemně za ruku a pohladí mě po ní palcem. „Je to jen škrábnutí, nic vážného..." „Na to jsem se neptala..." Zvednu se a dojdu pomalu do koupelny. Chůze mi nedělá problém, občas mi cukne v levém stehně, ale s přehledem to zvládám. Namočím v koupelně ručník a vrátím se pomalu za Ericem. Jemnými tahy po obličeji mu začnu smývat krev. „Už ti není špatně, když vidíš krev? Ani trošku?"
„Ani trošku," odpovím šeptem. „Myslel jsem, že to sérum vyprchá a nevolnost se ti vrátí..." koukne se na mě pomalu. Pousměju se mírně. Dočistím mu tvář a odnesu ručník zpátky do koupelny, začnu z něj vymývat krev. Ruce se mi při ždímání ručníku chvějí, několikrát mi ručník vypadne z rukou, ale nevzdávám se, pokaždé ručník začnu ždímat znovu. Po několika minutách se mi podaří ručník pořádně vyždímat, pověsím ho a chci se otočit, ucítím však Ericovy ruce na svých bocích. Pomalu si mě otočí čelem k sobě, opřu se zadkem o umyvadlo a podívám se mu do očí. „Ty mě ani nepotřebuješ...už vše zvládáš sama," zašeptá tiše a prohlíží si mě se zájmem. „Snažím se nebýt pozadu," pokrčím rameny. „Kdyby nebylo těch jizev, už bych ani nepoznal, že ti něco bylo..." „To je dobře nebo špatně?" Zasměju se tomu mírně. „Dobře, hádám..." usměje se nad tím. „Rád bych tě představil ostatním, začlenil tě mezi lidi..."
„Jsi si jistý, že mě nezabijou?"
„Nejsem. Nemůžu tě tady přece držet věčně..."
„Už začínalo vypadat, že přesně to chceš..." sklopím hlavu smutně a pousměju se.
„Hej, Suze...mám toho hodně, jasný? Vím, že to máš teď těžký, ale musíš si poradit sama."
„Já to mám těžký? Přijdu si tady jak na dovolené..."
„To jsem rád...dneska večer tady bude menší párty. Byl bych rád, kdyby ses tam ukázala, přijde pár desítek lidí, myslím, že si to spolu užijeme..."
„Pár desítek lidí je pro tebe menší párty?" Zvedne mi jemně bradu a pokračuje ignorujíc mou odpověď. „Nevím, proč jsi z toho všeho teď smutná...musíš se začlenit mezi lidi, třeba si tam i někoho najdeš, myslím jako...na dlouhodobý vztah..."
„Já doufala, že už jsem toho někoho našla," šeptnu tiše. Sjedu mu smutně rukou po hrudi a sklopím zrak. „Tohle jsme snad už probírali, no ne?" Vydechne zoufale. „Jen spolu spíme. Nic mezi námi není, nic mezi námi ani nebude..."
„Tak se přestaň chovat tak...mile. Chováš se, jak kdybych pro tebe něco znamenala, jak kdybych pro tebe byla něco víc, jak kdyby ti na mě záleželo." Podívám se mu vyčítavě do očí. „Ty pro mě ale něco znamenáš, Suze...nejsi jen tak někdo, záleží mi na tobě, moc..." Po těchto slovech ho od sebe vší silou odstrčím, nahrnou se mi okamžitě slzy do očí. „Vidíš?! Něco pro tebe znamenám, ale jen spolu spíme?" „Samozřejmě, že pro mě něco znamenáš, jinak bych s tebou nespal."
„Posloucháš se vůbec?!" Vzlyknu nahlas.
„Uklidni se. Prostě tě jen nemiluju...znamenáš pro mě hodně, jsi pro mě něco jako...jako...jako trofej..."
„Jako trofej?!"
„Ne, to jsem řekl špatně, tak jsem to nemys-"
„Já jsem pro tebe jako trofej?! Něco, aby sis dokázal, že máš nad věcma kontrolu?! Aby sis uspokojil to své ego?!"
„Teď to ale už přeháníš."
„Já to přeháním?! Ty sobeckej hajzle..." vzlyknu nahlas a vlepím mu facku. Chytne mě silně za zápěstí a natlačí mě na stěnu. Cítím, jak se mu zrychlí tep a jak těžce oddechuje, jak je naštvaný. „Okamžitě se uklidni. Můžeš si něco udělat se zápěstím..."
„To je mi kurva jedno!" Vzlyknu opět a propuknu v hysterický pláč. Eric pomalu pustí mé ruce, sesunu se zoufale na zem, přitáhnu si kolena k tělu a položím si na ně hlavu.
„Začínáš být hysterická..." zašeptá po chvíli a s těmito slovy místnost opustí. Koluje ve mně vztek, zoufalost, bezradnost a hlavně prázdnota. Začínám si sama sobě klást za vinu, že jsem se nechala zmanipulovat, sama jsem tehdy věděla, že si nesmím nikoho připouštět k tělu. Věděla jsem, že se nesmím nechat ovlivnit, nesmím nikomu podlehnout. Tehdy to pro mě byla jen jedna noc. Tuším, že se věci změnily ve chvíli, kdy mě dostala Opozice. Podlehla jsem tomu, udělala jsem chybu. Co ale dělat teď? Eric o mně očividně zájem nemá, jsem mu pro smích. Proč by o mně také zájem měl, když se mnou má jiné plány. Užít si a odhodit, dělá to, co každý typický chlap v této branži. Jsem pitomá, nechala jsem se zlákat. Už nikdy mu nepodlehnu, už nikdy se nenechám ovládnout. Od teď jsem to já, já, co posouvá své limity, co bojuje za své názory, za to, co je správné. Dokážu se postavit na vlastní nohy, dokážu jim, co znamená mít vliv a sílu, každému to ukážu. Rafinovanost, moc, síla, schopnost být o několik kroků napřed. Pomalu jsem začínala chápat to, co se mi mé podvědomí snažilo celou tu dobu namluvit. Musím to přijmout, smířit se s tím, využít toho. V paměti jsem zapátrala po výjevu, který se mi naskytl před probuzením v nemocnici. Mluvila jsem v něm s mámou. Co mi v té představě jen říkala?

Jsi Whie.
Je to důležité. Přestaň před tím utíkat.
Přestaň utíkat před sebe samou.
Jsi Whie.

Slova mi najednou utkvěla v paměti a já si celý výjev ze snu přehrávála stále dokola a dokola. Začínala jsem chápat podstatu svého jména. Začínala jsem sama sobě rozumět. Najednou jakoby se mi otevřely dveře k novému pohledu na svět, jako bych vše najednou pochopila, vše dávalo smysl. Kdo jsem. Proč máma zemřela. Proč se táta tak bojí, že mě nemá pod kontrolou. Bojí se, protože jsem Whie. Jsem jako on. Jsem jako můj děda. Uvažuji stejně, postupuji stejně. Jsem vždy o krok napřed. Jsem však první žena z pokrevní linie Whieů. Dokážu být o krok napřed před ostatními, dokážu být o krok napřed před mým vlastním otcem. Protože před sebou už neutíkám. Už se nelituji. Nebojím se si to přiznat. Nebojím se, protože jsem Whie.