WHIE

8

Nic. Nekončící, věčné nic. Pociťovala jsem ho, dotýkalo se mne, obklopovalo mne. Nebyla tma, ani světlo, nebyl hluk, ani ticho. Nebyly pocity. Nebyla bolest. Zvládala jsem pouze vnímat svou existenci. Věděla jsem, že jsem. Najednou jsem začala cítit. Těžké končetiny se mi propadaly do země, hlava se mi rozskakovala do stran a zároveň se mé tělo scvrkávalo dovnitř. Mysl mě každým okamžikem tížila víc a víc. Věděla jsem, že jsem. Ale kdo vlastně?
Silná rána udeřila do mého těla. Nezpůsobovala fyzickou bolest, nýbrž psychickou. Tíha na hrudi se zvětšila, končetiny ztěžkly a ocitly se na tvrdé podložce, hlava se stále tříštila na kusy. Ucítila jsem dotek na levé ruce. Někdo ji svíral. Z cizí ruky vyzařovalo teplo, mé tělo z něj čerpalo energii. Posbírala jsem veškeré síly na pokus pohnout s víčky - marně. Snaha ovládat dýchání byla taktéž nulová. A co pohnout konečky prstů, abych dala najevo, že tady jsem? Nikoliv.
Fyzická bolest přišla v druhé fázi, dostávala mě však do euforie. Měla jsem zvláštní pocit. Bylo mi teplo, chtěla jsem se však třást chladem. Cítila jsem bolest, ale neuvědomovala jsem si ji. Cítila jsem. Měla jsem chuť zakřičet do světa, jsem přeci tady, musí to všichni vědět, jsem to já a jsem mezi vámi! Kde to ale vlastně jsem?
Ozvalo se pípnutí. Po chvíli další a v zápětí jej následovala celá série. Netušila jsem, co to znamená. Něco mi pípání připomínalo, ale co? Po chvíli se ozval další zvuk. A poté kroky, to poznám, někdo přišel.
„Měl by sis jít odpočinout." Ozval se vzdálený mužský hlas. Byl tlumený, smutný a znavený. Slyšela jsem jej matně, pravděpodobně konverzace probíhala někde jinde. Stisk mé ruky posílil.
„Ještě je brzy..." odpověděl hlas druhý.
„Máš za sebou náročný zákrok, velký kus práce...je stabilizovaná, to nejhorší má za sebou."
„Jo...j-já...já to přece vím. Jsem její lékař."
„To já také. A jelikož mám teď směnu, tak tě prosím, aby jsi ji nechal odpočívat, sám dobře víš, že to teď potřebuje. Bude teď spát, možná dlouho..."
„Měla anafylaktický šok, není to v kartě, tak to tam, prosím, dopiš." Stisk ruky povolil, dotyk se vytratil.
„Jasně..."
„Dej na ni pozor."
„Dám, šéfe..."

Bylo to zvláštní, jakoby mi někdo vysekl kus života, odebral mi ho a už nikdy jej nevrátil. Tentokrát jsem se cítila jinak. Vnímala jsem tmu, vnímala jsem chlad v prstech. Slyšela jsem opakované pípání, které jsem zaslechla už tehdy. Rozeznala jsem v něm pípání nemocničních přístrojů. Zaslechla jsem otevření a následné zavření dveří. Několik kroků a pocítila jsem, že někdo stojí nedaleko mě. Vší silou jsem se snažila otevřít víčka, cítila jsem, jak se na to koncentruji ze všech sil. Neovládala jsem je. Vší silou jsem se proto snažila zvednou své ruce, chci je cítit, chci je ovládat. Nic. Nepřestala jsem se však soustředit a stále se marně, ale usilovně pokoušela. To, co se mi zdálo jako věčnost, byly ve skutečnosti vteřiny a přesně po takové době jsem v mém snažení ustala. Bylo to marné, nemělo to smysl. Najednou mi však tělem projela energie. Cukla mi ruka. Cítila jsem to, byla jsem si víc než čímkoliv jistá, že mi cukla levá ruka. „Ano...?" Slyšela jsem šeptat neznámý, překvapený, mužský hlas mé jméno. Ano, jsem to já, jsem tady! Vidíš mě? Probuď mě! Měla jsem chuť zakřičet, ale nemohla jsem. Měla jsem chuť začít skákat štěstím. Jak rychle se mé štěstí dostavilo, tak rychle i odešlo. Neznámý muž z místnosti v mžiku odešel. Možná právě tento fakt probudil mé tělo. Pomalu jsem začala otvírat oči. Okamžitě mě zasáhlo ostré bílé světlo a hlavou mi projela neskutečná bolest. Oči jsem rychle zavřela a vzpamatovávala se z šoku. Najednou jsem pocítila plnou váhu svého těla. Ostrá bolest mi projížděla tělem sem a tam. Celá jsem se roztřásla. Otevřela jsem znovu oči, tentokrát si na světlo začaly pomalu přivykat. V místnosti bylo mírné šero, díky bohu. Několikrát jsem zamrkala a poprvé se sama nadechla. Šlo to těžce, ale šlo to. Tělo se mi třáslo a já se to snažila zastavit.
Najednou se rozlétly dveře a dovnitř vběhl on. Byl v obleku, sako si však okamžitě sundal a přistoupil k mé posteli. Chytl mě za ruku a začal kontrolovat přístroje.
„Suze, pane bože..." zasmál se šťastně a usmíval se od ucha k uchu. Jakmile vše zkontroloval, přisunul si židli a sedl si ke mně. Mou ruku jemně svíral ve svých dlaních. Rozdal několik pokynů druhému muži, který s ním dorazil a podíval se mi hluboce do očí. Oči měl překrásné, krásnější, než si pamatuji. Světle hnědé vlasy měl úhledně sčesané na stranu. Vypadal unaveně, ale šťastně. Chtěla jsem se posadit, položil mi však ruku jemně na rameno. „Nespěchej...dlouho jsi spala, musíš pomalu," zašeptal a znovu se usmál. „Mám žízeň," zachraptím skoro neslyšně. Pohladí mě palcem po hřbetu ruky a sklopí zrak. „Teď nějakou dobu nesmíš jíst ani pít, půjdeme na všechno pomalu, nesmíme nic uspěchat..." „Už teď mě to nebaví," zašeptám a zavřu oči. Zasměje se tiše. „Dobré odpoledne naší šípkové růžence," vstoupí do pokoje vysoký muž s úsměvem na rtech. Je celý oblečený v bílém a v ruce nese několik lahviček různých tekutin. Blonďaté vlasy má sčesané na strany, modré oči mu jasně září. Někoho mi připomíná. „Jsem Elijah Kieks, tvůj ošetřující lékař, když zrovna Eric není ve službě, to k tobě nepustí nikoho jiného jen sebe," zasměje se nahlas a přistoupí k přistrojům. Podívám se s úsměvem Ericovi do očí. Protočí jimi v náznaku, že to jsou kecy, ale já vím, že nejsou. „Jsi Ryanův bratr," podívám se pomalu na Elijaha. Ten se zastaví ve své činnosti a pomalu se na mě podívá. „Jsi všímavá..." „A taky chytrá," dodám již s pevnějším hlasem. „Můžu ho vidět? Myslím, Ryana...chtěla bych mu poděkovat..."
„Bojím se, že to teď nebude možné, Suze," vloží se do rozhovoru Eric. „Proč ne?" Opáčím. „Je teď...daleko, nemůže teď dorazit." Eric s Elijahem si vymění pohledy. Eric nenápadně Elijahovi naznačí, aby rychle změnil téma. „Dám ti teď něco proti bolesti, výživu a pár léků na podporu obnovy tkáně. Možná to bude nepříjemné, al-"
„Kde je Ryan? Nedělá na žádném úkolu, ale určitě není ani zpátky v Opozici, tak kde je?"
„Suze, ještě je moc brzo, abychom řešili takové věci, musíš odpoč-"
„Je mi fajn. Cítím se dobře, jen chci vědět, kde je, Ericu," naléhám. „Nejsi na to připravená,..."
„A na setkání s mým otcem jsem připravená byla?" Vyštěknu možná až moc agresivně. Vymaním ruku z jeho sevření a pomalu ji zvednu k hlavě, prohrábnu si vlasy.
„S tvým otcem? Ty ses potkala s Jamesem Whiem?" Vyhrkne šeptem zaskočeně. „Nedělej, že o ničem nevíš, Ericu. Už přestaňme s divadlem, oba dva..." vydechnu. Zajedu rukou k zábradlí postele a všimnu si pár šipek. Zmáčknu šipku nahoru, horní část postele se se mnou pomalu začne zvedat. Přestanu, až jsem v mírném polosedu. Podívám se pomalu na Erica i Elijaha, oba dva vypadají překvapeně, i když se snaží hrát nečitelné. „Nikdo živý neviděl Jamese Whiea už několik let, nikdo..." pronese po chvíli Elijah. „Řekla bych, že nevíte, kdo z vašich lidí opravdu stojí na vaší straně, protože tohle je lež."