WHIE

31

Ana Suze

Prudce se probouzím a rozhlížím se kolem sebe. Snažím se rychle zorientovat, kde to jsem, zda to celé nebyl jen sen. „Pšš, v klidu. Jsme tu v bezpečí," uklidní mě Ericův hlas. Podívám se pomalu na něj a teprve teď zjišťuji, že se nacházíme v lese ve výklenku menší skály. Mezi mnou a Ericem vesele plápolá oheň. Takže to nebyl sen. Okamžitě se chytám za hlavu. Mám pocit, že jsem omdlela a pořádně se praštila do spánku. Nebo to je jen pocit? „Moc si tam nešahej...chtělo by to zašít, stejně tak tvůj nos," pronese Eric klidně. „Mám pocit, jak kdyby mě přejel kamión..." vydechnu ztěžka. „Taky tak trošku vypadáš," uchechtne se Eric. Probodnu ho okamžitě pohledem. „Haha, fakt vtipný..." pokroutím nad ním hlavou. Okamžitě se co nejvíc zachumlám do svetru, který mám na sobě, i tak se však mírně chvěju zimou. Zakručí mi nahlas v břiše. „Nevíš, kde to jsme?" Zeptám se opatrně. Eric mírně zavrtí hlavou. „Vím jen, že jsme ve státech, ale kde..."
„Musíme se rychle dostat pryč...dřív nebo později nás tady najdou..."
„V klidu, jsme asi padesát kilometrů od sídla Opozice..."
„Cože?" Vytřeštím nechápavě oči. Jak jsme se za 3 dny mohli dostat tak daleko?
„Když jsi omdlela, jel kolem nějaký chlapík...nerozuměl ani slovo, ale kousek nás svezl." Eric po mně hodí malý kousek bagety. „Dej si..."
„Ty nebudeš?"
„Ty to potřebuješ víc." Opáčí. Okamžitě zavrtím hlavou. „Rozdělím ji na půlky."
„Ne." Vyštěkne najednou. „Sněz to. Musíš teď jíst, nejsi na tom vůbec dobře..."
„Nejsem? Cítím se fajn..."
„Už jsi čtyřikrát omdlela, Ano. Tělo máš slabé a vyhublé jak kdyby jsi tři měsíce nejedla a nehýbala se. Vždyť se na sebe podívej, dělá ti problém stát..."
„To není pravda," zalžu šeptem.
„Mně lhát nemusíš, v tomhle fakt ne...Kde jsi vůbec celé ty dva měsíce byla?"
„Jaké dva měsíce?" Opáčím nechápavě.
„Před více jak dvěmi měsíci ses pokusila zabít...všichni si myslí, že jsi mrtvá."
„Cože? To nemůžou být dva měsíce, Ericu, to je blbost," zasměju se nervózně. Ten jen povytáhne obočí. „Probudila jsem se až tady...nemohla jsem přece být mimo dva měsíce, to nejde."
„Mohli tě udržovat v umělém spánku..." zamyslí se nahlas.
„Proč by to dělali? To je hovadina..."
„Možná někdo chtěl, aby to vypadalo, že jsi mrtvá...aby z toho mohl těžit..."
„Jasně," uchechtnu se a pokroutím hlavou. „Neřeš hlouposti a radši zkusme vyřešit, jak se odtud dostaneme..."
„Půjdeme pěšky, hodně dlouho..."
„Copak tady nemáš žádné známé?"
„Sakra Ano, o všechno jsem přišel, jasný? Přestaň už kňučet, zvedni prdel a vyřeš si taky něco sama!" Rozčílí se z nenadání. Zůstanu na něj nevěřícně zírat. Tohle jako myslí vážně? „Fajn." Odseknu a zvednu se prudce. Vydám se od ohniště a Erica pryč. „Počkej, kam jdeš?" Zavolá mírně. „Jdu řešit tenhle problém sama." Ukážu mu vztyčený prostředníček a vydám se rychlým krokem pryč. Založím si naštvaně ruce na prsou. Jak se jen opovažuje na mě z nenadání takhle křičet? Nic jsem mu neudělala, nic jsem neprovedla, pomohla jsem mu dostat nás ven. A on se přes to všechno musí chovat jak naprostý kretén. Nenápadně se ohlédnu za sebe. Nic, nechá mě jít samotnou. Radši si tam sedí a je rád, že má ode mě klid. Tak dobře, poradím si sama. Ať si trhne nohou. Pomalu vycházím z lesa a zjišťuji, že se nacházíme nedaleko silnice. Na chvíli zapřemýšlím, zda se pro Erica vrátit, poté však nad tímto nápadem pokroutím hlavou. Ne, ať se o sebe postará sám. Vcházím pomalu na silnici a snažím se najít cokoliv, co by mi pomohlo zorientovat se. Nevidím žádné značky, žádné nápisy, žádné značení ani budovy. Kolem dokola je jen čisto a prázdno. A ticho. Ticho, které je narušeno zvukem jedoucího auta. Než si stíhám uvědomit, co to pro mě znamená, auto se vyřítí zpoza zatáčky a jede přímo proti mně. Sakra. Rychle utíkám k lesu, cítím však tvrdý náraz do levé nohy, který mě odhodí o pár metrů dál. Tvrdě narážím na silnici, po které se skutálím ze svahu zpátky do lesa. Zasténám mírně bolestí. Tak teď se cítím jak kdyby mě přejel kamión. Auto prudce zabrzdí a ozvou se mužské hlasy. Sakra. Musím se rychle dostat pryč. Já kráva blbá, jsem pár dní venku a jakmile se mi naskytne první příležitost, tak Opozici vběhnu rovnou do náruče. Pomalu se posadím, hlava se mi zatočí. Uslyším rychlé blížící se kroky. Dotek na mém rameni. Syknu od bolesti a leknutím sebou trhnu. „Pššš. Tiše," zašeptá Eric. Probodnu ho okamžitě pohledem, že mi právě způsobil infarkt. Dvě siluety se objeví na horizontu. Není útěku, jsme v pasti. Oba to víme, oba proto jen čekáme na to, co bude. Tiše vyčkáváme. „Padala tímhle směrem...slečno, jste v pořádku?" Ozve se jeden z mužů a sbíhá k nám ze svahu. Eric rychle sahá po zbrani. Druhý z mužů prvního doběhne a posvítí mu na cestu. Najednou kužel světla dopadá na mě s Ericem. Zavřu pevně oči před oslňující září a čekám na ránu, na ten výstřel. Nic se však neděje. „A-Ano?" Ozve se jednohlasně od mužů. Pomalu otvírám oči a zvedám pohled. Jakmile je zahlédnu, celá se štěstím rozzářím. „Johne!" Zasměju se a podívám se na druhého muže.
„Lennone?"
„Liame?" Pronesu zároveň s Ericem. Zmateně se podívám z Erica na Lennona a na Johna. Liame? Jaký zas Liam? Nikdo třetí tu přeci není. „Brácha..." zasměje se Eric a rychle Lennona obejme. John mezitím obejme mě. Nečekám to, ale potěší mě to. Jemně ho objímám jednou rukou. První slza štěstí mi steče po tváři. „Co tady sakra děláš? Myslel jsem, že jsi mrtvá," vydechne John a mírně se odtáhne. Podívá se mi do uslzených očí. „Teď jsem díky vám málem byla," zasměju se skrz slzy a setřu si je. „Jsi v pořádku?" Zeptá se mě Lennon ustaraně. Pomalu přikývnu. „Není," vloží se do toho Eric rázně. „Ericu, jsem v nap-"
„Buď už ticho." Odsekne a ani se na mě nepodívá. Nechápavě povytáhnu obočí. „Pojď, pomůžu ti do auta," pomůže mi John na nohy a já na chvíli zaváhám. „Nejedete k tátovi, doufám..." podívám se mu do očí. John zavrtí hlavou. „Teď je všechno jinak..." postaví mě pomalu. Okamžitě se mi podlomí noha, do které auto narazilo, John mě však pohotově bere do náručí a odnáší do auta. Lennon s Ericem nám jsou v patách. „Co tady vůbec oba děláte?" Zeptá se Lennon nechápavě a sedá si za volant. John si sedá na sedadlo spolujezdce, zatímco já a Eric zůstáváme spolu vzadu. Nevím, jestli mám být ráda nebo ne. „Utekli jsme Opozici," zkřivím mírně od bolesti obličej, jak se snažím posunout se do pohodlné polohy. „Co jste mysleli tím, že je teď všechno jinak? Už neděláte pro tátu?" Vydechnu mírně. Auto se pomalu rozjede a dá se na cestu. „Ne, utekli jsme..."
„A to se vám povedlo jako jak?" Uchechtne se Eric.
„Chvíli po tom, co jsi zmizel, někdo zaútočil na Whieovo sídlo. Proběhlo několik vln bombových útoků, snažili se tam vyvraždit každého, koho potkali...využili jsme zmatku a vzali nohy na ramena," vysvětlí John.
„Někdo na otce zaútočil?" Zopakuju nevěřícně.
John přikývne. „Ze sídla zbyl jenom popel, stejně tak jako z Ericova domu."
„Nezbylo vůbec nic?" Zeptá se Eric. John zavrtí hlavou. „Moment...oni útočili i na tebe?" Vykulím oči. „To už ale dávno...Opozice zničila Privilegium, zdravotní středisko i můj starý dům...přestěhoval jsem se, nechal to zabezpečit víc...ale Opozice se přes to stejně dostala..."
Zavrtím nechápavě hlavou. Přijdu si úplně mimo. Jak se tohle všechno mohlo tak rychle udát? „Jak dlouho jsi byla u Opozice, An?" Zeptá se John. Chvíli se zamyslím. „Probudila jsem se tam asi před týdnem...a před dvěma dny jsme z tama utekli..."
„A předtím jsi byla kde?" Vloží se do toho Lennon.
„Jak jako předtím?"
„Celé ty dva měsíce, kde jsi byla?"
Na tuto otázku nedokážu odpovědět. Přijde mi, že mi kus mě chybí a já nevím, kam se ten kus poděl. „Naposledy si pamatuji hádku s tebou...a pak spoustu krve, a svůj odraz v zrcadle..."
„Potom nic?"
„Potom jen takové krátké útržky...ale to byl spíš sen, nedokážu je moc rozeznat, jsou takové...rozmazané..."
„Co si pamatuješ?"
„Řev trpících lidí, naříkání...hlasité rány, pocity jak kdybych letěla vzduchem a narážela do věcí. Potom krátkou jízdu autem...těžko se to popisuje..."
„Takže tě celou tu dobu držel Whie," zavrčí Lennon. „Myslím si, že ji držel v umělém spánku." Vloží se do toho Eric.
„Takže jsme tě měli celou tu dobu pod zadkem," vydechne zase John a zavrtí hlavou.
„Opozice musela na sídlo zaútočit kvůli ní, aby Anu získali. Tehdy o ni James přišel a proto vypsal ten mezinárodní zatykač..." pronese Lennon.
„Cože? Už jsem tam zase?" Zakňučím zoufale.
„Neboj, jsme tam všichni..."
Eric se ke mně mírně nahne a podívá se mi na ránu na noze a rameni. „Za jak dlouho budem tam, kam míříme?" Zeptá se. „Za patnáct minut budeme na letišti. Letíme do Kanady."
„Co tam?" Zeptá se Eric.
„Letíme ke mně domů..." odpoví John. „Ve státech už není bezpečno. Opozice se ujala vedení, Whie se dal do ústraní, nikdo neví kde je...i tak ale stále ovládá politiku USA. A Opozice teď ovládá jeho. Většina lidí se přidala právě k Tomovi, vyzabíjeli už několik rodin. Buď se k nim přidáš, nebo je tvůj osud jasnej..."
„Chceš říct, že táta už není u moci a je to ještě horší než když byl?" Zeptám se. John na to přikývne. Tak tohle je teprve pořádný malér.