WHIE

32

Ana Suze

Pomalu scházím po skleněných schodech dolů. V domě je ticho. Jediný hluk, který místnosti naplňuje, je hlasitý tlukot mého srdce a mé nepravidelné kroky. Snažím se někoho najít. Snad mě tu nenechali? Vůně teplého jídla přicházejíc z kuchyně mi prozradí, že ne. Vydám se tedy za vůní směrem ke kuchyňské lince, kde ihned nacházím Johna. „Dobré ráno," usměju se na něj a pomalu se posadím na barovou židli.
„Ahoj, co ty tady tak brzy?" Usměje se na mě.
„Skoro celou noc jsem nespala, noční můry," pousměju se smutně.
„Dáš si?" Kývne v odpověď směrem k pánvičce. Ani se na ni nepodívám a hned zavrtím hlavou. „Nemám hlad, děkuju...Kde jsou ti dva?" Zeptám se rovnou. John pomalu dodělá své jídlo a dá si ho na talířek. Odnese si ho ke stolu a vrátí se pro pití. Celou tu dobu trpělivě čekám na odpověď. „Jeli zařídit pár věcí, třeba jim to prospěje..." John nalije dvě skleničky banánového smoothie a bez zeptání jednu položí přede mě. Vděčně se na něj usměju. „Lennon...je Liam, viď?" Zeptám se, pomalu seskočím z barové židle a dojdu si za Johnem sednout ke stolu. Ten pomalu přikývne. „Došlo mi to až tady...jak byli vedle sebe. Jsou si hodně podobní..."
„To jim neříkej. Od mala se nenávidí."
„Proč? Vždyť jsou bratři..."
„Asi právě proto," pokrčí rameny. Pomalu se napiju svého smoothie a překvapeně se na něj podívám. „Bože to je dobrý..." napiju se znovu. John se nad tím usměje a dá se pomalu do jídla. Podívám se na něj. Rozcuchané blond vlasy mu mírně spadají do očí, zároveň však vypadá velice upraveně. Na pravé tváři má šrám, zřejmě čerstvou jizvu, která podtrhuje jeho ostré rysy ve tváři. Teprve teď si uvědomuji, že je vlastně pěkný. „Co je?" Usměje se na mě, jakmile zachytí můj pohled. Ihned se podívám jinam. Netuším co odpovědět a tak jen pokrčím rameny. „Ochutnej," nabere na vidličku malé množství svého jídla a dá mi ji k ústům. Okamžitě zavrtím hlavou a odtáhnu se. „Prosím...jen chci, abys ochutnala...nebudu tě potom nutit jíst..." Podívá se mi do očí. Jeho hnědé oči umí vydírat dobře. Pomalu sním sousto z vidličky. V puse se mi najednou rozehraje orchestr všech chutí. Je to výborné. „Máš to moc dobré..."
„Zkoušel jsem tuhle kombinaci poprvé...mám hrozně rád smaženou zeleninu na másle, pokaždé ji jen dělám jinak...s opraženým toustem to je nejlepší snídaně..."
„Můžu si ještě trošku vzít?" Špitnu.
Radostně se usměje a beze slov se zvedne a odejde k lince. Po chvíli se vrací s malou porcí zeleniny s opečeným chlebem a s vidličkou. „Dobrou chuť," usměje se na mě. Jen přikývnu a dám se rovnou do jídla. Nic lepšího jsem snad ještě nejedla. Nejvíce mi chutná slaďoučká grilovaná kukuřice, tu také proto vyjídám hned jako první. Sním všeho půlku a už mám dost. Opřu se pomalu o opěrátko židle. „Je to fakt výborný...kde ses naučil tak vařit?"
John jen pokrčí rameny. „Jak jsem se o sebe začal starat sám...nechtěl jsem nikoho, kdo by mi tu uklízel nebo vařil...vždy mi to přišlo trapné a hlavně nebezpečné, nikdy takovým lidem nemůžeš věřit..."
„Já znám život jen se služkama," pousměju se smutně.
„Chvíli jsi ale žila i mimo domov ne?"
„Jo...podařilo se mi utéct, tak jsem cestovala různě po Americe a schovávala se...to mi ale budget nedovolil si nějak vyvařovat, neměla jsem peníze na nájem, natož na dobré jídlo..."
„Nikdy by mě nenapadlo, že jsi žila i takhle..."
„Myslel jsi, že to mám všechno pěkně růžový, viď?" Pousměju se. John pomalu přikývne.
„Než jsem se k Whieovi dostal, viděl jsem všechno jinak. Měl jsem na to jiný pohled. Myslel jsem, že ty jsi pro něj to nejcennější, že by ti nikdy neublížil..."
Pomalu přikývnu. „Je to celkem paradox...protože pro něj jsem to nejcennější, ale zároveň by mě nejraději zabil. Kdybych nebyla tak podobná mámě, nejspíš by to už udělal..."
„Jsi jí hodně podobná...to Tom vůbec není..."
„Cože?" Svraštím nechápavě obočí. John se okamžitě zarazí a podívá se mi nervózně do očí. Možná bych se dozvěděla, co tím myslel, kdyby se neozval křik dvou hlasů od dveří.
„Kdybych řídil já, nikdy by se to nestalo."
„To máš pravdu, protože já nejsem takový idiot, abych ti strhl volant, ty debile."
„Měl jsi to vyrovnat."
„Jak jsem to měl asi vyrovnat?!"
„Tak snad máš nějaké zkušenosti!"
„Mám zkušenosti v prohánění kulky hlavou. Mám je použít?!" Vyřítí se zpoza rohu Liam. „Co se stalo?" Zeptá se John. „Ten kretén ti naboural auto," ukáže Eric nevěřícně na Liama. „Strhl jsi mi volant!" „No a?"
„Už dost." Vyštěknu. „Pokud tady chcete zůstat, budete se chovat jako dva spolu vycházející lidé. Oba dva," podívám se na každého z nich. „Myslím, že o tom ty nerozhoduješ, kočičko," mrkne na mě Eric.
„Ale rozhoduje...Ana je tady vítaná a jestli chcete být i vy, tak tohle skončí."
„Zajímavý, že ještě před chvilkou jsi ji nenáviděl..." usměje se Eric. Podívám se krátce na Johna a zpátky na Erica. Zvednu se a chci projít do obýváku. „Copak, kočičko, je to pravda..." uchechtne se. Otočím se prudce a dám mu silnou facku. Chytne se okamžitě za tvář. „Ty..." zavrčí naštvaně a natáhne se po mně. John se rychle zvedne od stolu, aby zasáhl, než tak však stihne učinit, uhnu před Ericovou pěstí a kopnu ho mezi nohy. Okamžitě se svalí jako hromádka neštěstí na zem. Ihned zavrávorám, jak mi stále dělá problém udržet rovnováhu. John mě pohotově přidrží. „Pěkná trefa," zašeptá, abych to slyšela jen já. Usměju se nad tím. „Co jsem ti kurva udělal?!"
„Chováš se jak idiot. Nevím proč, ale od určité doby mě jen urážíš."
„No jasně. Ty jseš nepříjemná a je to moje vina."
„Cože jsem?"
„Nepříjemná. Bylo by lepší kdyby jsi byla opravdu mrtvá." Vyštěkne.
Cítím, jak mnou projede vlna vzteku. Prudce se na něj vrhnu, pohotově mu vytáhnu z pouzdra zbraň, odjistím ji a přiložím mu ji k hlavě. Překvapeně se na mě podívá.
„Asi zapomínáš, kdo mě vychoval. Nehraj si se mnou, Ericu." Zavrčím tiše. Podívá se mi pomalu do očí. Touží něco říct, vidím to na něm, ale netroufne si. Radši se otáčí na patě a míří do svého pokoje. Odložím zbraň na stůl a pokroutím hlavou. „Přísahám, že se jednou neudržím a toho kluka zabiju." Zanadávám si tiše a posadím se na gauč. „Myslím, že by ti všichni poděkovali," ušklíbne se Liam a sedne si za mnou. John souhlasně přikývne. Vrací se ke stolu dojíst si svou snídani. „Nějaké novinky z venku?" Zeptá se Liama. „Nic, co bychom nečekali...všude jsou lidé z Opozice a hledají každého, kdo k nim nepatří. Většina se k nim už přidala. Budují prý znovu zdravotní středisko i Privilegium...lidé se schovávají, kde můžou, kdo se k nim odmítne přidat, toho okamžitě zabijí. Po Whieovi není ani stopy, nikdo o něm neslyšel..."
Pomalu si prohrábnu vlasy a podívám se na Johna. Informace ho zjevně nepřekvapily. Pousměju se nad tím. Když se musí všechno posrat, tak pořádně. „Blíží se konec...všichni o tom mluví, Paolo říkal, že nikdo neočekává Whieův návrat..." pronese Liam po chvíli.
„Kdo je Paolo?" Podívám se na něj.
„Náš informátor...pracoval dřív pro Alfu, teď dělá na vlastní pěst. On a jeho lidé se ukrývají nedaleko odsud..."
„Je jich víc?"
„Asi dvacet..."
Pomalu přikývnu. „Musíme začít spolupracovat," zamyslím se nahlas. „Zbláznila ses?" Uchechtne se Eric, který právě vchází do obýváku. „Přivedeš nás na smrt, holka..."
„Jak jinak chceš přežít? Když nás bude víc, budeme silnější...budeme schopni vydržet déle..."
„Než nás někdo zradí..."
„Troufám si říct, že vím, kdo by to byl," mrknu na něj.
„Není to špatný nápad," vloží se do toho John. „Měli bychom více možností, větší rozhled a vliv."
„Zbláznil ses? Vždyť to je pitomost..."
„Uvidíme...nemáme co ztratit," podívá se John na Erica. Ten okamžitě pochopí, že má držet jazyk za zuby.