WHIE

35

Ana Suze

Zavřít oči, otevřít. Nádech. Výdech. Nebo spíš menší lapání po dechu. Začít každé ráno běhat bylo to nejlepší rozhodnutí, co jsem za poslední týdny mohla učinit. Sem tam si i zacvičím, mému tělu však prozatím stačí ranní půlhodinový běh. I když jen na běžícím páse. Jsem vděčná, že mohu u Frederica zůstat. Za poslední týdny jsem měla také možnost poznat, že to je vlastně velmi fajn chlapík. Rozumím, proč se do něj máma zabouchla. Vždyť já se zabouchla do jeho syna. Jsme si asi s mámou podobné i v tomhle. Divný. Za těch pár týdnů se toho změnilo tolik. A přitom se nezměnilo vůbec nic. Frederic nám, mně a Johnovi, přenechal svůj dům pro hosty. Máme zde naprosté soukromí, čehož využíváme ve všech směrech. I v těch, kdy jsme nazí. Hlavně v těch. Ukázalo se, že se Liam s Fredericem znají již od Liamova dětství. Prý jsou s Johnem nerozluční kamarádi už od mala. Cora s námi vychází také velmi pěkně, dokonce si ani na absenci Amandy nestěžuje. Vypadá spokojeně, má normální dětství v nenormálním světě plném zla a násilí. Všichni děláme vše pro to, aby to zlo nemusela poznat na vlastní kůži.
Jeden z hlavních cílů je připravit se na boj. Chodíme pravidelně trénovat na střelnici - ne, že bych to potřebovala, zvyšuju si tak ale sebevědomí na klucích. Ještě prý nezažili, aby holka měla lepší výsledky než oni. No jo, ne každá holka je jak já, s tím se budou muset smířit. Odbourali jsme dokonce mou největší překážku - už umím řídit. Trvalo mi to jen chvíli a už jsem se kolem proháněla jako rozený závodník. Na Johna ani Liama nemám, to dá logiku. Ale na holku dobrý. Největší vtip ale teprve přijde. Prý se musím naučit pár triků z osobní obrany. Uznávám, je to užitečný a celkem dost to potřebuji. Ale představa, jak někde zápasím s Liamem mi přijde vtipná. Pokroutím nad tím znovu hlavou a mírně se nad tím usměju. Musím zachovat pozitivní myšlení, jinak na tom běžícím pásu zhebnu.
„Jestli ti je furt do smíchu, tak by sis měla přidat rychlost," ozve se za mnou. Pootočím hlavou a podívám se pomalu na Johna. „Ha ha. Zatímco ty spíš, já tu makám, tak buď ticho," mrknu na něj a soustředím se dál na běh. John si založí ruce na prsou, opře se zadkem o jeden z cvičících strojů a pobaveně mě sleduje. Co je na tom sakra vtipnýho? „Znervózňuješ mě..."
„To je taky účel...chci, abys toho nechala a šla na snídani."
„Budu tam za pět minut." Vydechnu mezi lapáním po dechu a mírnou smrtí. Bože ať už vypadne a já se tu můžu bezvládně svalit na zem. Tak běž už!
„Chtěl jsem ještě něco probrat..."
„Nemůžem to probrat u tý snídaně? Nebudeš tomu věřit, ale celkem blbě se mi takhle mluví..."
„Dobře," pokrčí rameny a bez dalších poznámek odejde. Díky bohu! Okamžitě zpomaluji rychlost pásu a přejdu do chůze. Ihned sahám po láhvi s vodou a několika hlty vypiji celý obsah. Po chvíli rychlost zpomaluji ještě více a více, až se pás zastaví. Podívám se na hodiny. Ráda bych se teď svalila na zem a ani se nehla, ale snídaně čeká. A jídlo já nenechám čekat nikdy.
Po chvíli přicházím do kuchyně. Ihned mě zaplaví vůně čerstvě upečených toustů. „Hmmm, to voní úžasně," usměju se okamžitě a pokládám prázdnou láhev na linku. Okamžitě se posadím ke stolu a podívám se na Johna, který je již zakouslý v prvním toustu. Nemůžu mu to mít za zlé, vypadá to opravdu lahodně.
„Co jsi chtěl probrat?" Podívám se na něj krátce a dám se do jídla. John zavrtí hlavou, že to proberem až pak. Protočím očima. „Už jsi to nakousl, tak dělej," zasměju se.
John pomalu dožvýká a polkne své sousto. Krátce se napije ze sklenice. „Chtěl jsem s tebou jen pořešit antikoncepci...myslím, že by bylo fajn, kdybys to začla brát..."
Na to okamžitě povytáhnu obočí. Tohle téma jsem opravdu nečekala. Uznávám, ke snídani není ideální. Ale on s tím začal, no ne? „Jsme spolu krátce, na děti teď není ani pomyšlení..."
„Správně, jsme spolu krátce...nečekala jsem, že to hned budeš chtít řešit."
„Tak snad to má smysl řešit, ne? Nebo ten vztah nemyslíš vážně?"
„Nemluv blbosti...myslím, jen jsi mě prostě zaskočil. Nikdy jsem tohle řešit nemusela..."
„Jo..."
„Máš asi pravdu...asi bych to měla nějak pořešit..."
„Táta ti rád nějakou sežene..."
„Počkej, ty chceš, abych to řešila s tvým tátou?"
„No? A?"
„No a? Bože, Johne, vždyť to je trapný!"
„Co je na tom trapnýho, pro boha?"
„Ahoj Fredericu, víš, šukám s tvým synem, ale chceme to zatím nechat jen u toho šukání. Napíšeš mi na to něco?"
„Nepodávej to hned takhle," pokroutí hlavou a mírně se zamračí.
„A jak to mám podávat? Vždyť to tak v podstatě je, jen to řeknu jinak..."
„A za kým jiným chceš jít, hmm?"
„Já nevím...třeba za Liamem?"
John se tomu okamžitě zasměje a pokroutí hlavou. „Radši dolezeš za klukem, kterýmu jsi zlomila srdce než za mým tátou?"
„Počkej co? Jak zlomila srdce?"
John se na mě pomalu podívá. Kousne si do toustu a pokroutí hlavou. „Copak jsi slepá?" Zahuhlá s plnou pusou. „Ten kluk je do tebe už několik let blázen, An. Několik let..."
„A to mi říkáš jen tak?"
„A jak ti to mám říct?"
„Já nevím...!" Pokrčím zmateně rameny. Nikdy jsem si ničeho nevšimla. „To by mi snad něco řekl, ne...?" Zadoufám. John se na mě krátce podívá a začne se dál věnovat své porci. Achjo. Tohle snad není možný.
„Dobré ráno, vespolek. Copak to máme dnes dobrého k snídani?" Ozve se najednou. Prudce se otočím a srdce mi poskočí. Frederic. A já vypadám takhle. Uřícená, tlustý stehna nacpaný v legínách a sportovní podprsenka, která má sotva co skrývat. Frederic se okamžitě natáhne pro Johnův toust a jeden mu ukradne. John se pro něj natáhne zpátky, Frederic se do něj však zakousne, ať nemá John šanci získat toust zpátky. „Hmmmm, výborný, Ano," pokyne Frederic uznale.
„To jsem dělal já," ozve se uražený John. Frederic okamžitě vykulí oči.
„Ty? Nee...to by skončilo na popel..."
„Opravdu to dělal John...je velice dobrý kuchař," usměju se.
„To mám po mámě. Táta vaří příšerně," pokroutí John hlavou. Frederic na to hned přikývne. "To je pravda," zahuhlá s plnou pusou. Tiše se zasměju jejich vzájemné upřímnosti. Miluju to tady. To, jak jsou k sobě všichni upřímní, nelžou si do očí a ani za zády. Popošťuchují se, dělají si jeden z druhého srandu, dělají si naschvály. Když je však průser, drží všichni při sobě. Tak, jako Whieovic krev drží s muži, řekl by táta. Po čase to však říkat přestal, asi se smířil s faktem, že žena zůstanu i po pubertě. I pro mě samotnou to bylo zklamáním.
„Přicházím za vámi s prosbou, mládežnictvo..."
„Mládežnictvo? To jsi zas pro boha slyšel kde?" Zašklebí se John.
„Dnes se koná párty ve Welhmartově sídle. Potřebuju získat pár informací a Liamovi se podařilo dostat se na guest list." Odignoruje Johna.
„Ale...?" Ptám se okamžitě. Bude v tom nějaký háček. Musí být.
„Ale pod jmény Dean Pore a Nataly Jale."
„Ne." Vyštěkne John okamžitě a prudce se postaví. Dojde rychle k Fredericovi.
„O tomhle jsem ti jasně něco říkal, tati," zavrčí okamžitě. „Nebudeš ji zatahovat do tvých problémů."
„Třeba bude chtít pomoct aspoň ona, když ne můj vlastní syn."
„Je to nebezpečné. Já tam klidně půjdu, ale ji do ničeho zatahovat nebudeš."
„O co se jedná? Myslím, že za sebe dokážu rozhodovat sama..." podívám se krátce na Johna. Ten mi okamžitě věnuje přísný a přes to varovný pohled. Nedělej to, říká jasně. A já cítím, že to udělat mám.
„Snažím se z trhu stáhnout Euphorii."
„Cože? Jako tu drogu Euphorii?" Zpozorním okamžitě. Od doby, co jsem byla u dědy, jsem na ni ani nepomyslela. Ani by mě nenapadlo, že ji doopravdy začnou distribuovat. Dotáhla jsem k dokonalosti něco, co tak dokonalé být nemělo.
„Ta droga zabila již téměř tisíc lidí, hlavně žen. Mučí je, způsobují jim bolest a poté jim je podána Euphorie...oběti se začnou dožadovat většího mučení, většího násilí. Dělá jim to dobře. Jsou dokonce případy, kde oběti prosí, aby jim násilníci řezali prsty, ruce, nohy. Užívají si to až do svého konce...Je to win-win. Násilník oběť zabije bez potíží, oběť dokonce chce být zabita. A ta na oplátku netrpí. Tohle mohlo vymyslet jen to nejodpornější zvěrstvo. Slíbil jsem, že zabiju každého, kdo se na ni jen kapánek podílel." Podívá se na mě Frederic přísně. Cítím, jako by se mi zastavilo srdce. Jestli někde existuje seznam se jmény, kdo se na droze podílel, musím ho mít. Musím ho najít a zníčit, nahradit jiným. Nemůžu přeci na prvním místě nechat své jméno. A co hůř, můj drahocenný pomocník John Wein by Frederica Weina také moc nepotěšil. Bože. Proč se musí vždy všechno tak moc zkomplikovat. Podívám se pomalu Johnovi do očí. Je mu jasné, že jeho otci najednou nemůžeme vylíčit, jak to vlastně všechno bylo. To nemusí vědět nikdo. Hlavní je zachránit vlastní krky. A o to nám taky teď jde.
„Jdu do toho. Ať je to co chce za práci...ta droga je svinstvo, které by nemělo existovat." A za svým výrokem si stojím. Lituji toho, že jsem se kdy na něčem takovém vůbec podílela. Tehdy mě to bavilo. Byla to zajímavá práce. Nevím, co jsem si tehdy myslela, muselo mi přece dojít, že se ta droga začne distribuovat, že budou umírat lidé. Teď mám na rukou jejich krev a udělám cokoliv, abych tohle krveprolití zastavila. Zachránění mého a Johnova krku beru jako velmi příjemný bonus.
„To rád slyším...podrobnosti se dozvíš od Liama, půjde tam s tebou."
„Počkej, tati...když už má jít ona, tak pojedu já."
„Ne"
„Pokud s ní nepůjdu já, tak nepůjde vůbec."
„Ale ona půjde. Viď?" Mrkne na mě Frederic a bez dalších slov odejde. Okamžitě si s Johnem vyměníme pohled. Do prdele.