WHIE

14

Strach. Bezmoc. Vztek. Zoufalství. Co mám udělat? Utéct? Nechat se zastřelit? Kéž by to tak šlo. „Amélie, řekni pilotovi, že můžeme vzlétnout." Pokyne táta letušce a ta se okamžitě ztratí z dohledu. Dveře letadla se uzavřou, pilot začne připravovat stroj ke vzletu. Není úniku. Táta se opět posadí do luxusního koženého křesla, tentokrát tak, aby na mě viděl. „Copak se neposadíš za svým otcem?" Pozvedne obočí.
„Radši postojím." Odseknu zlostně a odvrátím od něj hlavu. V mžiku mě popadnou dvě silné ruce za mé paže, odvléknou mě za tátou a hodí se mnou do křesla naproti němu. Probodnu muže, který mě sem násilím odvlekl, pohledem. „Díky, Clerensi. Seznamte se," zvolá táta nadšením a ukáže zpátky na svalovce, který mě bedlivě sleduje. „Ano, tohle je Clerens. Tvůj hlavní osobní strážce. Clerensi, má jedinečná, nejkrásnější, trochu tvrdohlavá...ale přes to tak dokonalá...má dcera Ana Suze." Pohladí mě jemně po tváři, okamžitě však jeho ruku odstrčím. Clerens mě okamžitě chytne silně za zápěstí. „Au! Pusť mě ty hovado." Snažím se mu vymanit. „Brzdi, holčičko. Asi sis už odvykla, jaké chování se sluší v přítomnosti tvého otce." Zasyčí mi do obličeje zlostně. Pomalu se přesune se svými rty k mému uchu. „Nenuť mě ti to připomínat, zlatíčko..." při těchto slovech ucítím dotek jeho rtů na uchu. Okamžitě svraštím obočí. „Líbí se mi ta chemie mezi vámi. Vidím, že si budete rozumnět," usměje se táta a pokyne Clerensovi, ať si k nám přisedne. Posadí se vedle mě tak, aby byl blíže uličce a já tak neměla možnost úniku. Až teď si uvědomím, jak je vlastně mladý. Může být přibližně stejně starý jako já, při nejhorším mu bude 25. Blonďaté vlasy má úhledně sčesané dozadu, ostré linie obličeje mě nutí, abych si ho stále prohlížela. Modré oči se najednou setkaly s těmi mými a já rychle sklopila hlavu a zabořila se smutně hluboko do křesla. Táta mi podá sklenici šampaňského, nepřijmu ji však a tak ji nechá položenou na stole mezi námi. „Už je to doba, co jsme se naposledy viděli," začne pomalu s rozhovorem. Pohled však k němu nesměřuji, právě naopak. Probodávám jím luxusní koberec na zemi. Zatímco se letadlo začne pohybovat po runwayi a stoupat pomalu vzhůru, mé myšlenky se zatoulají k Ericovi. Proč mě nutil odjet, proč mě prodal tátovi. Proč to udělal. Možná, že celou tu dobu si se mnou jen hrál a ve skutečnosti pracuje pro něj. Určitě pracuje pro něj. „Vyzuj si boty," zvednu při tátových slovech pohled a podívám se na něj. Odmítám však cokoliv udělat, pouze ho sleduji. „Řekl jsem zuj se!" Vykřikne táta přísně. Bez dalšího otálení tak udělám a předám boty Clerensovi, který je okamžitě předá dalšímu muži z tátovy ochranky. „Nebudu vše opakovat dvakrát." Zavrčí táta naštvaně. „Jsi tvrdohlavá jako tvá matka." Praští pěstí do opěrátka židle. Vezmu okamžitě sklenici šampaňského a vyliju její obsah přímo tátovi do obličeje. „Neopovažuj se o ní mluvit!" Probudí se ve mně instinkt z předchozích let. Táta si přetře obličej ubrouskem, který mu okamžitě podá letuška Amélie. Podívá se na mě zlostně. „Clerensi, odveď našeho hosta," pronese však v klidu. Clerens v mžiku vstane a chytne mě silně pod paží. Nečeká, až se stihnu postavit, okamžitě mě táhne do zadní části letadla. Několikrát klopýtnu a mám tendenci spadnout na zem. Clerensova silná ruka mě však drží dostatečně silně a vysoko na to, abych upadla. Než se nadám, hází mě na postel v oddělené místnosti v zadní části letadla. Před pokoj se postaví dva muži, Clerens za mnou vchází do pokoje a zavírá za námi dveře. Naštvaně vydechne a pomalu si sundá sako, které odhodí na nejbližší židli. Pomalu se otočí na mě. „Jsi pitomá." Dojde pomalu ke mně a dá mi silnou facku. Okamžitě mi vyhrknou slzy, nechtěně zavzlykám a chytnu se za tvář. Clerens mi však ruku od tváře odtáhne a dá mi několikrát pěstí. V uších mi píská, cítím jak se mé vědomí pomalu ztrácí a opět přichází k sobě, ne a ne upadnout do hlubokého spánku. Ret mi pulzuje v agónii bolesti, krev mi pomalu stéká z obočí po tváři, ze rtu po krku. Podívám se omráčeně na Clerense. Ten mi zasadí poslední ránu, která mě uvede do dlouhého spánku.