WHIE

22

Nenávist bez touhy po pomstě je jako semeno, které spadne na žulu.

- Honoré de Balzac

Žije. Ten zkurvenej hajzl žije.

Neminul den, kdy bych k němu necítila alespoň kapku nenávisti. V období, kdy jsem doufala, že je mrtvý, jsem začala o nenávisti k němu pochybovat. Teď tu stojí, zdravý a sebevědomější než kdy dřív. Teď je té nenávisti plné moře.
Podívám se mu do očí. Chce se mi křičet. Chce se mi brečet. Chce se mi blít. S plánem zabít se si jsem nyní jistá. Musím to udělat, co nejdřív. Ve světě, kde existuje on, nechci žít.
Dlouho oba mlčíme. Kdo promluví první, on nebo já? Nemám mu co říct a proto odvracím pohled. Je na tom podobně. Pomalu přistoupí k mé posteli a posadí se na její okraj. Clerens zůstává s ostatními na druhé straně místnosti. Střetnu se s jeho pohledem. Je chladný, nic neříkající. Jsem v tom sama. Zase a napořád.
„Pojedeme domů," zašeptá táta. Podívám se na něj pomalu jestli to myslí vážně. Pokusí se o úsměv. „Potřebuješ řádnou péči, tady ji nedostaneš...chci aby ses uzdravila."
„Proč?"
„Jsi má dcera, záleží mi na tobě."
„Dcera, co se tě pokusila zabít."
„A tím jsi mi dokázala, že jsi opravdu po mně," pousměje se a pohladí mě jemně po zdravé tváři. Ihned uhnu hlavou a zároveň od bolesti svraštím obočí. Táta kývne na jednoho z mužů, které neznám. Ihned ke mně přistoupí. „Tohle je Nick, můj osobní lékař. Vždy mě ze všeho vyléčil. Teď chci, aby vyléčil tebe...můžeš mu ve všem věřit, dobře?" Řekne táta laskavě. Pomalu přikývnu. „Ahoj, Ano. Jen ti teď zkontroluju rány, nevím, co ti tady dělali a je v našem zájmu, aby se hojily co nejlépe. Možná to bude trošku bolet...řekneš mi kde je to nejhorší?" „Zápěstí..." zašeptám. Sleduju jeho práci. Pomalu mi sundává převazy a odhaluje mé popálené ruce. Po chvíli mi sundává převazy z celých paží, z krku i z tváře. „Vypadá to hrozně," zašeptá táta, zvedne se a odvrátí se od nás zády. Slyším, jak si nahlas povzdechne. Přejede si zoufale dlaní po tváři. Přemýšlím, jestli to jen hraje nebo to myslí upřímně. Vím, že mě má rád. Vidí ve mně mámu. „Ano, slyšíš mě?" „Hmm?" Podívám se na Nicka. Asi se mě na něco ptal. Na co? „Ptal jsem se, jestli tě ještě bolí ten nos. Ta rána nevypadá dobře..." „Asi jo...víc ale cítím ty ruce," řeknu nepřítomně. Zbytek už nevnímám. Převáže mi spáleniny novým obvazem. Zatímco mi obstarává  spáleninu na krku a na tváři, táta někoho pozve do místnosti. Jakmile Nick odstoupí, uvidím Johna s mým oblečením v náruči. „Bude v pořádku?" Zeptá se táta Nicka. „Bojím se o ta zápěstí, hodně tu péči zanedbali, tkáň je na tom velmi špatně. Má popáleniny na odhadem 22% těla, druhý až čtvrtý stupeň. Uvidíme co se bude dát dělat jakmile budeme zpátky," pronese Nick povzbudivě a odejde z místnosti. Táta se otočí na mě. „John ti pomůže se obléct. Potom tě s Clerensem dovedou nahoru a pojedeme domů," pousměje se táta a spolu s Evinem a dalším cizím mužem odejde z místnosti. Zůstávám sama s Johnem a Clerensem. Pomalu dojdou ke mně. „Doufám, že jsi mi vybral něco vkusného," usměju se na Johna provokativně. Tomu však do smíchu není. „Děje se něco?" Těkám pohledem z Johna na Clerense a zase zpátky. Teprve teď si uvědomuju, jak oba vypadají hrozně. Zoufale. „Tohle se ti nebude líbit," zašeptá John opatrně. „Co se děje?" Kouknu se mu do očí. John se však podívá na Clerense a ten se rozhodne převzít slovo za něj. „Uvidíš sama," zašeptá chladně. John mi pomalu pomůže do čistého oblečení, obuje mě a pomůže mi na nohy. „Zvládneš to?" Zeptá se Clerens. „Neboj, chodit snad ještě umím," zazubím se. Cítím, jaké je mezi námi napětí, já mám však zároveň i radost. Po více než měsíci, možná to budou již dva měsíce, kdo ví, opouštím tuhle místnost. Tyto čtyři stěny už nikdy víc neuvidím. Snad. Pomalu vycházíme ven. Procházíme celou dědovou nemocnicí. Nepotkáváme ani živáčka. „Kde jsou všichni?" Podívám se na kluky. Neodpoví, pouze si vymění pohled. Nastupujeme do výtahu a vyjíždíme nahoru do dědova domu. Ani tady se nesetkávám s jediným člověkem. Míříme pomalu ven a já začínám chápat proč. Všichni dědovi zaměstnanci jsou venku před domem. Ale proč? Přicházím pomalu k tátovi. „Přišel čas pomsty," usměje se na mě táta a kývne směrem za mě. Pomalu se otáčím. Sama nevěřím, na co se to vlastně dívám. Klec. Obrovská klec v lidské velikosti. A v ní člověk. Ne ledajaký, je v ní totiž spoutaný můj děda Christian. „Pro boha tati, co jdeš dělat?" Kouknu se rychle na tátu. „Musí zaplatit za to, co ti udělal." Pronese táta klidně. „Zapalte to." Rozkáže. V ten moment mi ihned všechno dojde. „Proboha ne!" Vykřiknu vyděšeně a začnu utíkat směrem k dědovi. Jelikož nemůžu hýbat s rukama, můj běh není extrémně rychlý a tak mě Clerens rychle dohání. Všímám si, že je celá klec politá hořlavinou. Evin k ní přistoupí a hodí do ní hořící zápalku. Celá klec okamžitě vzplane velkým plamenem. „Ne!" Křičím již skrz slzy. Téměř ihned však zakopávám a padám na kolena k zemi. Clerens mě zvedá a násilím táhne od klece co nejdál pryč. Slyším dědu křičet, naříkat. Toužím po tom, dát si ruce přes uši a neslyšet to. Nevidět to. Můj zoufalý pláč se promění v nářek. Sotva zvládám stát na nohou, sotva mezi vzlyky dýchám. Clerens mě rychle strká do auta, kde již sedí John a zavírá za námi dveře. Sám si před ně stoupne. Ostatní se na tu hrůzu zůstanou dívat. Vrtím zoufalstvím hlavou. John si mě jemně přitáhne k sobě a obejme mě. „Já chci pryč, chci pryč." Vzlykám zoufale. Snažím se skrz vzlyky marně nadechnout, nemůžu popadnout dech. „Suze, jsem tu s tebou. Pššt," zašeptá mi John do vlasů a dá mi své ruce na mé uši. Okolní svět začnu vnímat v útlumu. Již neslyším dědův nářek. Zoufalé vzlyky mě však neopouštějí. Cítím, jak mě John políbí do vlasů. To mě rázem uklidní. Přestávám hlasitě vzlykat, nechávám jen volně slzy stékat po tvářích. Třes mého těla postupně ustupuje. Snažím se nemyslet na to, co je venku, ale na to, co se odehrává v autě. Najednou cítím každý Johnův jemný dotek na mém těle. Čelem se opírám o jeho hruď, jeho ruce mám stále na uších. Opírá si hlavu o tu mou. Zavírám oči a začínám si uvědomovat dřevitou vůni jeho parfému. Nechávám se tím rozptylovat. Zaslechnu mírné bouchnutí, auto se dá do pohybu. Ruce z mých uší pomalu odkrývá. Nezvládám se mu podívat do očí. Nezvládám se od něj odtáhnout. Potřebuju vědět, že je tu se mnou, že na to nejsem sama. Jednou rukou mě jemně objímá. Chvíli jedeme mlčky, nic neříkáme. Vnímám jen jeho nepravidelný dech a pravidelný srdeční rytmus. Právě to mě nejvíce uklidňuje a přivádí ku spánku.

To ty hrůzy, které vidím, ty mě formují. Láska je zde bezmocná, když nenávist k tobě je nespočetněkrát větší. 

Tvá Ana Suze
WHIE