The Whole Story- Stony (část první)

2. TEN sen

„Takže jestli jsem poslouchal správně, tak máš jen 5 pravidel" podotkl Clint a začal je vyjmenovávat.

1.      Noční návštěvy se oznamují vzkazem na dveřích

2.      Jídlo a ostatní potřeby si každý kupuje sám a stará se o ně taky sám

3.      Pokud je někomu špatně, tak ho ignorujeme, dokud si sám o pomoc neřekne

4.      Ve škole se neznáme

5.      Veškeré problémy tohoto pokoje a s tím spojené výdaje řeší Tony

„To zní fér" podotkl Clint a konečně se začal na spolubydlící usmívat. Já byl taky rád, popravdě se mi i ulevilo, že jsme se tak rychle domluvili. Pravidla byla pochopitelná a vyhovovala mi, jen jsem doufal, že nebudu muset spát každou noc na chodbě. Ale přeci jen Tony říkal, že není svině, ne? Tak to snad byl jen vtip. „Ještě abych nezapomněl, pravidla můžete porušit celkem pětkrát, každý z vás, potom bych musel zakročit." „Chápeme." Chvíli jsme na sebe koukali v očekávání, že ještě někdo něco dodá, což se nestalo a tak jsem se sehnul k zemi pro svůj kufr a s úsměvem se vydal bytem dál, abych se zabydlel. Cestou ke své ložnici jsem se kochal interiérem. Bylo to tady hodně prostorné a stylově zařízené, jako v nějakém hotelu. Rozhodně se to ani trochu neshodovalo s obyčejným kolejním pokojem. Celý byt byl jako vystřižený z letáku o drahém bydlení, ale ložnice se se zbytkem nedala vůbec srovnat. Byla snad ještě tisíckrát hezčí, než jakékoli vybavení ostatních pokojů, ale dominancí byla ta část kolem postele. U postele jsem měl střešní okno tak veliké, že jsem v noci mohl vidět na hvězdy. Postel byla o něco větší než normální 90ka a u ní stál krásný noční stolek na otočném systému. Až mě překvapilo, že si ten pokoj nenechal Stark. Moc jsem neotálel a začal si vybalovat. Neměl jsem toho s sebou moc, ale i tak. Potom jsem důkladně prozkoumal byt a šel se projít ven. Bylo příjemné podzimní odpoledne, už se schylovalo k večeru. Lehce foukal větřík a zajížděl mi do vlasů. Bylo to velice příjemné. Posadil jsem se na lavičku v takovém menším parčíku a začal jsem si něco črtat do sešitu.
Normálně bych se už učil, ale škola začínala až zítra. Po asi půl hodině mi došlo, že maluju tu tichou zrzku v černém dlouhém kabátu a mlžených velkých brýlích co sedí kousek opodál. Nebýt tak mladá, řekl bych, že je špionka. Někoho pořád pozorovala, alespoň myslím, a občas něco řekla do takového podivného přístroje, co měla za uchem. Připadal jsem si hloupě takhle ji okukovat, tak jsem se raději zvedl k odchodu. Vylezl jsem Everest schodů, vydýchal náročný výstup a prošel chodbou. U pokoje jsem se zastavil a už chtěl brát za kliku, když jsem si všimnul malého samolepícího žlutého papírku na desce dveří. Byl na něm nakreslený velký smajlík mrkající jedním okem a něco jako pokus a holčičí postavičku. Musel jsem se nad chatrným uměleckým nadáním Anthonyho zasmát. Nečekal jsem sice vyhazov tak brzy, ale hodlal jsem respektovat pravidla, tak jsem se došoural ke schodům z druhé strany chodbičky a svezl se podél zdi na studenou podlahu. Seděl tam Clint, na tváři měl nesouhlasný výraz a pohrával si se svou plastovou pistolí. „Ahoj" pozdravil jsem ho a vzápětí se vylekal, když se ozval Bruce. „Ahoj" řekl s pohledem někam do dálky. Vůbec jsem si ho předtím nevšimnul. Lehce zmaten jeho přítomností jsem se posunul dál od schodu, aby měli i ostatní dost místa a zapřel se týlem o stěnu. „Jak si mohl tak rychle najít někoho do postele?" „U Tonyho žádná novinka" pousmál se Bruce a dál se díval někam pryč. „Neboj, na noc odejde, takže pak budeme moci dovnitř." Povzbudivě se usmál a sledoval stále to jedno místo, ani se na mě neotočil. Tou jedinou větou uklidnil mé obavy s přespáváním, a tak jsem se musel usmát taky. Konverzace sice vázla, ale po chvíli už jsme se bavili celkem v klidu. Bruce měl pravdu, na noc se ta slečna odebrala pryč.

Vešel jsem dovnitř a s nezájmem prošel kolem Tonyho až do svého pokoje, tedy našeho, měl bych tomu říkat náš pokoj, jsem tady přece s Clintem. Lehl jsem si na postel a kochal se potemnělou oblohou nade mnou. Usínal jsem s myslí někde daleko odtud. Někde daleko od všech v tomto bytě.

Ráno jsem vstal dost brzy, což bylo u mě poměrně neobvyklé. Přikládal jsem to za vinu faktu, že jsem tak brzy šel spát. Oblékl jsem si potichu čisté věci, tak abych nevzbudil svého hlasitě chrápajícího kamaráda, a vydal se do kuchyně. Musím říct, že mě opravdu překvapilo, že jsem tam nebyl sám. Kdo by byl taky vzhůru v 5 ráno, v tak nekřesťanskou hodinu? Odpověď by měla být všem jasná, nikdo. Jenže on tam byl. Stál tam jen ve spodním prádle a koukal na mě jako na zjevení. Lehce jsem si odkašlal, abych ho probral. Hned s sebou trhnul a upřel pohled zpět ke svému hrnku kávy. „Dobré ráno" řekl jsem přátelským hlasem a usmál jsem se. „Dobrý? Spíše otřesný" konstatoval otráveně Stark a usrkl si trochu kafe. Byl jsem zmatený, jak může mít někdo, tak špatnou náladu hned po ránu? Copak se mu něco stalo, že je hned takový mrzout? Při bližším sledování, kdy ubývala černá tekutina z hrnku jsem však pochopil. Bez své ranní kávy pravděpodobně Tony nikdy nezačíná den, může jít tedy o nějaký přechodný stav před a po požití. Podobný míval můj kamarád Bucky. Došel jsem k lednici a vyndal z ní to málo, co jsem si vzal na první den s sebou. Udělal si svačinu a z toho zbytku snídani. „Nečekal jsem, že budeš tak brzy na nohou" rýpl si do mě Tony. „No v plánu jsem to neměl, ale plány se mění" pousmál jsem se. Přisedl jsem si k němu za malý kulatý stolek. Všude na něm ležely různé kovové součástky. Podivil jsem se, zřejmě dost viditelně, protože Stark začal vysvětlovat. „Jsem blázen do techniky. Nevím, jestli tě takové věci berou. Už jsem skoro u cíle, stačí mi tak ještě měsíc kopání se ve starém harampádí na skládce, a budu mít svůj první podařený výtvor. Alespoň doufám" usmál se a znovu upil z hrnku. Seděli jsme tak ještě notnou chvíli a Tony mi vysvětloval, jak bude jeho projekt fungovat, až ho dokončí. Zmínil se o nějaké všudypřítomné umělé inteligenci, ale mě to nedávalo moc hlavu a patu. Holt na techniku a fyziku jsem byl vždycky tak trochu lempl.

----------

Školní pozemky byly rozlehlé, takže jsme se s Clintem vydali do školy o něco dřív, pro případ že bychom zabloudili. Trefili jsme to napodruhé. Došli jsme až ke skříňkám, odložili si svačinu a urovnali věci. Vše musí být dokonalé, první den je nejdůležitější, tak to vždy říkával táta. Vydal jsem se do třídy. První hodinu měla být čeština. Jazyky mi nikdy nevadily, ovšem Clint je moc v lásce neměl. Hodina se táhla, tak jsme si začali s Clintem psát. Seděli jsme až v zadní lavici, a hráli piškvorky. Konečně zazvonilo na přestávku. Tak to pokračovalo i v angličtině a francouzštině. ¨Samo o sobě by to ani tolik nevadilo, kdybych v jazycích nebyl naprosto beznadějný mamlas. Ty výklady mi budou do dalších hodin rozhodně chybět. Nikdy jsem nebyl ten typ, co by nedával v hodinách pozor, ale dneska to nešlo. Myslel jsem jen na jedno, na konec výuky, snad právě kvůli mým nejméně oblíbeným předmětům? Po několika dalších úmorných hodinách jsem konečně dostal zaslouženou odměnu- OBĚD. Většina škol prý má obědy odporné, ale naše je vcelku poživatelná. Cestou ze školy jsme se s Clintem ještě stavili pro nějaké to jídlo do obchodu a šli jsme na ubytovnu. Doma jsem se svalil na postel a okamžitě jsem usnul. Probudil jsem se až k večeru s panickým strachem v očích. Ten sen už se nesmí opakovat! NIKDY!

Stevuv sen

Tony stál před Stevem jen ve spodním prádle. Díval se na něj. Steve se nemohl ubránit úsměvu. „Tak ty mi tady vejdeš do kuchyně a ani nezaklepeš .................ty můj vojáčku?" Steva zarazilo, jak ho Tony oslovil, ale tak nějak se mu to líbilo. Tony popošel blíž, natáhl ruku a jemně pohladil Steva po tváři. Připadal si jako v nebi, bezmyšlenkovitě si přitáhnul Tonyho blíž a ...................

Konec snu

Tak co? Jak se vám to zatím líbí? Trochu delší, já vím. Já si tedy osobně myslím, že to není špatné. Budu ráda za každou recenzi. Pište mi pod příběh vaše názory a nápady.

To byl můj dojem před dvěma lety. No...už chápu, že po mě chtěli, ať to stáhnu xD, je to příšerné. Tak ale snad se vám to líbilo víc, než mě. Co že jsem to tehdy psala o tom, že jdu na vztahy pomalu? Tohle rozhodně není pomalu lol. To kdyby moje minulé já o dva roky dřív vidělo co píšu teď, tak by se propadlo pod zem.

Vaše Tiranis!