The Whole Story- Stony (část první)

67. Na koleje!

Tony

Konečně je to tady. Ráno jsem vstal snad již v pět a pořád dokola kontroloval své kufry a tašky. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že jsem něco zapomněl dobalit. Na snídani jsem ani pořádně nedával pozor, kam směřuje konverzace. Vlastně mi jen otec neustále opakoval, že se mám chovat jako pravý Stark a nešpinit naše jméno. Matka tlachala o jakési zahradní květině, kterou společně zasadíme, jakmile se vrátím. Celé ráno jsem tedy přikyvoval, jednoslovně odpovídal, nebo souhlasně mručel. Myšlenkami jsem byl úplně jinde. Ani jsem nevnímal chuť jídla. Nevím, co jsem to ráno jedl, snad nějakou kaši, nebo vločky?

Černá limuzína na mě čekala před domem. S velkým množstvím zavazadel, z čehož alespoň polovina byly učebnice, jsem se konečně dostal před dům. Kufry mi nesli sluhové, já bych se jako syn boháče přeci nemohl namáhat. Tohle je přesně to, co mi na tomhle všem tak vadí. Ta nadřazenost a povýšenost nad ostatními. Šofér mi otevřel dveře a já se posadil do měkkých kožených sedaček. Bylo to zde velice pohodlné. Dost mě překvapilo, když se z opačné strany otevřely dveře. Copak otec poslal se mnou nějakého dozorce, aby hlídal, s kým se bavím? Ne. Do luxusní limuzíny nasedla hubená vysoká postava. „Otče? Co zde děláš?" „Jedu s tebou na letiště. Nemohu si přeci nechat ujít poslední chvíle se svým synem." Co to zase blázní? Nějaký další krutý žert, či důmyslně promyšlený plán? Proč by se mnou chtěl na letiště? Doufám, že se mnou neletí. Žádná zavazadla s sebou neměl, tak asi ne.

Cesta se táhla a já se celou dobu snažil dívat jen z okna. Kdykoli jsem zavadil pohledem o svého otce, střetl jsem se s přísným kávově hnědým pohledem. Ta hloubka očí byla tmavší, než hořká čokoláda. Dvě uhrančivé studny se na mě dívaly s neustávající vervou. Co tím sleduje? Konečně jsme dojeli na letiště a hned na odletové rampě jsem vyběhl z auta. Kufry se naložily do soukromého letounu a já se s otcem rozloučil. „Na viděnou Anthony Starku. Dělej své rodině čest." Víc okatě už to říct nemohl? „Jistě otče. Na viděnou. Pozdravuj ode mne matku." Podali jsme si ruce a chlapsky se objali. Tak to by bylo. S posledním pohledem jsem odstoupil a nasedl do letadla. Usadil jsem se na místo, kde jsem seděl se Stevem při odletu. Tak nějak mě to místo přitahovalo. Nasadil jsem si klapky na oči a nechal se unést spánkem. Ospalost z brzkého vstávání na mě dolehla v plné síle. Poslední, co si pamatuji, byl hlas pilota oznamující vzlet.

„Pane Starku, probuďte se. Pane Starku!" Neochotně jsem otevřel oči. Co zas ta hloupá husa chce?! „Pane Starku, jsme na místě. Letadlo již přistálo." A to je jako důvod mě budit?! Vždyť to letadlo je naše! Můžu tu klidně přenocovat a ona by s tím nemohla nic nadělat. „Jsou zavazadla naskládaná do auta?" „Ano pane." Nevrle jsem od sebe tu ženskou odstrčil a zvedl se z teplého vyhřátého sedadla. Na trochu nejistých, spánkem otupených nohách jsem se rozešel k výstupu. Postřehl jsem ještě nesouhlasný pohled letušky, než jsem z vozidla vystoupil. Hned mě ovanul příjemný letní větřík. Je vidět, že se blíží prázdniny. Nastoupil jsem do černé limuzíny a zapřel se do sedadla. „jeďte ke kolejím." „Pan Stark mi nakázal vás odvézt k vašemu příteli pane. Pan Rhods je informován o vašem příletu." „Říkám na koleje!" „Ano pane." Tak otec mě poslal za Rhodeym. To je mu podobné. Ale já na to kašlu. Nebudu se zase mačkat na jeho tvrdém gauči, když můžu spát ve své posteli. Vlastně netuším, jak to tam teď vypadá. Odešel jsem a tak je možné, že už tam ani nemám postel.

Popříjezdu jsem nechal řidiče, ať vynese věci nahoru a sám jsem se šel projít,Bál jsem se vejít do pokoje. Nechtěl jsem nikoho z nich potkat. Zatím ne. Zvoliljsem blízký parčík se spoustou hezkých laviček. Ideální místo k malování,studiu, rozjímání, či jen tak posedávání. Ticho a klid. Přesně to jsem teďpotřeboval.

Další kapitola je tady! Snad se líbila. Budu se těšit na vaše hodnocení a komentáře!

Vaše Tiranis!