The Whole Story- Stony (část první)

26. Spočítej hvězdy

Co k tomu dodat? Užijte si díl a nezapomeňte na hvězdičky!

Steve

Vrátili jsme se domů až na večeři. Ani jeden z nás ku podivu neměl hlad. I přes Tonyho naléhání jsem mu blok neukázal. Kdyby věděl, že víc jak polovina kreseb je on, zřejmě by mě vyhodil z kolejního bytu. I dnes jsem ho maloval. Musím uznat, že bylo docela fajn, že mi stál nevědomky modelem. Na obrázku jsem ho umístil do vysoké trávy mezi stromy. Byl opřený o jednu ruku a druhou horečně máchal kolem sebe, jak nad něčím diskutoval sám se sebou. Celkem jsem ho i vystihnul, jen s hrudníkem mám vždycky problém. Moc rád bych ho poprosil, jestli by mi nestál chvíli modelem, abych si ho prozkoumal. Je mi strašně trapné na něj zírat, když se spolu normálně bavíme a tím  tuplem  potom koukat mu na ten jeho dokonalý hrudník. Snad by i kývl, ale já nemám dostatek odvahy se ho na to zeptat.

Na večeři jsme dostali zapékané těstoviny z oběda. Poděkovali jsme a pustili se do jídla. Trochu jsme si popovídali s rodiči a pak se odebrali nahoru. Dnešek jsem si užil až na to krátké ticho na mém oblíbeném místě a na tu trapnou chvilku na parkovišti. Pořád jsem myslel na jeho dotyky. Při pomyšlení, kam až by se dalo zajít, jsem se začal červenat. Rychle jsem vstal a omluvil se, že je mi špatně. Vyběhl jsem po schodech do pokoje a zavřel za sebou dveře. Zřítil jsem se na postel a vjel si rukama do vlasů. „Blázníš Rogersi. Musíš se vzpamatovat. Jste jenom přátelé." Neuvědomoval jsem si, že mluvím nahlas. Mé myšlenky a pusa si dělaly, co chtěly. Po dlouhé promluvě sám se sebou jsem se uklidnil. Sešel jsem zpět do kuchyně. Zaskočilo mě, že tam nikdo nebyl. Ani v obývacím pokoji, v ložnici nebo v garáži. Kam všichni zmizeli? Vyšel jsem před dům. Na naší malé zahradě byly roztáhnuté plastové lehátka a na nich pro mě tři nejdražší osoby. Povídali si a srdečně se smáli. Tony musel zrovna říkat nějaký vtip nebo zábavnou historku, protože oba mí rodiče vyprskli smíchy. Už dlouho jsem je neviděl tak spokojené. Přisedl jsem si k nim a zapojil se do debaty. Večer jsme strávili na židlích. Když se začalo stmívat, rozdělal táta malý táborák a donesl kytaru. Zpívali jsme písničky a skvěle se bavili. Tenhle den byl jeden z nejlepších po dlouhé době. Čím bylo později, tím méně se hrálo. Nakonec táta s mámou odešli. Zůstal jsem tam s Tonym u dohasínajícího táboráku a koukal na hvězdy. „Jsou krásné." Zamyšleně jsem se podíval na Tonyho. „Jo, to jsou. Víš o nich něco?" Sám jsem uměl jen velice málo a nikdy mě konverzace o hvězdách moc nebavila. Teď bych si s ním ale dokázal povídat celou noc. „Jo, vlastně to byl dlouho můj koníček. Pozoroval jsem je svým dalekohledem a učil se souhvězdí. Byla to zábava, pak ale přišly zajímavější věci." Podíval jsem se na něj se zájmem. Na chvíli jsem vstal a přisunul si lehátko blíž k tomu jeho. „Řekni mi o nich něco." Prosebně jsem se na něj podíval. On natáhl ruku. Vidíš támhle ty hvězdy, ty co tak silně září? To je velká medvědice. A támhle pod ní, to je malý lev." Poslouchal jsem, jak zaujatě popisuje všechny ty tvary. Najednou bylo všechno tak jasné. Viděl jsem tvary na obloze a spojitosti s názvy. Povídali jsme si tak dlouho dlouho do noci. Domů jsme se odebrali až někdy kolem páté hodiny ranní. Před tím jsme ještě zkontrolovali už vyhaslé ohniště a uklidili lehátka. Doma nás ofoukla teplá vlna. Byl jsem za to rád, protože mi už bylo celkem chladno. Nalil jsem si sklenici vody a šel spát. Tony už byl v pokoji ve svém „nočním úboru". Já se opatrně převlékl do pyžama a lehl si na přistýlku. Nedokázal jsem usnout. Myslel jsem si, že tony už spí, ale byl jsem na omylu. „Steve?" „No?" Podivil jsem se, že ještě nespí. „Nemůžu usnout." „Já taky ne." Zase bylo ticho a potom se ozval Tonyho hlas znovu. „Co budeme dělat dneska?" „Dneska?" Podivil jsem se nad otázkou. Nedošlo mi, že už je vlastně další den. „No, já myslím potom, co se vyspíme." „Jo aha, nevím. Co bys chtěl dělat?" Tony chvíli přemýšlel. „Neříkal jsi, že tady máte minigolf?" „Jo, to jo. Chtěl bys jít?" „Možná. Nemuselo by to být špatné." „OK, tak minigolf." Dál už nikdo nic neříkal. Tony po nějaké době usnul, ale já už nespal. Chvíli jsem ležel v posteli a potom jsem se zvedl. Zpod polštáře jsem vytáhl deník a tužku. Odešel jsem do koupelny, abych Tonyho lampou nevzbudil a sedl si na kachličky. Po asi týdnu jsem napsal něco do deníku. Píšu tam, jen když je mi hodně těžko a chci se svěřit někomu, kdo mě vždy pochopí. Vlastně mám ten deník od deseti let a za celou tu dobu jsem tam nenapsal tolik stránek, jako za ten necelý půlrok, co znám Tonyho.