The Whole Story- Stony (část první)

20. Steve?!

Nemám co říct. Užijte si příběh!

Tiranis

Steve

Po asi dvou hodinách vlakem jsme dorazili do mého rodného města. Vystoupili jsme na malém nádraží. Vzal jsem do ruky svůj i Tonyho kufr. Ani jsem si to neuvědomil a vydal jsem se k východu. V chůzi mi zabránila Tonyho silná paže. Podíval jsem se na něho. Měl pozvednuté obočí a ve tváři nečitelný výraz. „Co je? To chceš tady strávit noc?" Trochu jsem se pousmál vlastnímu vtipu. „Ne, ale ten kufr mi vrať." Zmateně jsem se na něj podíval. Kufr? V tu chvíli mi to došlo. Zčervenal jsem až za ušima a položil jeho tašku na zem. „Promiň, vůbec mi to nedošlo." Usmál se na mě a plácl mě po zádech. Trochu jsem se lekl, ale nebylo to vidět.......snad. Rozešli jsme se k východu. Venku byl krásný podzimní večer. Jemný vítr nám foukal do tváře a měsíc osvětloval tváře. Podíval jsem se na Tonyho. Šel klidně vedle mě a těkal očima z jednoho domku na druhý. Vypadalo to, jako by se snažil vrýt si to místo do paměti, ale proč? Otočil se na mě a usmál se. „Je tady hezky. Ne jako v přeplněných ulicích New Yorku, ale hezky. Je to takový ten jiný druh krásy. Asi by se mi tady líbilo vyrůstat. Rozhodně by to bylo lepší než střežený byt ve špici věže......." Nechápavě jsem poslouchal každé jeho slovo. Nikdy předtím jsme se nebavili o osobních věcech, Z delšího vyprávění jsem pochopil, že je z New Yorku a zřejmě má bohaté rodiče. Najednou mi přišlo trapné tahat ho do malého předměstského domku. Vždyť náš pokoj na kolejích by se dal srovnávat velikostí s tím naším domkem. Vsadil bych se, že je možná i větší.

Došli jsme až na místo. Zastavil jsem bruneta v chůzi a on se na mě nechápavě otočil. „Co je? Potřebuješ si odpočinout po té dlouhé štrece?" Sklopil jsem zrak k zemi. Právě jsem se přistihl, jak se stydím za svůj dům! To nebylo dobré. „Ne, jen jsme tady." „Cože?" Tony se na mě nechápavě podíval. Nic, jen říkám, že tady bydlím. To je můj dům." Tony si ho změřil pohledem. Těkal ze strany na stranu a prohlížel si každou prasklinu v omítce. Podíval se na mě a pak začal putovat pohledem po malé zahradě. Nakonec pokýval hlavou. „Je vážně moc hezký. Sice malý, ale určitě útulný." Usmál se na mě a vyzval mě kývnutím hlavou k pohybu. Došel jsem ke dveřím a opatrně zmáčkl kliku. Tiše jsme vklouzli dovnitř a sundali si boty. Vzal jsem do jedné ruky svůj kufr a do druhé Tonyho zápěstí. „Pššš" naznačil jsem. Potichu jsme vyběhli po schodech do mého pokoje a zavřeli dveře. „Co ty tajnosti vojáku?" Tony se na mě pobaveně podíval a já zrudl jako rajče, už zase. „Rodiče o tobě ještě neví. Nějak jsem jim to zapomněl říct. Ale neboj, uvítají nás s otevřenou náručí." Rozpačitě jsem se zasmál a otevřel dveře. Vyšli jsme z pokoje a došli do kuchyně. Tony zůstal stát v koutu místnosti. Na první pohled by si ho nikdo nevšimnul. „Ahoj, tak jsem doma!" Z obývacího pokoje se na mě vyřítila máma. Silně mě objala a protočila se se mnou v objetí. „Ahoj zlato, tak strašně jsi mi chyběl. Jak ses měl? Nemáš hlad?" „Mami, mami dost. Umačkáš mě!...... Mám se dobře. Hlad nemám. Kde je táta?" „Ale znáš to. Sleduje vedle fotbalový zápas." Podle hluku televize a občasného zahulákání jsem to poznal. Náhle zvuky utichly a táta vešel do místnosti. Změřil si mě pohledem a pak mě silně objal. „Tak se mi zdá, že ses nám od minula ještě scvrknul." Hraně jsem se na něj zamračil a lehce ho praštil do ramene. „Mami, tati, tohle je Tony. Zapomněl jsem vám říct, že přijede se mnou." Ukázal jsem do rohu místnosti, kde se rozpačitě krčil hnědooký kluk. „Dobrý den Pane a paní Rogersovi. Máte hezký dům." Tony se snažil chovat jako gentleman. Byl jsem mu za to vděčný. Jeho typické chování by rodiče asi špatně snášeli. „ Táta přistoupil blíž k Tonymu a změřil si ho pevným pohledem. „Zdravím Tony, já jsem Joseph." Natáhl k němu ruku k pozdravu. Tony gesto oplatil a pevně stiskl tátovu ruku. „Vidím, že máš pevný stisk. To se u mužů, jako jsme my, cení. Steve nám neřekl, že si přivede přítele, ale nebojte, jídla bude pro všechny dost." Tony na mého otce vykulil nevěřícně oči a já se jen plácl do čela. Paráda, právě mu táta vyzradil, že nejsem hetero! Co si teď bude o mě myslet? Po tom už se mnou stoprocentně týden nevydrží. „Já, no, ehm...........nemáte někdo hlad? Já umírám hlady!" Popoháněl jsem rodiče do obýváku a Tony vtlačil za nimi. Nakrájel jsem bábovku a donesl tácek k televizi. Tony si ochotně vzal kousek a zhltl ho během minuty. Pak to ještě zapil tak litrem čaje. Z trapného ticha nás vyrušila máma, která začala Tonymu pokládat otázky.

Máma: Tak Tony, jak  dlouho už se znáte?

Tony: Začali jsme se bavit na začátku roku na kolejích, ale vídával jsem ho už od prváku, jen jsme se nepřátelili.

Máma: Ach tak. A kde bydlíš?

Tony: Jsem z New Yourku madam. Máme byt na Manhatnu.

Máma: Jeminánku, tak to musíš mít bohaté rodiče. Jak že se vlastně jmenuješ zlato?

Tony: Anthony Edward Stark madam

Náhle se po pokoji rozprostřelo nepříjemné ticho. Netušil jsem, proč najednou rodiče ztichli, ale ani trochu se mi to nelíbilo. Podíval jsem se na Tonyho, který se rozpačitě usmíval a žkoulal v ruce kapesník.

Máma: No to je ale úžasné. Steve zlato neřekl si nám, že tvůj přítel je z rodu Starků

Já: Mami, není to můj přítel. Je to jen kamarád. (zoufale jsem na ní hodil pohled ve stylu- Pomoz mi)

Máma: Ach bože, to je trapné. Moc se vám omlouvám Tony, nevěděla jsem-

Tony: To je v pořádku. Netušíte, kolikrát se mi už tohle stalo. (Zasmál se, ale bylo na něm vidět, jak kypí nervozitou)

Máma: No, myslím, že byste se měli jít převléknout. Nebudete tady přece v riflích. Nachystám zatím večeři.

Tony i já jsme se vděčně usmáli a vydali se do pokoje. Tak trapnou chvíli jsem už dlouho nezažil.

V pokoji jsem za námi zabouchl dveře. Podíval jsemse na Tonyho. „Moc se omlouvám za to dole. Vážně jsem nečekal, že to takdopadne. Pokud chceš odejít, úplně tě pochopím." Díval jsem se mu do tváře ačekal jsem, co odpoví. Nastala dlouhá pauza. Tony na mě jen tiše hleděl a anise nehnul. Bože, co bych teď dal za to vědět, co si myslí. „Proč bych měl někamjezdit?" Tak tohle jsem vážně nečekal. Zahleděl jsem se mu do očí a hledalznámku zhnusení. Nic, jen překvapení a ještě něco neidentifikovatelného. „No,protože..............protože jsem.........jsem homosexuál. Chápu, že to některým lidem vadí apochopím, pokud budeš chtít, abych se odstěhoval z tvého bytu. Nechcidělat problémy, jen......jen, neříkej to prosím ostatním, mohli by to vzít špatně."Během toho, kdy jsem mluvil, jsem uhnul pohledem. Nedokázal jsem se dívat dotěch jeho krásných očí a říkat pravdu. Pravdu, která mě tížila každým dnem.Pravdu, kterou se svět nesmí nikdy dozvědět. „Steve" Tony popošel kousek ke mněa položil mi ruku na rameno. Podíval jsem se na něj. „Mě je přece jedno, jestlijsi gay. Jsi můj kamarád bez ohledu na věc. Z bytu tě rozhodně vyhazovatnehodlám a nic špatného si o tobě nemyslím. Jestli chceš, tak to nikomuneřeknu, ale myslím, že by jim to vůbec nevadilo." Chvíli bylo ticho. Po delšídobě se Tony rozhodl ho prolomit. „Hele, podívej se na mě. No tak, slyšíš?Prostě se na mě podívej. Připadá ti snad, že by mi to vadilo? Ani to, že jsemse už dvakrát probudil ve tvé posteli, mi vzhledem k situaci nevadí.Chápeš? Vždyť to není nic, za co by ses měl stydět!" Další trapná chvíle ticha.Tony vypadal čím dál podrážděněji, a čím dál tím víc zoufaleji. „Hele, řeknu titajemství, ale ty za na oplátku začneš zase chovat normálně, platí?" Zaváhaljsem, ale Tonymu to zřejmě vážně nevadilo. Přikývl jsem. „Když jsem byl malý,možná tak kolem patnácti let, zmlátil mě táta. Nebylo to kvůli tomu, že bychprovedl něco špatného, jen jsem udělal něco, co je podle něj špatně. Měl bysbýt rád, že tě rodiče berou takového, jaký jsi. Mí rodiče jsou napříkladhomofobní hovada a mě trestali za to, že jsem proti lidem, jako jste vy nicneměl." Chvíli bylo ticho a pak se Tony rozešel ke dveřím. Zastavil jsem ho.Podíval jsem se do těch jeho oříškových očí a viděl lesk slz. Přitáhl jsem siho do obětí. Trochu sebou cukl, ale podvolil se. „Děkuju" šeptl jsem mu do uchaa odtáhl se. Usmál se na mě a oba jsme se vydali dolů na večeři.