The Whole Story- Stony (část první)

79. Už zase s páskou přes oči

Steve

Je totady. Den, kdy dostanu svůj diplom a završím tu úmornou dřinu. Jsem tak rád, žemě nevyhodili, i když bych správně vyletět měl, za to jakou šílenou absencijsem měl. Myslím, že to pro mě Tony nějak ukecal. Snad mu to budu moci nějakoplatit. Nemůžu se dočkat, až sevřu v ruce diplom a zároveň se snažím tenokamžik jak jen to jde oddálit. Sedíme s Tonym v kuchyni a snažíme sinenuceně povídat. Je to tak zvláštní, vidět ho, jak se snaží vymyslet téma kekonverzaci. „Už jsi slyšel, že náš tým letos prohrál? Je to vážně smůla.Kdybychom tam byli taky, určitě bychom vyhráli." „Tony nech toho." Tázavě se namě podíval. „Čeho?" Povzdechl jsem si a zajel rukou do vlasů. „nemusíš sesnažit za každou cenu se mnou bavit. Oba víme, co nás za pár hodin čaká, ale tím,že budeš mluvit, to neoddálíš." Tony se koukl na své dlaně, co je měl složenév klíně. Smutně se usmál. „Máš pravdu, ale dodává mi to takovou tu chabouútěchu." Zvedl jsem se ze židle a vytáhl ho na nohy. „Co blázníš?" Usmál jsemse a zatáhl ho do chodby. Začal jsem si obouvat boty a on mě díky Bohunapodobil. „Kam to jdeme?" „Projít se." Nechtěl jsem nic vyzradit. Šeljsem  klidně a Tonyho vláčel za sebou.„Nechal jsem si doma kabát. Nebude tam zima?" „Ne. A v létě ho stejněnepotřebuješ." Zase se mě snažil zastavit. „Nemůžeš mě vodit za ruku. Tyzapomínáš na mého tátu?" „Ne, jen pojď. Když se nebudeš pořád vzpírat, nebudumít potřebu tě za tu ruku držet." Neochotně svolil. Šli jsme parkem a pakměstem. Nevěděl, kam ho vemu a pořád se rozhlížel dokola. „Už tam budeme? Je totady? Kam to jdeme?" Takové a jiné otázky z něho padaly celou cestu. „Víš,že žirafy neumí plavat? Četl jsem o tom na nějaké stránce. Bylo to celkemzajímavý čtení." „Už jsme tady." Tony přestal plácat nesmysly a rozhlédl sekolem  sebe. „Tady? Co chceš dělat nasedm let zavřeném minigolfu?" Usmál jsem se a protáhl se dírou v plotu.„Pojď a neptej se tak hloupě." Vlezl za mnou a rozhlížel se okolo. Všude bylytratě pro míčky, samo sebou, že v dezolátním stavu. Došel jsem až nazačátek areálu a vytáhl z kapsy malý klíček. „Na co to máš?" Protočil jsemoči a zasunul jsem klíč do visacího zámku na dřevěné boudě. Klap! A byl jsemvevnitř. Tony vyvalil oči. „Odkud to máš?" „Půjčil mi ho kamarád, co mu to tadypatřilo." „Kamarád? Kolik mu proboha bylo?" „To se neříká." Otevřel jsem dveřeboudy a vytáhl z ní dvě hole a malý kyblíček. „Na co máš kyblík na písek?"„Musíš se pořád na něco ptát? Ty jsi dneska horší než Pietro." Uraženě zavřelpusu a zamračil se. Nechal jsem ho tak, jelikož se alespoň nevyptával. Vedljsem ho kolem zprohýbaných drah a rozbitých dekorací dál do areálu. Zastaviljsem se až před malým lesíkem, kde se cesta rozdvojovala. Tonyho zvědavostv té chvíli zvítězila a znovu otevřel svá rozkošná ústa. „Kudy teď?" „Dolesa." „Víš, že jsem na minigolfu nikdy nebyl? Rodiče mě sem nechtěli vzít. Jaksi chceš ale zahrát na zničených dráhách? Míček ti po nich nepojede, nebo seněkde šprajcne a už ho nevytáhneš. Steve, proč pořád mlčíš?" Vedl jsem ho lesnícestičkou a neodpovídal. „Už ně to nebaví. Pokud mi hned neodpovíš, vracím sedomů." „Fajn, tak fakt nedokážu uvěřit, že tě otec nikdy nevzal na minigolf, nadráze si zahrajeme úplně v klidu a nemluvím, jelikož mám pro tebepřekvapení." „Aha." Zavřel pusu a nechal se dál vést lesem. Po chvilce jsem sezastavil. „Teď musíš zavřít oči, nebo to je zavážu." Tony nyhodil svůj křivýúsměv a pobaveně se zakřenil. „Nechám to na vás, kapitáne." Zvolil jsem radějišátek. Alespoň nebude moct podvádět. Pro tentokrát jsem ale nechal jeho, ať siho zaváže sám. Neochotně si přiložil šátek na oči a zavázal jej na pevný uzel.Vzal jsem ho za ruku a vedl ho chvíli po cestě, ze které jsem ale záhy sešel.Nebýt toho, že to tady dobře znám, ztratil bych se. I když je to malý lesík,tak se dost matoucí. Pod nohama nám křupaly větvičky a silnější větvě stromůnás šťouchaly do tváře. Konečně jsem byl na místě. Uprostřed lesíku seschovávala jedna dráha, kterou nikdo nikdy neprozkoušel. Zavřeli to tu dřív,než byla spuštěná. S kamarádem jsme ji dlouho opravovali, než jsme jipřivedli do stavu, v kterém je dnes. Jako nová. „Už si můžeš sundatšátek." Tony si sundal pásku z očí a spadla mu brada. Díval se na dlouhoutrať se spoustou záhybů, která mizela v hradu se zavírající se branou apokrčovala na opačném konci, kde ji čekala další nástraha v podoběrybníčku. „To je nádhera. Jak jsi o tom věděl?" Usmál jsem se. „Opravoval jsemto." „Ty? To musela být spousta práce." „Měl jsem na to tři roky, než jsempotkal tebe." Usmál jsem se a podal Tonymu kbelík. Byl v něm míček a blokna zapisování bodů. „Tak kdo bude hrát jako první?"

Další menší kapitolka. Vím že není nic moc zázračného, ale ta další bude o to lepší. Jo, abych nezapomněla, tak zítra výjde kapitola a pak dlouhou dobu nic nebude. Pojedu na dovolenou a potom na tábor, takže tady dlouho nic nevydám! Budou to tak tři, možná čtyři týdny, jen ať s tím počítáte. Budu ráda za komentíky a hvězdičky!

Vaše Tiranis!