The Whole Story- Stony (část první)

37. Malůvky z bloku

Tak vkládám další kapitolu. Užijte si ji a hlasujte. Jo a byla bych ráda, kdyby jste mi odpověděli na otázku z kapitoly 36. Nezvaná návštěva.

Steve

Hned co jsem se ráno vzbudil, přivolal jsem si sestru. Dával jsem pozor, abych Tonyho na sedačce nevzbudil a domluvil jsem se se sestrou, ať mi přichystá papíry. Byl jsem rozhodnutý, že dneska odsud odejdu. Nasnídal jsem se a čekal, až se Tony probudí. Potřeboval jsem od něj pomoc, i když mi to přišlo trapné. Ještě sám nedokážu chodit, natož abych se zvládnul převléct. Vzal jsem do ruky malý bloček a tužku, co ležely na stole. S námahou a roztřepanou rukou jsem přejížděl po papíru. Po delší době jsem zase vzal blok do ruky a nedokážu ani správně držet tužku. Ku podivu ale nebyl výsledek zas až tak špatný. Zrovna jsem maloval rysy obličeje, když mi na rameni spočinula těžká dlaň. Nadskočil jsem z toho šoku a podíval se na osobu přede mnou. „Promiň, nechtěl jsem tě vylekat." Usmál jsem se. „V pořádku. Jak ses vyspal?" „Že se vůbec ptáš. Jsem den ode dne rozlámanější a už by to asi potřebovalo sprchu. Však to znáš, když ti tady skuhrám každý den. Co to maluješ?" „N-nic." Opravdu se mi nechtělo vysvětlovat, že zase kreslím jeho. Podezřívavě se na mě podíval. „Nic? Nesouvisí to nějak s tvým uměleckým blokem roztrhaným na milion kusů?" Zrudnul jsem. Jak o něm ví? Ježíši, já trouba jsem ho nechal válet se na posteli! Ale z těch útržků by stejně nic nevyčetl, ne? „Cože? Jaký blok?" Hrát hloupého mi nikdy moc nešlo. O mém mizerném hereckém výkonu mě přesvědčil Tonyho obličej. „Tak ty nevíš, jo?" Zarputile jsem potřásl hlavou. I když to byl zbytečný boj, nehodlal jsem se vzdát. Tony začal mluvit a s každým slovem jsem nabýval červenější barvy. Začalo mi rychleji tlouct srdce. „Já si dobře pamatuju pár netradičních výjevů. Třeba sebe....na gauči....se sklenkou v ruce. Nebo na posteli....do půl pasu nahý. Nebo s tebou....a to snad v každé místnosti našeho bytu." Říkal to, jakoby o nic nešlo. Jako by právě mluvil o tom, co měl včera k večeři. „C-cože?" Byl jsem v naprosté panice. Do háje, on o tom věděl! Jak dlouho?! „Tak ty si nevzpomínáš? Mám ti to snad připomenout?" Rychle jsem zakroutil hlavou k záporné odpovědi. „J-jak dlouho už o tom víš?" Hlas se mi zasekával v hrdle. Docela mi v něm vyschlo a každé slovo bylo jako ze smirkového papíru. „Teda definitivně jsi mi to potvrdil až to ráno v kuchyni, ale měl jsem podezření už od doby, co jsme se vrátili z Francie, jen jsem si to nechtěl připustit." „Aha." Nic lepšího jsem ze sebe nedokázal dostat. V hlavě jsem měl smršť myšlenek a obav. „Co tak na mě koukáš? To že jsem našel tvoje tajné kresby, neznamená, že to na naší situaci cokoli změní. Pořád budeme přátelé a to, že vím o pár tvých snech, mi v tom nezabrání. Vlastně si myslím, že se ti ty kresby docela povedly. Vážně si myslíš, že mám tak vypracované břicho?" „J-já.."  koktal jsem jako pako a snažil ze sebe vyhodit kloudnou větu. „Já nevím, co na to říct. V-vlastně jsem tě chtěl poprosit o laskavost, teď už to ale stejně nepřichází v úvahu." „O jakou? Mě to můžeš říct." „N-no, chtěl jsem tě poprosit, jestli bys mi neseděl modelem. Víš co, zapomeň na to, byl to hloupý nápad." Tonyho oči se otevřely v překvapení. Chvíli bylo ticho, jen jsme se dívali jeden na druhého. „No, vlastně proč ne? Rád ti budu stát modelem." Zůstal jsem na něj čumět s otevřenou pusou dokořán. „C-co? Vážně?" Přikývl a usmál se na mě. „Tak jo! Budu moc rád!" Usmál jsem se od ucha k uchu a přitáhl si Tonyho do obětí. Trochu pod tak rychlým tahem ztuhnul, pak se ale uvolnil a objal mě zpět. „Potřebuju si dát kafe, budeš chtít taky?" „Ne díky, jen jsem  tě chtěl popros-„ Nedořekl jsem to, jelikož se za Tonym zavřely dveře. Safra, teď se budu muset poprat s oblékáním sám. To bude ještě komedie.