The Whole Story- Stony (část první)

25. To byl trapas

Ahojky. tak jsem tady zase. Jak se vám líbil minulý díl? Doufám, že jste mě ještě neodepsali. Po úmorném testu z biologie jsem se potřebovala nějak odreagovat, tak jsem zase napsala pár kapitol dopředu. Jak myslíte, že to bude pokračovat? Budu ráda za váš ohlas a za hlasy. Užijte si to!

Tony

Včerejšek jsem si báječně užil, jen škoda že jsem ho musel pokazit tou vlezlou nešetrnou otázkou. Slíbil jsem paní Rogersové, že ho k tomu dokopu, tak jsem to udělal. Dnes ráno jsem se vzbudil brzy. Došlo mi, že jsem se včera ani nepřevlékl do pyžama. Opatrně jsem vstal a překročil spícího Steva. Snad si s mámou promluvil. Aby taky ne, když jsem je tam tak nápadně nechal o samotě. Jemně se mu třepala oční víčka a obličej měl skroucený do lehkého úsměvu. Muselo se mu něco zdát. Čím více ho pozoruju, tím víc toho o něm vím, ale taky mě to čím dál víc ničí. Oblékl jsem se a šel dolů na snídani. Dole jsem potkal Stevovu mámu. Když mě zahlédla, vypadala poněkud rozpačitě, snad jí nic není. „Dobré ráno." Mile jsem pozdravil a nalil si malý hrnek kafe, mají tady nehorázně malé hrnky. Dostal jsem talíř s toustem, a tak jsem si sednul ke stolu. „Víte, chtěl bych se vás na něco zeptat." Potřeboval jsem pomoc. „Mě, na co se mě chceš zeptat?" Pořád zněla tak nějak rozrušeně a vyhýbala se očnímu kontaktu. Co se tady včera k čertu stalo? „Potřebuji pomoc. Chtěl bych Steva dneska pozvat já, problém je, že to tady absolutně neznám. Kam Steve rád chodí?" Zamyšleně se na mě obrátila. Chvíli nic neřekla a pak se jí rozzářily oči. „Mám to!" Přistoupila ke mně a pošeptala mi do ucha jeho oblíbené místo. „To jako vážně?" Ona jen jemně přikývla. Vlastně proč ne, mohlo by to být fajn, jen není to moc romantické? Snad ne, nechci, aby dostal jakékoli podezření, protože i kdybych chtěl, já s ním nebudu. Nemůžu! A dost, už mám zase ty debilní myšlenky. „Děkuju za tip paní Rogersová." Rychle jsem vstal a odešel nahoru. Zatočil jsem do koupelny a opláchl si obličej. Trochu zklidněný jsem se vydal do pokoje. Steve už byl vzhůru. Přišel jsem trochu nevhod. Rychle jsem zavřel dveře, jakmile mi došlo, že je Steve nahý a převléká se z pyžama. Čekal jsem před dveřmi a snažil se zahnat ruměnec ve tvářích. Po asi pěti nekonečných minutách se otevřely dveře. Steve se na mě stydlivě podíval a rychle se vydal do kuchyně. Vešel jsem do pokoje a ustlal svou část postele. Neměl jsem co dělat, vlastně jsem čekal na Steva, tak jsem se rozhodl ustlat i tu jeho půlku. Poskládal jsem peřinu a srovnal prostěradlo. Když jsem chtěl vytřepat polštář, vypadla z něj malá knížka. Sehnul jsem se pro ni a prohlédl si přebal. Deník! Steve si píše deník! Zápasil jsem s nutkáním ho otevřít. Nakonec jsem ho vložil zpět do polštáře. Udělal jsem tak ve chvíli, kdy se otevřely dveře. „Ahoj, co bys chtěl dneska podniknout?" Steve se na mě usmál. „Vlastně bych dnes vybral místo já. Souhlasíš?" Udiveně a trochu podezíravě se na mě podíval. „Ty mě chceš někam vzít? Vždyť to tady neznáš, nebo jo?" Tajemně jsem se usmál. „Řekněme, že o něčem vím, tak půjdeš?" Chvíli jsem čekal na odpověď, nakonec pokýval hlavou v souhlasu. Byl stále tak zaskočený. Musel jsem se nad tím pousmát. Oblékli jsme si bundu a boty a vyrazili ven. Podle instrukcí mého mobilu jsem našel místo, odkud se tam dalo lehce dostat. Zastavil jsem se a pohlédl na Steva. „Teď mám na tebe takovou malou prosbu. Ty jsi mě včera oslepil a já bych potřeboval udělat to samé." Vytáhl jsem z kapsy jeho šátek a lehce mu s ním zamával před obličejem. Kysele se na mě podíval. „Ale no tak, musí to být?" Vážně se mu to moc nelíbilo. „Jo musí, nebo můžeme zpět k tobě." Použil jsem svůj protivný tón, ale stále jsem se usmíval. Blonďák jen vzdychl a nakonec svolil. Chtěl jsem mu to vrátit. Včera mě neskutečně dráždil, a když mi přejel po kraji pásky, měl jsem sto chutí se otočit a ukrást si polibek. Bože, jak já jsem se včera přemáhal, teď ať si to zakusí on. Opatrně jsem mu obtočil šátek kolem očí a jemně ho zavázal. Zkusil jsem stejnou taktiku jako on. Svým palcem jsem přejel po okraji pásky a lehce se u toho dotknul jeho kůže. Měl ji tak hedvábně jemnou, že se mi tomu ani nechtělo věřit. Zkontroloval jsem celý vrchní lem a pokračoval spodním. Zasekl jsem se v půlce pohybu. Steve se pod mým dotekem téměř neznatelně prohnul a trochu zavrněl. Nezdá se mi to? Vážně si to užívá? Co to s ním po prdele je? Sundal jsem své ruce z jeho tváře a chytil ho za paži. „Pojď."

Steve

Já jsem vážně kývl na to, že mi dá pásku? Důvěřuji mu natolik, že se od něj nechám poslepu vláčet? Tony mi začal nasazovat šátek na oči. Vždycky jsem měl ten šátek rád, je příjemný na dotek. K mému překvapení mi Tony začal přejíždět prsty po okraji. Přesně to samé jsem udělal včera! Dost rychle jsem začal ztrácet zábrany. Jeho jemný dotek mi posílal energetické vlny do všech částí těla. Trochu se mi začala klepat kolena. No tak, seber se Rogersi! Pak ale začal přejíždět po dolním okraji. Uvázal šátek trochu nešikovně, takže jsem ho měl až pod nosem. Začal se prsty blížit k mým rtům. Tak strašně jsem si přál cítit ten dotek. Tak moc jsem po něm prahl. Nedokázal jsem si zachovat chladnou hlavu. Přivřel jsem oči a trochu vzdychnul. Bože, snad to neslyšel! Prohnul jsem se, abych dostal krev ze slabin. Tony se rychle stáhl a ledově chladně mě vzal za ruku. Bože, co jsem to udělal!

Tony

On se snad pomátl! Co to mělo být?! Rychle jsem ho vlekl lesní cestou. Skoro jsem si neuvědomoval, že má zavázané oči. Až několikanásobné zaškobrtnutí mě přimělo zvolnit. Bylo vidět, že se Stevovi značně ulevilo. Neviděl mě, takže nemohl vidět můj rudý obličej. Sjel jsem ho pohledem. Zastavil jsem se na chvíli u volných kalhot. Zahnal jsem neslušné myšlenky a pokračoval v cestě. To jsem tomu dal. Tak trapně mi už dlouho nebylo. Po asi deseti minutách cesty jsem vybočil z lesní cesty. Podle instrukcí, co mi Stevova máma poslala SMSkou, jsem se orientoval mezi stromy. Došel jsem na planinu. Vypadala přesně jako podle popisu. Trochu nervózně jsem Stevovi sundal pásku z očí. Rozhlédl se kolem sebe a zůstal na mě zírat s otevřenou pusou. „Jak jsi o tomhle místě věděl?" Potutelně jsem se usmál. „Ptáčci cvrlikali." Pochopil a usmál se. Z poza svých zad jsem vytáhnul jeho blok. „Říkal jsem si, že bez tohohle by tady tak hezky nebylo." Překvapeně si ho ode mne vzal a zčervenal. „Díval ses dovnitř?" „Ne, přišlo mi to nezdvořilé, ale moc rád bych se podíval." Vypadalo to, že se mu ulevilo. Podal jsem mu malé pouzdro. Byly v něm jen dvě tužky, strouhátko a guma. Roztáhl jsem deku. Celou dobu na mě Steve nevěřícně koukal. „Mám návrh. Ty si budeš malovat a já si s tebou budu povídat. Chtěl bych se o tobě dozvědět něco víc a tohle je ideální způsob." Steve zmateně pokýval hlavou. Sedli jsme si na deku a já se začal všemožně vyptávat. Někdy mi odpověděl přímo, někdy oklikou a někdy vůbec. Občas se mě taky na něco zeptal, ale hlavně dával pozor, abych se mu nedíval do skicáku. Pak jsem se dostal k ožehavému tématu.

„Hele, jak to je vlastně mezi tebou a těmi tvými přáteli?"

„Myslíš Peggy nebo Buckyho?"

„Tak třeba Peggy a potom Buckyho."

„No, Peggy je moje kamarádka. Oba chceme jít na vojnu a dělat něco pro naši zemi. Známe se od školky. Chránila mě před šikanou a já jí kupoval zmrzlinu. O mojí orientaci neví ani ona, ani Bucky. Tak to taky zůstane! Nepochopili by to. Peggy se mi často snaží dohazovat holky a Bucky mě sebou brával do klubů. Nemám to rád, ale nic neříkám. Je milé, že se mi snaží někoho najít. (Chvíle ticha) S Jamesem se znám už od narození, rodiče jsou přátelé. Taky chtěl na vojnu. Teď už tam je. Často mě provokuje s tím, že mě tam nikdy nevezmou. Jsem  moc malý a hubený. Je dost silný a vždycky mě chránil. Je trochu agresivní a nerad se dělí. To jsi asi pochopil, když se tě pokusil uškrtit."

Začalo být nepříjemné ticho. Chtěl  jsem ho nějak prolomit, ale jak?

„Teď já. Jak ses seznámil s Brucem?"

„C-cože? S Brucem? No, normálně."

„Jak jako normálně."

„Potkali jsme se v prvním ročníku. Ten den jsem došel do školy pozdě a jediná neobsazená lavice byla ta, ve které seděl. Padli jsme si do oka. Oba jsme byli chytřejší, než většina ostatních studentů. Po asi dvou týdnech se ke mně nastěhoval a tak to zůstalo až do letoška, kdy jste k nám přibyli vy dva. On je dobrý v biologii. Já spíš v matice a fyzice. To co máme společné, je chemie."

„Aha."

Po chvíli dalšího ticha jsem stočil konverzaci ke školním předmětům. Chvíli jsem přemýšlel nad tím, jestli se ho nezeptám na tu vzniklou situaci na parkovišti před lesní stezkou. Raději ne, nechci, aby to bylo zase trapné. V hlavě se mi ale usadila pichlavá otázka. Cítí ke mně něco Steve?