The Whole Story- Stony (část první)

30. ZOO

Tady je další! Snad se líbí. Měla jsem teď chvíli volno, tak jsem se rozhodla, že s příběhem pokročím. Už brzy se dočkáte prvního polibku (alespoň doufám). Hlasujte, ale hlavně si to užijte!

Vaše Tiranis

Tony

„Ty jsi vážně míchal ty svoje chemické žbrimdy s mou whisky?" Pokýval hlavou a zahleděl se do země. „Promiň." Byl jsem dopálený. On mi vychlastal celou lahev drahého pití! Ale to si hezky zaplatí, s tím ať počítá.

Škola začala tak jako každý den. Pár otravných hodin, hodina tělocviku, dalších pár otravných hodin a oběd. Díky bohu, že to tak hezky uteklo. Bruce sice skoro nic nejedl, ale já se mu ani moc nedivil. Dohodli jsme se na konkrétním čase a rozešli se na svoje ubytovny. Převlékl jsem se do něčeho méně stísněného než je košile a sbalil jsem si tašku přes rameno. Pak jsem čekal na ostatní, samozřejmě že u svého kuchyňského haraburdí. Ani jsem nepostřehl, kdy se dochystali. „Tony, tak my už jsme. Pojď, Nat s Pietrem budou čekat. Tony. Tony! Tak jdeš, nebo co!?" Zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe. „C-co? Pardon, nějak jsem nevnímal." Steve se plácl do čela. „Říkali jsme, že už můžeme jít." „Jo, jo. Už letím." Dokroutil jsem posledních pár šroubků a doběhnul je na chodbě. Došli jsme až k hlavní budově, když mi došlo, že nemám svoji tašku. „Sakra!" Pietro se na mě nechápavě podíval. „Co je?" „Ale, jen jsem si nechal v bytě tašku. Musím se pro ni vrátit." „Počkej, já tak skočím." Podíval jsem se na Pietra nechápavým pohledem. „Skočíš? Víš, jak je to daleko?" Přikývl a než jsem stačil zareagovat, už byl pryč i s klíčem od bytu. „Jak on to dělá." „Taky by mě zajímalo." Se Stevem jsme se na sebe usmáli. Po chvíli se Nat naštvala a začala nás strkat k zastávce, že nás Pietro dožene. Ku podivu měla pravdu. Nebyli jsme ještě ani v půlce cesty, když se za námi uřícený Pito vrátil. Zastavil jsem se s otevřenou držkou. „Jak jsi to pro boha dokázal?" „Já ti ani nevím. Prostě jsem běžel. Nějaký problém?" Zakroutil jsem nevěřícně hlavou a přebral si od něj tašku. „Teď už alespoň chápu, proč byl z tebe Clint tak vyjukaný a zdrhnul do Francie." Pietro se rozpačitě zasmál a chytl se za hlavou. Bruce se na něj jen usmál a všichni jsme se rozešli k autobusu. Někdy přemýšlím nad tím, proč nejezdíme mým autem. Bylo by to rychlejší.

U vchodu do Zoo jsme museli ukázat doklady. Vážně nechápu, proč to tak kontrolují. Jako první nás Nat zatáhla k lemurům. Nemám ty zvířata rád. Vlastně nemám v oblibě žádné zvíře, ale opice a všechno tomu podobné úplně nesnáším. Clint s nadšením pozoroval všemožné druhy ptáků. S Brucem jsme strávili hodně času v mořské části Zoo a Pietro obdivoval šelmy. Steve žádné specifika vyhrazená neměl. Tam kde jsme se zdrželi, snažil se do svého bloku vystihnout co nejpřesnější náčrty. Bavili jsme se pozorováním a krmením zvířat. Dokonce jsem nám zaplatil i jízdu safari vláčkem. Svačili jsme u výběhu zeber a žiraf a dokonce jsme si užili i stezku pro malé děti. Největší sranda byla, když se Clint moc nahnul a spadnul do jednoho velkého bazénu. Měl štěstí, že to byli jen lachtani, protože kdyby to byli hroši, už by asi bylo po něm. Když už jsme se blížili ke konci výletu, konečně jsem našel zvíře, které Steva naprosto fascinovalo. Zatímco ostatní nadšeně pozorovali vlky, odkradl se kousek opodál. Stála tam malá budova. Byla celkem odstrčená od ostatních, takže tam nikdo nebyl. Steve vešel dovnitř a já ho pomalu následoval. Vevnitř byla strašná tma. Nic jsem neviděl. Podle sluchu jsem opatrně následoval blonďáka. Nedošlo mi, že se zastavil, tak jsem to do něj napálil. „Au, co to kruci děláš?" „Promiň, nevidím ani na krok před sebe. Co to tady vlastně vůbec je?" I přes tu obrovskou tmu jsem viděl jak se Stevovi zablýsklo v těch jeho blankytných očích. „Tak se pořádně koukni." Rošťácky na mě mrknul. Koukal jsem se, vážně jsem se snažil, ale nešlo nic vidět. „Vážně nevím, prostě tady nic nevidím." Steve se ke mně nahnul a chytil mě za předloktí. Natáhnul mi ruku do výšky a sevřel mi prsty v pěst. Najednou na mě něco přistálo. Strašně jsem se lekl. „C-co to je?" Pevně jsem semkl oční víčka k sobě a snažil jsem se nevnímat toho malého tvora na mé ruce. „Jsou to netopýři." Vyvalil jsem zděšeně oči a setřásl to zvíře dolů. V mžiku jsem stál zase venku před budovou. Steve ke mně pomalu došel. „Co blbneš? Oni ti přece neublíží." „Děláš si ze mě srandu? Já čekal, že budeš zamilovaný třeba do kočkovitých šelem, ale to ne že? Proč k čertu zrovna netopýři?!" Steve se trochu sklesle usmál. „A proč ne? Jsou to zajímavá stvoření. Navíc je spousta lidí nedoceňuje, tudíž je u nich klid." Na to jsem nemohl nic namítnout. „Ty se jich bojíš?" Cože? Já a bát se takového malého tvorečka? „Co blbneš? Jasně že ne." „Tak tam pojď se mnou." Neochotně jsem přijal jeho nabízenou dlaň a vešel zpět do té divné stavby. Stačilo mi jedno malé zapištění a už jsem byl natisknutý na Stevově hrudi. Ten se jen trochu zasmál a přitáhl si mě blíž k sobě. I přesto, že je menší a hubenější než já, cítil jsem se u něj v bezpečí. Připadal jsem si jako malá holka, co ji někdo vzal na krvavý horor. Byli jsme tam možná dvacet minut, pak jsme konečně vyšli zase ven. „Vidíš, že jsi to zvládnul." Nejednou jsem si přišel jako hysterická holka. Odtáhl jsem se od něj a zamračil jsem se. „Ale no tak. Netrucuj a pojď najít ostatní, určitě už mají strach." Vydali jsme se je teda hledat.

„Steve?"

„Hmm?"

„Proč zrovna netopýři?"

„Já ani nevím. Vždycky mi přišli fascinující. Věděl jsi, že jsou téměř slepí? Nebo to, že se pohybují pomocí zvukových vln?"

„Nevěděl."

„Ve skutečnosti jsou neškodní. Filmové studia z nich udělala krvelačné nestvůry, přitom jí většina z nich jenom ovoce nebo malé brouky."

Bylo vážně zajímavé, jak se Steve rozplýval nad těmitvory. Já zvířata nemám rád, ale byl jsem fascinovaný jeho zápalem pro ta malástvoření. Kýval jsem hlavou a poslouchal každou věc, kterou mi o těchstvořeních pověděl. Po čase jsme našli zbytek a se spoustou vyčítavých kecůjsme se vydali zase na koleje.