The Whole Story- Stony (část první)

88. Útočí!

Steve

Celý emočně zdrcený jako kupka odpadu jsem se s Peggy objímal na své posteli a brečel jí do košile. „ To bude v pořádku Steve. Zase se to zpraví." Utěšovala mě chlácholivými slovy a hladila mě u toho po zádech. Trvalo celkem dlouho, než jsem se úplně zklidnil a protřel si zčervenalé oči. Peggy mi pomohla zapnout přívěsek na krk a společně jsme snědli i ty sušenky.

Venku se ozvala hrozná rána a hulákající siréna. Poplach! „Honem! Musíme ven!" Bucky vyskočil z postele a táhl nás na nádvoří. „Rogersi! Barnesi! Na místa!" Velitel nás odtrhl od naší kamarádky a nechal nás odvést do třetího sektoru. „Musíte honem pryč, slečno. Na základnu útočí!" Peggy se vzpírala, až se vysmekla ze sevření mohutnějšího vypracovaného velitele. „Ani nápad! Jsem přítelkyně těch dvou mužů a zůstanu s nimi až do konce!" „Nemůžete tady zůstat! Je to pro vás nebezpečné!" „Já už se o sebe postarám, kapitáne." Než stačil muž něco odpovědět, utekla mu z dohledu. „Stůjte! Vraťte se! Přijdete o život!" Ze svého místa jsem viděl hroznou scenérii, jak Peggy doslova probíhá mezi střelami nepřátelských letounů. Vyběhl jsem jí naproti. „Peggy!" Skočil jsem jí do cesty a stáhl jí do zákopu. „Co to do háje děláš?! Vždyť umřeš!!!" „Pak umřu po boku nejlepšího přítele." Doběhl za námi i Bucky a vyděšeně objal statečnou Peggy. „Ty jsi vážně blázen, víš to?" „Ale váš blázen." Přes dopadající střely jsme neslyšeli ani poplašnou sirénu, ani křik ostatních. Choulili jsme se společně v mělkém zákopu a odpočítávali minuty do konce. „Kdyby to byl konec, pak jsem rád, že jsem tady s vámi." „Moc se vám omlouvám, že jsem se choval tak hrozně. Strašně mě mrzí, co jsem ti způsobil Steve a snad mi to odpustíš." Navzájem jsme se objímali a omlouvali se sobě navzájem.

Střely a křik začaly ustávat. Opatrně jsem vykoukl zpod hrany zákopu. Všude ležela těla mrtvých vojáků v kalužích krve. Roztřesenou rukou jsem si prohrábl vlasy. „To snad ne. To ne." Do očí se mi hnaly slzy a žaludek dělal kotrmelce. „Ach můj Bože!" Bucky se mi schoulil na rameni. „Musíme pryč. Honem, než se někdo vrátí." Peggy nás vytáhla ze zákopu a táhla nás do lesa. Bucky se mě držel jako klíště a snažil se zadržovat slzy. Všude kolem leželi naši padlí kolegové a Jamesovi přátelé. Nikdo živý. Nikdo nepřežil. „Támhle honem!" Vběhli jsme do lesa a schovali se za tlustými stromy. „Co teď budeme dělat?!" „Musíme pryč. Hodně daleko." „Ale to nejde! Civilizace je na míle daleko!" „Ticho! ......Něco slyším." Zaposlouchali jsme se do hrobového ticha. „..c. .....p-pomoc." Někdo to přežil! Vyhlédl jsem zpoza stromu a vydal se za hlasem. „Steve stůj! Může to být past!" „Jistě že může." Po hlase jsem se vydal zpět. Došel jsem mezi těly až k zakrvácenému třesoucímu se kabátu. „Veliteli! Jsem tady, jak vám mohu pomoci?!" Muž se ztěžka otočil. Tělo měl prošpikované střelami a ze všech mu tekla krev. „V-vojíne.........pře-předejte h-hlášení. B-byli to...byli-„ Nestihl to dopověděta  mrtev naposledy vydechl. „Kapitáne. Kapitáne, vzbuďte se. Bude to v pořádku. Pomůžeme vám." Snažil jsem se marně probrat ležící tělo. Po tvářích mi tekly slzy a nechtěl jsem se odsud hnout. Další člověk musel umřít, jen kvůli nesmyslným nehdodám. Přesně proto jsem se dal do armády, abych ten nesmyslný boj zastavil. „Steve.......musíme jít." Peggy mě odtáhla pryč zpět do lesa. „P-podívejte! Támhle!" Bucky ukazoval roztřeseným prstem do dálky. Bylo tam světlo, průzračné bílé světlo. Jako nadpozemská mystická záře. Omámeně jsem natáhl ruku a rozešel  se za tou září. „Steve počkej!" Peggy i Bucky mě následovali a kráčeli hned za mými zády vstříc tomu kouzelnému světlu. Ochladilo se a najednou, jako by ani čas neubíhal. Všechno se zastavilo. Byli jsme tak blízko. Z modrého čarovného předmětu vycházelo bělomodré zářící světlo, které obklopovalo vše kolem. Dotkl jsem se té zvláštní věci. Peggy i Bucky se drželi mě. „Co to je Steve?" „Netuším." Z dálky se začal ozývat křik neznámého jazyka. „Sakra! Jsou tady! Musíme honem pryč!" Bucky mě začal tahat za šatstvo. Zavřel jsem oči a myslel jen na to, že bych chtěl být pryč, někde hodně daleko od této chvíle. V mysli mi vykanula vzpomínka na Tonyho a pak se kolem setmělo.

Tak a máte tady další díl! Snad se líbí, i když je trochu zmatený a doufám, že se těšíte na konec, tak jako já. Budu ráda za komenty a hvězdičky!

Vaše Tiranis!