The Whole Story- Stony (část první)

66. Jak spřádat plány

Steve

Období zkoušek se kvapem blíží. Už jen dva dny a začne pravé peklo. Řádně jsem se učil a mám dojem, že jsem připravený na většinu předmětů. Přírodní vědy a jazyky zvládám s přehledem, ovšem nedokáži se přenést přes fyziku a matematiku. Fyziku jsem se naučil zpaměti a jen doufám, že v matematice nevyletím. Naprosto ji nezvládám a nechápu. Prý logika, to určitě. Mimo učení se ale soustředím i na jeden plán. Nepopírám, že je to z větší části jen zoufalý pokus o Tonyho přítomnost, ale holky mi s tím hodně pomohly. Musím ho zase vidět. Zase se ho dotknout, třeba jen krátce. Mluvit s ním. Tak strašně mi chybí. Chtěl bych ho vidět.

Škola se vlekla, ostatně jako každý den. Na většině hodin jsem už ani nedával pozor a učitelé také moc nenaléhali. Blížil se konec roku, tudíž jsme měli více práce s opakováním učiva na zkoušky, než abychom se učili něco nad rámec. Musel jsem myslet na zkoušky a konec roku. Co když to nezvládnu? Co když vyletím? Co když budu z Tonyho přítomnosti tak mimo, že se nedokážu soustředit? Najednou mě praštila do obličeje dosud nepřítomná myšlenka. Přijede Tony vůbec? Co když ho otec prostě nepustí? Z toho se mi sevřelo hrdlo. Omluvil jsem se a odešel na záchod. Musel jsem být chvíli sám. Jak mě jen nemohlo tohle napadnout dřív?! Já jsem ale imbecil. Pokud nepřijede, asi mě z tohoo klepne. Tak moc jsem se upnul na myšlenku brzkého shledání, že jsem ani neuvažoval nad ničím jiným.

--

„NAT! WANDO! Počkejte!" Volal jsem na ně a běžel za nimi po chodníku směrem k ubytovnám. Škola skončila a já je už vyčkával. Potřeboval jsem si s nimi promluvit a svěřit se se svou obavou. „Co je ty náš zamilovaný blázne? Napadlo tě další vylepšení už tak překombinovaného plánu?" Obě dvě se nad tou hloupou připomínkou rozesmály. Přiznávám, že to možná trochu přeháním, ale je lepší mít jistotu. „Ne, napadlo mě něco mnohem více problematického. Co když Howard Tonyho nepustí a on zůstane v New Yorku?! Já ho tady potřebuju!" obě se na sebe podívaly. Netušil jsem, co si těmi malými náznaky domlouvaly, nakonec se ale asi na něčem shodly. „Bály jsme se, že tě to napadne. Myslím, že to nejde vyloučit, ale je to spíše ta menší šance. Dobře víš, jak moc se Tony snaží, pokud něco chce. Myslím, že otce přesvědčí." „A pokud ne? Pokud zůstane tam, tak jak se s ním sakra mám setkat?!" „Pokud nepřijede, tak mu holt napíšeš další dopis. Předpokládejme, že ty předešlé dostal." Více se o tom odmítly bavit a odešly spolu na kolej. Jen tak mě tu prostě nechaly. A to si říkají kamarádky! Naštvaně jsem odešel na svou kolej a praštil sebou do postele. „Jsi v pohodě?" „Nech mě být Pietro." Stříbrovlasý mladík se na mě pobaveně podíval. „Uletěly ti včely Rogersi? Přestaň se mračit a pojď si s námi zahrát karty." „Nechce se mi. Dej mi pokoj." „No tak. Nebuď na něj jak na psa a připoj se k nám. Ještě jsme to pořádně nerozehráli, tak nám nebude vadit další člen." „Vážně se mi nechce. Nemám na to náladu." „Nebýt přesvědčený o tom, že holky šly ze školy spolu, vsadil bych se že ti den podělala moje sestra. Tak hrozně nemůže vypadat nikdo, krom oběti té rudé saně." Tři kluci na vedlejší posteli se hlasitě rozesmáli. „Klidně se k ní může přidat i Natasha. Ta její slova jsou občas jako dýka do zad." Další nával smíchu. Počkal jsem, až se dořehtají a pak na ně hodil kyselý obličej. „Tak na to jste kápli." Otráveně jsem se zvedl z postele a posadil se k nim. „Tak jaké je skóre? Na kolik hrajeme? Nebo ještě líp, co hrajeme?"

Tak jsem po nějaké době zase napsala kapitolu z pohledu Steva. Snad se líbila a budete se těšit na další. Budu ráda za hvězdičky i komentáře!

Vaše Tiranis!