The Whole Story- Stony (část první)

19. Podzimní prázdniny

Tak jsem to stihla na čas. Snažím se dodržet slovo, takže písu jako o závod. Doufám že se vám bude kapitolka líbit. Nezapomeňte hlasovat a klidně mi napište do komentů.

Tony

Už to bylo pár dní, co jsme se vrátili z Francie. Clint už se zcela zotavil a denně chodil na střelnici se slovy: „Nemůžu vypadnout z kondice, nerad bych skončil jako ty." Bruce byl taky v pořádku a rozhodl se naprosto seriózně věnovat praktické vědě. Vynalézal zrovna cosi, co by ho mělo ochránit, pokud bude napaden. Jakási chemikálie na odzbrojení nebo paralyzování nepřítele. Nat začala znovu pravidelně docházet do té gymnastiky, kam chodívala téměř každý den a Steve, no Steve byl pořád Steve. Chodíval si malovat a vařil snídaně. Po večerech se učil matematiku a povídal si se mnou někdy až do rána. Pravidelně jsme docházeli na fotbalové tréningy a dost jsme se sblížili i s Pietrem. A samo sebou já jsem byl ve své úžasnosti stále stejný. Vynalézal jsem něco, co mi zajistí jméno v historii a krátil si dny náhodnými známostmi. Člověk by řekl, že to lepší být nemůže. Tak proč mám ten zasranej pocit, že mi něco chybí? Proč mě vůbec nebaví tahat si do postele přiblblé husičky, jak tomu bylo dřív? Co je teď jinak? Dobře vím co. Steve svatoušek Rogers, to je jinak. Můžu si na něm doslova oči nechat. Ale samozřejmě to nedávám znát. Sám se fackuju pokaždé, kdy se přistihnu, že na něj koukám, nebo že na něj myslím. Jsem chlap a jsem na holky. Nic takového, jako jsou city, nemůžu k chlapovi chovat! Podle slov svého otce se řídím základními pokyny a své chvilkové poblouznění jsem už beztak dávno hodil za hlavu. Dodržuji svou rutinu a pracuji tvrději než dřív. Když pracuji, nemyslím alespoň na nic jiného. Je to velice uklidňující činnost, navíc s trochou štěstí i dobře sype penízky.

Blížilo se pololetí, a tudíž i prázdniny. Na vysvědčení jsem kašlal, stejně nemůžu mít nic horšího než je dvojka. Po předání jsem ho prostě jen hodil do obálky a poslal našim. Nikdy za nimi nejezdím, pokud nutně nemusím. Po těch několika letech jsme to omezili na Vánoce a měsíc o prázdninách. Nic víc. Oni mě tam taky neradi vidí, tak proč bych se obtěžoval tam jezdit. Problém byl, že všichni ostatní ale plány měli. Clint jede s kamarádem ze základky do Británie. Chce prý vyzkoušet, jak se střílí veverky v Green parku. Nat jela na nějaké soustředění a Bruce jel domů. Tedy, ne za svými skutečnými rodiči, ti totiž zemřeli, ale prostě domů. Myslím, že se zmiňoval o nějaké tetě, či co. No a Steve měl namířeno ke svým rodičům.

Když jsem došel z pošty, kde jsem posílal své vysvědčení, byl už Clint pryč. Nat jsem i s Pietrem viděl naposled u školy a Bruce si zrovna balil věci. Sedl jsem si do kuchyně ke stolu a začal šroubovat novou zvukovou cívku. Po asi hodině jsem se rozloučil s Brucem a vyprovodil ho na zastávku. Cestou zpět jsem ale zabočil jinam. Nechtělo se mi vracet do prázdného bytu, tak jsem zamířil do toho malého parku, co jsme tam měli tenkrát sraz. Sedl jsem si na tu samou lavičku a zavřel jsem oči. V dlouhém černém kabátu, nebo jak se to dá nazvat a se slunečními brýlemi by mě nikdo nepoznal. Dal jsem si ruce za hlavu a poslouchal diskuze ostatních. Když jsem znovu otevřel oči, bylo to proto, že si ke mně někdo přisedl. Byl jsem odhodlaný poslat ho do mých zadních partií, pokud hned nevypadne, ale zastavil jsem se v půlce pohybu. Osoba, co vedle mě seděla, byl Steve. V ruce měl svůj blok a tužku. Něco do něj nesouvisle črtal a pobrukoval si nějakou starou odrhovačku. Byl už sbalený, kufr vedle sebe. Asi se mu na odvoz nechtělo čekat doma, tak si zašel sem. Trochu jsem se předklonil, abych viděl, co si to tam maluje. Už jsem měl téměř správný úhel, když se na mě Steve otočil. Střetl jsem se s blankytně modrýma očima plnýma výčitek. Ze sekundy se jeho naštvaný obličej změnil na vyděšený a pak zmatený. „T-Tony? Co ty tady děláš?" „No víš, když byl byt úplně prázdný, napadlo mě, že nudit se dokážu i tady." Nekonkrétně jsem máchl kolem sebe. „Ty nejedeš na prázdniny domu?" Zase ten zmatený výraz. Měl by si začít říkat „Kapitán dlouhé vedení". „Ne, nejedu. Vlastně k našim jezdím jen na Vánoce a letní prázdniny. Proč se ptáš, a neříkej, že jen tak, to nesnáším." „Překvapilo mě to. Myslel jsem, že si budeš někde užívat, a ty zatím trčíš tady." To byla od něj rána pod pás. Trochu jsem se na něj zamračil. „Kdo říká, že si nebudu užívat? Nemusím mít plány, abych se dokázal bavit!" „Tak pardon, já to tak nechtěl. Jen mi přišlo, že bys měl možná vypadnout. Kdybys chtěl, tak mi máma dovolila vzít si s sebou jednoho kamaráda. Třeba bys uvítal změnu?" V jeho tváři byla značná nervozita a nejistota. Vážně mi teď právě nabídl, abych s ním jel k jeho rodině? „Nevím, jestli je to dobrý nápad. Dospělí mě většinou nemají moc rádi. Navíc, jen bych ti zavázel." „No, jak myslíš, tak se měj hezky." Usmál se na mě a vstal. S kufrem v ruce se rozešel parkem pryč. Díval jsem se, jak se vzdaluje a říkal si, jestli jsem neudělal chybu. „Počkej!" Ani nevím, proč jsem to udělal. Steve se na mě s úsměvem otočil. „Rozmyslel sis to?" Doběhl jsem k němu. „Ano rozmyslel. Ale nemám sbaleno." Usmál se a pohodil hlavou. „To nevadí, času máme dost." Usmál jsem se jako úplný blbeček a vydal se s ním ke kolejím.

Po asi půl hodině jsem si byl jistý, že mám všechno. Taška byla tak stokrát plnější, než když jsem jel do té Francie. Nevěděl jsem přesně, v jaké vrstvě jsou Stevovi rodiče a přišlo mi hloupé se na to ptát, tak jsem si sbalil kousek od každého stylu, co jsem měl. Od pyžama, přes bílé triko a džíny, až k obleku. Samozřejmě velký pytel kosmetiky a něco ostřejšího. Mohli jsme vyrazit. Rozhodl jsem se pro černé semišky, které se hodily ke všemu, a vydali jsme se k vlakovému nádraží. Čekal jsem, že si pro Steva přijedou, ale on namísto toho koupil dva lístky do ekonomické třídy. No super, ještě že bylo chladno. Vážně se mi nechtělo jet kupéčkem ve čtyřicítkách a bez možnosti solidní obsluhy.

Ku podivu jsme měli kupé jen pro sebe. Bylo tu dostmísta na nohy a celkem příjemný vzduch. Pohodlně jsem se natáhl do sedadla azaklapl oči. „Dáš si?" Zazvonil mi jeho hlas u obličeje. Otevřel jsem línějedno oko a spatřil Steva, jak se láduje mrkvovým dortem a k tomu pije pomerančovýdžus. „Kdes to vzal?" Upekl jsem to. Myslím si, že je zbytečné utrácet za něco,co nepotřebuji. Pokaždé, když takhle jedu, vezu si s sebou velkou svačinua lahev džusu. Tak dáš si?" Jako bych já někdy odmítl sladké. „No jasně. Co mápro mě vaše vytříbená kuchyně?" „Mrkvový dort, obloženou housku, jogurts vločkami a ovocem nebo bramborový salát s kousky kuřete.K pití buď džus, nebo vodu." Vykulil jsem na něj oči. Kdy jsi to probohastihl nachystat?" „No něco, než jsem se vypravil do parku, ale většinu, kdyžjsem na tebe čekal. Tak co to teda bude?" „Dal bych si dort a sklenku džusuprosím." Zamrkal jsem a vykouzlil nevinný dětský úsměv. Steve se jenom zasmál apodal mi tácek s dortem a kelímek džusu. S chutí jsem se do jidla pustil.„Bože, to je tak strašně dobrý!" Úplně jsem nad tou chutí vzdychal a slastněpřivíral oči. Nic lepšího jsem snad nikdy nejedl. „Děkuji. Každá pochvala mětěší, zvlášť od stříbrné lžičky, jako jsi ty." „Stříbrná lžičky?" Tomu výrazujsem nerozuměl. „Promiň, já to tak nemyslel. Měla to být jenom sranda! Jestlijsem tě urazil, tak se omlouvám." Steve ze sebe rychle vysypal omluvy.Nechápavě jsem se na něj kouknul. „Co znamená výraz „Stříbrná lžička"?" „Ehm,to je takové označení pro lidi, co se narodí do bohaté rodiny a nikdy nepoznalinouzi. Ale vážně to měl být jenom vtip! Moc se omlouvám!" „V pohodě, to neřeš."Usmál jsem se na něj a strčil si další kousek dortu do pusy. Začali jsme sesmát a o zábavu bylo postaráno. Možná to nebude až zas tak zlé.