The Whole Story- Stony (část první)

46. Temný park

Steve

Dopis jsem otevřel až u autobusových zastávek. Nechtěl jsem ho původně vůbec číst, ale zvědavost mě nakonec přemohla. Z obálky jsem vyndal další dopis s ještě kostrbatějším písmem, než všechny ostatní.

Čaukí Stevié

Bohužel jsme se zas minuli. Teď jedeme do menšího baru poblíž kolejím, kde už asi zůstaneme. Adresu nepotřebuješ, jen jdi od hlavní budovy školy pořád rovně parkem, dokud nenarazíš na noční klub KNIVES. Buď té lásky a nekráčej k nám s tím svým sexy zadkem. Už se nemůžu dočkat.

Tvůj Tony

Tak podle tohoto dopisu jsem dost jasně poznal, že už je tony slitý jako doga. Písmo bylo krkolomné a padalo na jednu stranu dolů. Dost jsem se přemáhal, abych už u kolejí nezůstal, přece jenom ten dopis mě trochu rozhodil. Nakonec jsem se ale přesvědčil, že dělám jen dobrou věc a alespoň jim pomůžu se dopotácet domů. Zase mě čekala dlouhá cesta autobusem a musel jsem i několikrát přesedat. Konečně jsem viděl hlavní budovu školy. Znovu jsem se musel přemáhat, abych nezabočil uličkou doleva ke kolejím a místo toho šel doleva do parku. Když jsem procházel tou tmavou stezkou, dost jsem se začínal bát. Srdce mi teď už bilo jako splašené. Přidal jsem raději trochu do kroku. Najednou jsem se dostal na rozcestník. Do háje Tony! Kam mám asi teď jít?! Rozhodl jsem se pro stezku nalevo a teď už skoro běžel. Pořád jsem za sebou slyšel tlumené kroky, ale když jsem se ohlédnul, nikoho jsem neviděl. Vzpomněl jsem si na Clinta, když říkal, že ho tady někdo sledoval a potom na Pietra, jak se za to všechno obviňuje. „Pietro? Jsi to ty?" S roztřeseným hlasem jsem se rozhlížel na všechny strany a přál si změnit své původní rozhodnutí jít Tonyho hledat. „Halo? Je tu někdo?" Proč se tak blbě ptám, když vím, že ano. Ruce se mi nekontrolovatelně třásly a jazyk vypovídal službu. Stál jsem jako přikovaný a třepal se jako osika. Zpoza stromu vystoupila postava a pomalu ke mně kráčela. Strnul jsem a nemohl udělat ani krok. Můj mozek dostal zkrat a já teď nemohl dělat nic, než hledět na přibližující se siluetu a třást se strachy. Čím byla osoba ke mně blíž, tím lépe jsem na ni viděl. Byl to statný muž a přes hlavu měl kapuci. Vybavila se mi scéna z nemocnice. Do háje! Jestli je to ten samý chlap, tak mě tady zabije! Drkotal jsem zuby a pokoušel se udělat alespoň jeden krok. Podařilo se mi přemluvit tělo ke spolupráci a vystartoval jsem poklusem pryč. Rychleji jsem běžet nemohl, jelikož jsem byl pořád trochu v transu. Ani jsem se neotáčel, jen jsem se snažil se dostat k ubytovnám. Něco mě silně přirazilo k zemi. Cítil jsem, jak mi z nosu teče krev a pulzuje místo na hlavě. Útočník mě obrátil na záda a obkročmo si na mě sednul. „P-pomoc, pomozte mi někdo!" Schytal jsem ránu do obličeje. Odplivl jsem hromadící se krev z mých úst. „Pomoc!" dalších pár ran. Ten chlap přesně věděl, kam udeřit a rány byly tvrdé, jako by měl ruku z kovu. Mordoval mě a škrtil. Dělal mi další a další řezné rány a já se nezmohl na nic jiného než křičet bolestí a trhat sebou pod jeho těžkým tělem. Sípal jsem a lapal po dechu, a to ho zřejmě bavilo pozorovat. Vždy, když už jsem nabrat kyslík do plic, znovu mě chytil pod krkem. Začínal jsem ztrácet vědomí a už se nevzpouzel. Z ran po těle mi vytékaly proudy krve a já už neměl sílu vzdorovat. Muž nade mnou mě sice dál častoval ranami do obličeje a hrudníku, já už to ale nevnímal. V uších mi hučelo a pištělo a před očima se mi začalo vše mlžit. Vytrácel jsem se a byl to neskonale zvláštní pocit. Nic neslyšet, nevidět, necítit. Poslední co si pamatuju, byl hlasitý výkřik, který ale nepatřil mě.

Moc se omlouvám, že včera nevyšla žádná kapitola, slavila jsem narozeniny příbuzných. Budu se snažit vydat dneska ještě jednu kapitolu, ale o výkendu nic nevýjde. Jedu na výlet se školou a nebudu tam sebou tahat počítač, tak se nezlobte. Možná vám to vynahradím příští týden, ještě uvidím. Ve škole se teď uzavírají známky, takže se hodně učím a nemám tolik času na psaní. Doufám že se tenhle díl líbil a budu ráda za každý ohlas!