The Whole Story- Stony (část první)

86. V obilí

Tony

Seděl jsem tam s nimi dlouhou dobu, než jsem je odvezl k jejich autu. „Mějte se hezky." „děkuji Anthony za vše, co jste udělal pro naši rodinu. Snad vám to někdy budeme moci splatit." S úsměvem jsem jim naposledy zamával, než jsem zmizel ve dveřích kolejí. V pokoji jsem si sbalil kufry a naposledy se rozloučil s přáteli. „Vážně nemůžeš zůstat na oslavu?" „Ne. Musím domů." Natasha mě pevně objala kolem pasu. „Budeš mi moc chybět. Všichni budete." „Ty mě taky Nat. Však ty mě taky. Musíme si napsat." „Tvoji adresu znám, tak ti napíšu, slibuju." Clint mě chytil kolem ramen a poplácal po zádech. „Hlavně nikdy nezapomeň na to, že my jsme taky tvoje rodina." „To bych ani nemohl." „Přijedeš mě navštívit, že jo? Víš, že budu dělat na tom radioaktivním záření, tak víš, kde mě najít." „To víš, že přijedu." Všichni jsme se společně objali a já už pak musel padat. „Nezapomeňte ode mě pozdravit Pietra a Wandu!" „Neboj!" Seběhl jsem schody a nastoupil do auta. Cesta na letiště bude dlouhá, tak ať vyjedu co nejdřív. Pustil jsem rádio a vyjel na cestu. Kolem mě se míhali chodci, domy a semafory. Město mi mizelo před očima a nahradila ho volná prostranství luk a lesů. Dlouhá nekonečná cesta přede mnou a kolem jen lány obilí a kukuřice. Zastavil jsem u krajnice a vysedl z auta. Vnořil jsem se do vysokých stébel a procházel se neznámo kam. Chtěl jsem prostě jen vyprázdnit hlavu od těžkých myšlenek a starostí. Roztáhl jsem ruce do stran a začal nesmyslně křičet. Někde jsem slyšel, že to prý pomáhá a ulevuje. Točil jsem se dokola jako blázen a užíval si chladu, který začal panovat. Blížila se bouřka. Začal jsem se psychopaticky smát a skácel jsem se do obilí. Ležel jsem na zemi a užíval si první kapky na mém těle. Nade mnou se zablýsklo a z oblohy se spustil hustý déšť. Běžel jsem do auta a než se k němu dostal, byl jsem už totálně promočený, stejně, jako ono samo. Holt nevýhoda otevřených střech. Rozesmátý jsem si sedl za volant a nastartoval. Stáhl jsem střechu zase zpět a uháněl cestou dál. Na letiště jsem nakonec dorazil pozdě k večeru. Pilot už byl dost naštvaný, ale s tím jsem si hlavu nelámal. Nechal jsem auto v rodinné garáži a nasedl s kufry do letadla. „Vítáme vás pane Starku. Letadlo vzlétne asi za pět minut." Z mikrofonu se ozval pilotův rozladěný a lehce ospalý hlas. Nedivil jsem se, že je naštvaný, teď už by mohl být doma u své rodiny a místo toho tady na mě přes pět hodin čekal. Já už bych se za tu dobu slušně ožral s letuškami. Zavřel jsem oči a nechal se unést pocitem klidu. Všechno jsem vypustil z hlavy a chtěl jen nerušeně odpočívat. To mi mysl ale nechtěla dopřát. Zatáhla mě na nejcitlivější místo a drásala mě vzpomínkami jen pár hodin staré minulosti. „Steve..." Už zase jsem ten den brečel. Asi už musím mít hodně napuchlé oči. Bylo mi to jedno. Zajel jsem si rukou do vlasů, než jsem se vrátil k té druhá a začal si hrát s bonbónovým prstýnkem. Bylo vlastně strašně absurdní, že mi ho dal. Takové nic a přesto je teď pro mě tolik důležité. „Budeme přistávat pane Starku." Cože? Kdy jsme vzlétli? To už jsme tady? Otevřel jsem oči. Za okny už byla tma a v dálce se blýskalo. Už jsem v New Yorku.

Po přistání jsem si sbalil kufr a vypadl z letadla. Už na mě na příletové dráze čekala limuzína. Nechal jsem se vměstnat do malého prostoru a odvézt až na příjezdovou cestu velké vily. Tak a je to tady zase. Přetvářka a dobré mravy jsou denním chlebem. Vítej úzkosti a pocite méněcennosti. Vítej jméno Stark.

Další kapča! Už je to vážně hodně blízko! Doufám že se líbila a že mi za ní dáte hvězdičku a napíšete nějaký komentík! Zatím pá!

Vaše Tiranis!