The Whole Story- Stony (část první)

55. Krásná úzkost domova

Tony

„Ne! Co to děláte!? Pusťte ho! Slyšíte!" Několik chlapů v černém chytilo Steva a odvleklo ho někam pryč. Chtěl jsem běžet za ním, ale zastavili mě další dva takoví. „Pusť ho! On za nic nemůže!" Otec se s kamennou tváří díval do dálky. „Odveďte mého syna do obývacího pokoje. Hodlám s ním mluvit o samotě, tak ho tam zavřete, jasné. Dojdu si pro něj sám." Ony černé gorily mě odtáhly do obýváku a zamkly mě tam. Byla tady tma a chlad. Našel jsem vypínač a rozsvítil si alespoň letmé světlo. Pokoj byl malý a stísněný. Bez krbu ani jiného přívodu tepla. Začal jsem se třást zimou, protože jsem měl jen tenké tričko. Nepočítal jsem s tím, že mě zavřou do mrazáku. Vyčerpaně jsem se zhroutil na gauč. Do prdele. To se teda skvostně posralo. Kde je vůbec Steve!? Mučí ho? Bijí? Nebo ho snad........ Ne, na takové věci nesmím myslet. On žije, věřím v to. Musím ho odsud dostat.

Otevřely se dveře a v nich se zjevil můj otec v celé své kráse. Majestátní držení těla a drahé oblečení. Dokonale sčesané vlasy i pokryv obličeje. „Vidím, že sis udělal pohodlí. Nevadí, když si přisednu?" Odpor nade mnou a ironie z jeho hlasu doslova kapaly. Opovržlivě se na mě šklebil a upíjel ze sklenky, zřejmě whisky. „Co jsi s ním udělal? Kde je?" Snažil jsem se znít vyrovnaně a nedat na sobě znát obavy z nejhoršího. „Je v pořádku, jestli tě to zajímá, ale to samé neplatí pro tebe. Jak sis mohl přitáhnout do mého domu něco takového!" „Tak za prvé je to osoba. Někdo. Je to Steve. A za druhé, právě kvůli němu jsem tady. Chci tě požádat, abys stáhl své zabijáky. Dobře vím, že za těmi útoky na něj, stojíš ty. Jsem ochoten slíbit ti cokoli, pokud ho necháš být. Nemůže za to, jaký jsem a nezaslouží si zemřít jen proto, že jsem v jeho blízkosti. Pokud chceš někoho trestat, tak trestej mě." Otec chvíli přemýšlel a převaloval sklenici alkoholu v dlani. Po delším rozhodování na mě upřel své oříškové oči. Nepříjemně se zašklebil a nakrčil obočí tak, jak to dělal vždy, když dostal jeden ze svých odporných nápadů. „Takže cokoli? Nu dobrá. Nechám si to přeležet v hlavě a zítra ti řeknu své stanovisko. Pokud se rozhodneš ho přijmout, propustím toho hocha. Teď jdi do svého pokoje. Cestu znáš. A opovaž se pokusit se mě podvést, já mám oči všude." Pokýval jsem hlavou a nechal se propustit z tmavé chladné místnosti pryč. Po schodištích a chodbách jsem se došoural až do svého starého pokoje a otevřel zaprášené dveře. Bylo vidět, že tady už dlouho nikdo nebyl. Prach se rozjímal po celém pokoji a byl na každém kusu nábytku. Zavřel jsem za sebou dveře a sundal si tričko. Automaticky jsem začal otírat věci od prachu a skládat je zase zpátky. Co na tom, že je utírám do trička, kdybych chtěl, mohl bych mít milion takových. Pracoval jsem na úklidu pokoje a ztratil pojem o čase. Po dvou hodinách jsem teprve zjistil, kolik je hodin. Naštěstí jsem právě douklízel a tak jsem se spokojeně uvelebil do zaprášených přikrývek. Ty budu muset převléct taky, ale to až zítra, teď už chci jenom spát.

---

Prudce jsem se posadil a rozdýchával ten příšerný sen. Klepal jsem se a tekl ze mě studený pot. Tak špatné sny jsem neměl od doby, co jsem vypadl z tohohle domu, ale teď když jsem se vrátil, se vrátily i ony. Rozechvělou rukou jsem zkontroloval hodiny na budíku. Bylo teprve půl jedné ráno, dost času na spánek. Ale já se znovu usnout nehodlal. Ten sen mě vyděsil natolik, že jsem se odvážil vyjít ze svého pokoje a najít ho. Musím vědět, že je v pořádku.

Tonyho sen

Postával jsem ve vstupní hale, když jsem odněkud zaslechl zvuky. Vydal jsem se tím směrem hlouběji do domu. Už jsem ztratil pojem o tom, kde se v domě nacházím, jen jsem hledal původce toho zvuku. Došel jsem ke starým dubovým dveřím. Rozhodně jsem je nikdy předtím neviděl. Neměly ani kliku, jen jakési čidlo. Postavil jsem se před ně a ony se začaly s rachotem otevírat. Zvuky nybraly na intenzitě. Vstoupil jsem do místnosti pohlcené mlžným oparem. Neviděl jsem ani na krok. Procházel jsem bělostnou mléčnou přikrývkou směrem, odkud jsem slyšel ony zvuky. Mlha se začala rozestupovat, až zbylo jen malé šero. Zpozoroval jsem tři siluety. Jedna byla vysoká a noblesně postávala opodál. Druhá byla v předklonu a švihala čímsi kolem sebe. Při pohybech zasahoval třetí siluetu po těle. Ta se kroutila v bolestech na kolenou. Byla k něčemu přivázaná a nemohla se moc dobře hýbat.

Opar zmizel a mě se naskytl pohled na umučeného Steva. Z rozdrásaných zad mu tekla krev a v puse měl roubík. Druhá silueta se přeměnila v mého otce s odpudivým opovržlivým úšklebkem. Hlasitě se smál utrpení blonďáka a v dlaních svíral malé klíčky k jeho propuštění. Ty posléze hodil někam za sebe a nevybíravě si do blondýna kopl. Třetí z mužů někam odešel. Zalapal jsem po dechu a snažil se ke Stevovi dostat, ale nešlo to. Nějaká imaginární stěna mě držela dál. Otec se odporně zašklebil a kopl do Steva tak, že se skácel k zemi. S prosebným pohledem se na mě podíval. „Tony." Pak upadl do bezvědomí. „Ne! Steve! TY hajzle, ty jsi slíbil, že bude v pořádku!"

Konec snu

Tady máte náhradu za minulou neděli. Konečně jsem se dokopala k tomu ji napsat. Snad se líbil a budete se těšit na další díl. Budu ráda za komenty a hvězdičky!