The Whole Story- Stony (část první)

13. Atrakce

Ahoj, jsem tady s dalším dílem. O víkendu jsem byla na chatě. Naprosto odříznuta od jakékoli komunikace. Bez wifi jsem tady samozdřejmě nic dát nemohla. To mě snad omlouvá. I tak jsem psala a mám pár dílů do zásoby. Tento týden možná vyjde díl každý den, ale nic neslibuji. Užijte si povídku a nezapomeňte hlasovat!

Tony

Prudce jsem se posadil. Začal jsem se třást. Nevnímal jsem svoje okolí, jen jsem se bál. Schoulil jsem se do klubíčka. Stále jsem nic nevnímal, jen temnotu a strach. Byl všude okolo mě. Bál jsem se, že se táta každou chvíli vrátí, že mi zase natluče. Bál jsem se toho strašného pocitu bezmoci, který se mi rozprostřel všude po těle. Třásl jsem se a houpal se lehce dopředu a dozadu. Začínal jsem vnímat věci okolo sebe. Roztřesenou rukou jsem šáhl pro mobil. Rozsvítil jsem si baterku. Opatrně jsem se postavil na nohy a vydal se do hloubi bytu. Nutně jsem potřeboval něčí pomoc. Prostě kohokoli. Zabloudil jsem do ložnice a skácel se na zem.

Probudil jsem se ráno ve Stevově posteli. Už zase! Co jsem zase podělal?! Objevila se nade mnou blonďatá hlava. Steve se na mě usmál. „Dobré ráno, už je ti lépe?" Podíval se na mě s velice zvláštním úsměvem. „Dobré, co jsem to včera vyvedl? Myslím, proč už jsem zase ve tvé posteli?" Blonďák se na mě zase usmál. „No, slyšel jsem divné zvuky z obýváku, potom jsem tě zahlédl ve futrech a pak už jsem tě musel sbírat ze země. Dost jsi mě tím vylekal!" Trochu se zamračil. „Co jsi tady vlastně dělal?" Pozvednul obočí. Trochu jsem se zamyslel. Chvíli mi to trvalo, pak jsem si ale vybavil rány do obličeje a pachuť krve. Začal jsem se zase třást. Překvapilo mě, když mě vzal Steve za ruku. Podíval jsem se na něj. „Vzpomněl jsem si na něco, v co jsem doufal, že jsem zapomněl." Řekl jsem pravdu, ale řekl jsem ji oklikou. Steve se na mě jen dlouze podíval, ale nechal to být, asi poznal, že o tom nechci mluvit. Začal se zvedat k odchodu, ale neuvědomil si, že mu stále držím ruku. Stratil rovnováhu a spadl přímo na mě. „M-Moc se ti omlouvám. Nějak jsem ztratil balanc. ......." Neposlouchal jsem, co říká. Vnímal jsem jenom, jak se celý napnul, jak mu rychle bilo srdce, přerývavě dýchal a jak mu zčervenaly tváře. Ke svému překvapení jsem zjistil, že i mě srdce bije jako o závod. „Hele, to je v pohodě, hlavně klid. To se stane. Hlavně když jsi mě nerozmáčkl." Usmál jsem se a on se alespoň trochu zklidnil. Jak moc jsem se chtěl nahnout blíž a políbit ty krásně růžové rty.

Oba jsme vstali a šli si pro snídani. U kávovaru jsme potkali i Bruce. Steve nám udělal volské oči se slaninou a malé párečky. Tak dobrou snídani jsem už opravdu dlouho nejedl. Všichni tři jsme si pochutnávali nad sklenkami džusu. „To je dobrota" soukal ze sebe Bruce mezi žvýkáním a polykáním. „Má pravdu, už dlouho jsem se tak nenacpal" přitakal jsem. Steva to zřejmě potěšilo, protože se usmál a vzal nám prázdné talíře. Ručně je umyl, což jsem nechápal, když máme myčku, a uklidil je do poličky. „Tak, co budeme dneska po škole dělat?" myslel jsem, že to bylo jen tak do větru, tudíž jsem neodpovídal. Steve se na nás otočil a nadzvedl obočí. „Vy nemáte žádné plány?" Až teď mi došlo, že to myslel vážně. „No, já bych plány měl, ale jsou nerealizovatelné." Oba jsme se na Bruce podívali. „Tak povídej" vyzval jsem ho. „No, nebylo by od věci trochu prohloubit vztahy v partě, když jsme se tak odcizili. Napadlo mě, zajít do zábavního parku. Na to bychom ale museli přesvědčit Nat. Pochybuju, že by s námi někam šla. Od té divadelní katastrofy se mnou odmítá mluvit, vůbec nevím proč." Vypadal dost sklíčeně a asi ho to i dost mrzelo. „Já bych možná věděl, ale je to osobní." Podíval jsem se na Steva. „Co je jako osobní?" „No, jak jsme tenkrát dorazili na střelnici pozdě, tak jsme byli s Nat v kavárně. Řešila se mnou něco strašně důležitého, ale vlastně nevím, co to bylo. Nechtěla mi to říct." Steve vypadal odhodlaně nevyzradit nic, co mu Natasha řekla. Nechtěl jsem ho přemlouvat k něčemu, co nechtěl, proto jsem jen dodal: „OK, v tom případě to budeš ty, kdo si s ní půjde promluvit." Steve se na mě nepříjemně podíval, ale Bruce vypadal spokojeně. Přesvědčil jsem tedy Steva, že to dělá pro dobro nás i Nat.

Po škole jsem už čekal na domluveném místě. Byl to malý parčík poblíž naší ubytovny. Sedl jsem si na blízkou lavičku a na chvíli zavřel oči. Užíval jsem si ticha. Trochu jsem se vylekal, když se vedle mě někdo posadil. Otevřel jsem oči a otočil se k příchozímu čelem. Naskytl se mi výhled na malého blonďáčka. Měl zavřené oči a užíval si ticha tak, jako jsem si ho před chvílí užíval já. „Ahoj Steve." Otevřel ty svoje nádherně modré oči a podíval se na mě. Usmál se. „Ahoj Tony. Jsi tady na čas, co se stalo?" Pousmál jsem se nad jeho otázkou. Je pravda, že jsem nikdy nechodil včas, nebo jen málokdy, ale pokud šlo o přátele, tak mi to problém nedělalo. „Ale, jen jsem si tak říkal, že by nebylo od věci přijít někdy o trochu dřív." Díval se na mě a usmíval se. Nemohl jsem si pomoct, ale začal jsem se na něj usmívat zpátky. Musel jsem vypadat jako úplný debil, ale v tuto chvíli mi to bylo jedno.

Po chvíli došel i Bruce, v patách měl Natashu. Vydali jsme se na autobus. Do zábavního parku to bylo daleko na to, abychom šli pěšky. Byl to jeden z nedávných nejlepších dní. Sice nám tady chyběl Clint, ale ten byl kdoví kde a neobtěžoval se ani napsat. Být na jeho místě, chystal bych si pořádnou výmluvu. Celý den jsme si užili. Navštívili jsme horskou dráhu, ze které bylo Brucovi  špatně a tunel hrůzy, kde se mě Steve celou dobu držel jako klíště. Vystřelili jsme si malé plyšáky a Nat jednoho obřího medvěda. Na autodromu jsme s Brucem vybourali polovinu autíček. Z lavice nás museli pustit předčasně, protože nám ze zmrzliny začalo být špatně. Celou návštěvu jsme zakončili na řetízkovém kolotoči a Steve si u stánku koupil perník ve tvaru srdce. Dost mě zajímalo, pro koho ho koupil.

Večer jsem se ještě musel učit. Skoro nikdy se neučím, ale pokud jde o historii, tak v té jsem marný. Steve mi s ní ještě pomáhal a já mu zase vysvětlil pár příkladů z matematiky. Kdo by řekl, že někdo nebude chápat kvadratické rovnice. Stačili jsme se dostat k diskriminantu, než nás vyrušil Jarvis. Skoro bych na něj zapomněl. „Dobrý den, omlouvám se, že vás vyrušuji, ale slečna Natasha by s vámi chtěla mluvit. Máte se s ní sejít dole ve vestibulu tak za deset minut. Mám jí něco vzkázat?" Co by teď asi tak chtěla řešit? Vždyť je půl jedenácté! „Ne, nemusíš jí nic vyřizovat, budeme tam." Oblékli jsme se do normálního oblečení a sešli dolů. Vážně by mě zajímalo, co je tak naléhavé.