The Whole Story- Stony (část první)

18. Zpět

Steve

V nemocnici to bylo sice příjemné, ovšem byl jsem rád, když nás pustili. Tony byl celý jeden den zaneprázdněn papírováním a my statní byli vděční za to, že to za nás vyřešil. Mohli jsme sice odejít už před třemi dny, ale nemohli jsme tady Pietra nechat. Jeho stav byl ještě příliš špatný na to, aby odešel s námi, tak jsme čekali až do dneška. Ku podivu Bruce, který byl na seznamu vážně zraněných hned na druhém místě, byl v pořádku dříve než my ostatní. Konečně, asi po třech hodinách nás Tony zavolal. Stačilo podepsat malé lejstro a všichni jsme odešli z nemocnice. Zašli jsme do hotelu, kde jsme před více jak týdnem nechali své věci. Díky bohu nám zavazadla uchovali ve skladu, i když jsme už dávno měli uvolnit pokoj. Tony se s hromadou omluv a výmluv dohodl s recepčním a ten nám kufry předal. Pak Tony zaplatil za pokoj, který mu napočítali jen za tři dny užívání. To od nich bylo hezké, alespoň myslím.

Cesta zpět už se kvapně blížila, pořád jsme ale měliodlétat večer. Den jsme strávili v malebných uličkách města a malékavárně. Nikdo z nás neměl odvahu si cokoli objednat, tudíž jsme tam jensrkali pití. Ke konci dne nám Tony zavolal taxík a ten nás odvezl na letiště.Stejně jako předtím jsme se odbavili a prošli kontrolou. Trvalo to teď sice oněco déle, ale i tak to bylo na můj vkus rychle. Z filmů jsem sipamatoval, že na letištích bývají velké fronty, proto jsem byl rád za volnýprůchod. Při nástupu do letadla se mi ovšem zase udělalo nevolno. Jak jánesnáším létání, ten prostor pode mnou, ten pocit, že letím v uzavřenékovové piksle několik set metrů nad pevninou! To, že můžu každou chvílispadnout, mi svíralo žaludek. Usadil jsem se na sedadlo a zavřel jsem oči.Někde jsem slyšel, že lidé, co mají tyhle problémy, před vzletem usínají, abyse vyhnuli stresu. Nedokázal jsem to, prostě mi nešlo usnout! Dost měpřekvapilo, když se na sedačku vedle mě někdo posadil. Rozhlédl jsem se kolemsebe. Na protějším dvousedadle seděl Clint a Pietro. O něčem zapáleně mluvili.Na sedadlech před námi seděla Nar s Brucem, taky zapředeniv rozhovoru. Znamenalo to tedy, že vedle mě musel sedět Tony. Nechtěl jsemse na něj podívat. Naposledy mě musel utěšovat celou cestu letadlem a já siv jeho očích připadal jako naprostá hysterka. No neříkám, že se mi přizpětném pohledu nelíbilo, že mě držel za ruku, ale popravdě nevím, co mi říkal.Vnímal jsem jen jeho dotek a hlas jsem úplně vypustil. Tu noc jsem byl rád, žemi byl na blízku, ale opakovat se to nesmí! Už teď vypadám jako debil, nechcivypadat ještě hůř. „Ahoj, jak jsi na tom?" Probral jsem se z myšlenek. Onsi opravdu nerýpne do toho, že jsem jako hysterická baba? „No, říkal jsem si,že bys možná potřeboval pomoc. Minule jsem pochopil, že nerad lítáš a napadlomě, jestli bys třeba.......vlastně nevím co. Jen chci vědět, že budeš v pohodě."Usmál se na mě tak, jak se usmíval jsem zřídka. Byl to ten pravý úsměv bezpřetvářek. Byl jsem rád, že jsem jeden dostal, byla to vzácnost a pocta.„Myslím, že se s tím budu muset vyrovnat tak jako tak. Snad jim tady zaseneprohloubím díry do sedadel." Trochu nervózně jsem se usmál a podíval se naTonyho. Byl naprosto v klidu a užíval si momentu. No obličeji mu hrál malýzlomyslný úsměv, jak chtěl říct nějakou kousavou poznámku. Nakonec to neudělal.„Víš, tak mě napadlo, ani nevím, ale myslím si, že jsi byl v tom leseneuvěřitelně statečný. Zachránil jsi Bruce a odlákal to zvíře ode mě. Vážnějsem ti za to moc vděčný. Víš, na světě není moc lidí, co by to pro měudělali." Tím mě doslova vykolejil. Podíval jsem se na něj a nevěřil vlastnímuším. On mi právě složil kompliment! Když jsem se vzpamatoval, trochu jsemzaváhal. Možná je jenom opilý a neuvědomuje si, co říká. „Ty jsi pil?" Podívalse na mě s urážlivým obličejem. „Ne! Proč bych měl něco pít?! Ježíši, jen jsem se tě snažil pochválit ahned musím být nadraný!" Máchal kolem sebe rukama a divoce gestikuloval.Najednou jsem se cítil špatně. „Promiň, já jen, že to u tebe není zvykem. Nechtěljem tě urazit." Zamračil se na mě a otočil se ke mně zády. Najednou mi todošlo, on mě celou dobu vzletu zabavil a já si ani nevšimnul, že už jsme vevzduchu. Podíval jsem se na ostatní. Všichni buď spali, nebo hráli něco natelefonu. „Děkuju" řekl jsem k Tonyho zádům. Jen něco zamručel namístoodpovědi. No co, teď už by se mi možná podařilo usnout. Lehl jsem si na sedadloa zavřel oči. Usilovně jsem se snažil myslet na všechno ostatní, jen ne naletící kovovou klec.

Ahoj, jsem tady zase. Snad jsem vás neunudila k smrti a snad jste si to užili. Budu ráda za komenty a hvězdičky!