The Whole Story- Stony (část první)

9. Nábor

Tak je tady další kapitola. Asi i proto, že se mám učit do školy. Nedokážu si představit lepší aktivitu jak prokrastinovat. :-) Snad se vám bude líbit. Začíná se mi zdát, že se mi příběh hroutí. Pokud máte nějakou radu, byla bych za ni ráda. Naopak, pokud si myslíte, že je to dobré, budu ráda když mi dáte vědět. Jinak jsem strašně šťastná. Překročili jste 100 přečtení. Nezapomeňte na hvězdičku a užijte si příběh.

Tiranis

Steve

Včerejšek jsem přešel. Doufal jsem, že to Tony nebude chtít řešit, a taky že nechtěl. Raději jsem se mu celý zbytek dne vyhýbal. Dneska bude vše lepší. Celou dobu se snažím dostat se do družstva. Každý rok to zkouším, a každý rok jsem náhradník. Po tom, co odešel minulý ročník, se tam už určitě dostanu. Škola mi rychle utíkala a tak už jsem brzy stál na hřišti. Vázal jsem si zrovna kopačky, když za mnou někdo promluvil. Trochu jsem sebou trhnul. Otočil jsem se za povědomým hlasem, který jsem ale v té rychlosti nedokázal identifikovat. Za mnou stál Tony v dokonale padnoucím dresu. „Ahoj, zkoušíš to do fotbalového družstva? No, já jsem tady letos poprvé, takže jak to tu vlastně chodí?" Usmál se na mě a čekal, co odpovím. Tak Tony se hlásí na fotbal? Hádal bych ho spíš na elitního tenistu, než na zuřivého běžce. „No, počkáme, až přijde kouč, seřadíme se, rozběháme se, rozdělíme se do družstev a zahrajeme si jednu hru. Podle výsledku nás potom kouč rozdělí. Některé pošle domů úplně a někoho umístí do týmu. Zbytek jsou náhradníci. Ale jak tak koukám, tak letos se tam asi dostanu, koukej, jak je nás tady málo." Usmál jsem se od ucha k uchu a doufal, že odejde. Nebylo to osobní, jen jsem s ním teď nedokázal mluvit. To on ale neměl v plánu. Došel za námi Clint. Taky se každý rok hlásí, ale na rozdíl ode mě se tam vždycky dostane. Jsem snad jeho největší fanoušek, nic jiného mi taky nezbývá, když na ty zápasy koukám vždycky jen z lavičky. „Ahoj, tak ty ses rozhodl taky přihlásit? To tu bude konečně alespoň nějaká konkurence." řekl Clint a zasmál se. Poplácal nás oba po zádech a šel se protáhnout. S podmračeným výrazem jsem jej ještě malou chvíli pozoroval. Co tím jako myslel konečně nějaká konkurence? Jak si může být tak jistý, že je Tony ve fotbale dobrý? Já si dovázal tkaničky. Oba jsme se rozešli více do hřiště. Trochu jsme se protáhli a začali se řadit. Na hřiště přišel trenér. Dal nám 5 koleček a pak vybral 2 kapitány. „Takže, kapitáni budou Barton a Maximoff. Rozdělte se do družstev a pohyb, pohyb!" Rozdělili jsme se. Neměl jsem Clintovi za zlé, že si mě nevybral. Dobře jsem věděl, že jsem jeden z nejhorších. Nakonec jsem skončil v týmu Pietra. Byl to stříbrovlasý chlapec, kterého jsem tady viděl poprvé. I Clint vypadal, že ho nezná. Byl neobyčejně rychlý, asi nejrychlejší ze všech přítomných, ovšem vypadal velice nervózně. Asi nebyl zvyklý na to, že je kapitánem. Možná hrál fotbal i poprvé. Vlastně nedávalo moc smysl, že by byl jen tak z nenadání kapitánem, musel mít u kouče nějaké plusy nebo příbuzenský kontakt, jinak to nevidím. Začali jsme hrát. Druhý tým s Clintem a Starkem nás dost drtil. Bylo deset minut od začátku utkání a my už prohrávali o 5 bodů. Když to tak pokračovalo ještě nějakou dobu, požádali jsme o přestávku. Nahrnul jsem celý náš tým do hloučku. Povzbudivě jsem se na Pietra usmál a zeptal se, jestli má někdo nějaký nápad. Pietro si neuměl moc dobře vybírat. Měli jsme tým plný začátečníků. Povzdychl jsem si a navrhl jsem jednoduchou, ale účinnou strategii. Nikdo proti ní nic neměl. Rozdělil jsem teda obránce útočníky a brankáře. Pro povzbuzení jsme ještě všichni dali ruce do hloučku a na výkřik jsme je všichni zvedli do vzduchu. Od druhé poloviny se začala situace měnit. Sice pomalu, ale jistě jsme dotahovali, až jsme je předběhli o 5 bodů. Poslední minuty utkání už jsme všichni jen bránili, jak na nás druhý tým zoufale dorážel. Nepovedlo se jim nás dohnat. „Jooo, vyhráli jsme!" křičeli jsme všichni. Navzájem jsme si plácali, pobíhali jsme po hřišti a hlasitě jsme se radovali. Po chvíli nás trenér utišil. Vzal si celý náš tým stranou. „Byli jste vážně dobří. Popravdě jsem nečekal, že by takto špatně sestavený tým dokázal vyhrát. Nikdo z vás nebyl loni v týmu. Gratuluji! Mohu se zeptat, jak jste to dokázali?" Koukli jsme na sebe s Pietrem. „No, o pauze jsme se domluvili na nové strategii, co vymyslel tady Steve. Dost nám to pomohlo." Nečekal jsem, že mě Pietro zmíní. Myslel jsem si, že bude povídat takové ty řeči o spolupráci a píli. Trenér se na nás usmál. „Vidím, že vy dva dohromady budete mít skvělý tým." Poodešel od nás a vyhlásil výsledky. Byl jsem nejšťastnější kluk na světě! Vzali mě do týmu! Byl tam se mnou i Clint, Pietro a Tony. To bude skvělý rok! Uřícený jsem se vydal na koleje. Potřeboval jsem se osprchovat a vstřebat ten zážitek a rozhodně jsem se nehodlal sprchovat v koupelnách na hřišti, nemám z nich dobrý pocit. Tony s Clintem mě dohnali tak v polovině cesty. Všichni jsme byli rádi, že nás vzali. První a poslední rok, co budeme všichni takhle spolu.

Na pokoji jsem se osprchoval a převlékl. Konečně sprcha! Už jsem ji po těch pár dnech školy a neustálém spěchu opravdu potřeboval, nehledě na včerejší bláznovství, ze kterého jsem stále šel cítit po alkoholu a pizze. Sedl jsem si na gauč do obýváku. Tony tam nahnal i zbytek a já se tomu upřímně divil. „Tak co máš na srdci" prohodil jen tak do větru Clint. Začali jsme se smát. Tony se ale nesmál. Jen tam tak seděl a čekal, až ho začneme vnímat. Bruce zvážněl. Zřejmě tušil, co se bude dít. „Nahnal jsem vás sem, protože si musíme promluvit o pravidlech tohoto pokoje. Vyřešil jsem náš problém z minulého týdne. Bylo to trochu obtížnější, ale nakonec jsme z toho vyšli jen s malým pokáráním. Tak a teď k té ledničce. Nezlobím se Bruci, nemusíš mít strach. Ale to jídlo nebylo jen moje, ale i jejich." Podíval se na nás. My jen kývli a usmáli se. „Nám to taky nevadí, řekl bych, že to odčiníš nějakou tou fajn večeří." Zasmáli jsme se. „Tak to by bylo taky, a teď to nejdůležitější. Myslím si, že náš sousedský vztah se rozvinul v přátelství. (Usmál se) tímto bych chtěl zrušit 4. pravidlo." Podíval se na nás a hledal nám na obličejích známku nějaké reakce. Musel jsem se zeširoka usmát. „Tak to budu fakt moc rád. Taky si myslím, že jsme se celkem spřátelili. Budu rád, když na tebe budu moct ve škole promluvit." Dořekl jsem větu a začal se smát. Ostatní se ke mně přidali. Byl to skvěle zakončený den. Večer jsme si objednali čínu a koukli na nějaký starý film z válečného období, co jsem vybral. Byl to jeden z mých nejoblíbenějších. Bruce s Clintem vytuhli na sedačce, ale nám se ještě spát nechtělo. Koukali jsme na ten film až do konce. Když jsem šel k televizi, abych ji vypnul, všiml jsem si, že i Tony už usnul. Vydržel z nich nejdéle. Potěšilo mě to. Odnesl jsem je s vypětím všech sil po jednom každého do své postele. U té Tonyho jsem se na chvíli zastavil. Přemohl jsem se a odešel jsem do té své. Při usínání jsem myslel na dnešek. Na vše to hezké co se dneska stalo a to poslední na co jsem myslel, byly oříškově hnědé oči.