The Whole Story- Stony (část první)

4. Víc už se to podělat nedalo

Ahoj, tak jsem tady zase s dalším dílem. Doufám že se vám bude líbit. Není sice moc extra, ale potřebuju nějak vysvětlit to, co se odehraje v příštích kapitolách. Budu ráda, když mi napíšete své pocity a připomínky k příběhu. Nezapomeňte si příběh užít a sdílet :)

Bruce

Dnešní den nemohl začít lépe. Po zjištění, že Tony zprovoznil Jarvise, jsem se dozvěděl, že dnešní den odpadly dvě hodiny a namísto dvouhodinovky biologie budou dvě hodiny chemie. Sice mám rád oba předměty, v biologii mi ovšem již vyučující zakázal s ostatními navštěvovat laboratoř, zatím co profesorka chemie zatím na mou nešikovnost, co se týče chemických reakcí, nepřišla.  Protože na začátku každého školního roku máme týden chemie v praktické učebně, je jasné, že jsem byl nedočkavější než blecha na nový kožich. Hodil jsem na sebe dlouhý bílý plášť a plastové brýle jsem si pověsil na krk. Vřítil jsem se do učebny a sedl si na své oblíbené místo. Bylo ve druhé řadě úplně v uličce. Dokázal jsem se odtud dostat rychle jak k ingrediencím, tak k pomůckám, navíc jsem měl výhled z okna a bylo to jediné z míst, odkud jsem ještě stále i se svými silnými dioptriemi dokázal přečíst písmo na tabuli. Po zazvonění se do třídy vploužilo zbytek spolužáků. Zřejmě nebyli zrovna nadšení tím, že musí strávit čtyři hodiny chemie v malé učebně zapáchající sírou, no jejich škoda, já jsem byl naprosto unešený. Po chvíli vešla učitelka, na sobě ještě nedopnutý plášť a v ruce s sebou táhla pravděpodobně šanon s podklady k práci. K mému překvapení měla v obličeji úplně ten samý výraz, co mí nezapálení spolužáci. Položila si věci na katedru a neochotně se na nás obrátila. Z každého jejího pohybu šlo cítit, jak je unavená a nevyspalá a že by teď raději ležela v pohodlné posteli. „Dneska....., no dneska se mi nechce učit. Můžete si vyzkoušet nějaké pokusy z učebnice. Hlavně buďte potichu a přetrpte to se mnou. Nepodpalte to tady, za chvíli jsem zpátky." Byl jsem nadšením bez sebe. Nejenom, že strávíme den 4 hodinami chemie, ale ještě si můžeme dělat naprosto, co budeme chtít. Příliš dlouho jsem se rozmýšlet nemusel, volná hodina skýtala pro mé vědecké pátrání dokonalou příležitost. Popadl jsem krabici s pomůckami, a už si pádil do skladu pro chemikálie. Byl jsem odhodlaný, že tentokrát už se mi to musí povést, pracuji na té látce už přeci déle jak tři měsíce a několikrát jsem svou malou domácí laboratoř málem poslal do vzduchu. Byl jsem zabraný do práce, neuvědomoval jsem si ani dění kolem sebe ani neúprosně běžící čas, ponořen hluboko v myšlenkách nad svým výzkumem. Když už jsem cítil, že se konečně blížím tíženému výsledku, že bych po tolika nezdařených pokusech mohl dosáhnout svého triumfu, zazvonilo na konec vyučování. Chlapec, co seděl hned vedle mě a jen ležel 4 hodiny na lavici, se znenadání prudce napřímil a začal strkat své věci do tašky. Musím přiznat, skutečně jsem v něm tolik energie neočekával, skoro jako by jej někdo polechtal elektrickým proudem, že vyletěl jak čert z krabičky. Pro mou smůlu jsem se ho skutečně leknul, trhnul sebou a ampulku, kterou jsem svíral v kleštích, nehodou upustil. Její obsah se přelil do rozdělaného pokusu a vzápětí už byli všichni potřísněni nechutnou slizkou modrou hmotou. „A do háje" zašeptal jsem si tiše pro sebe samého krčíc se skoro až pod desku stolu v zorném poli nasupenou učitelku s modrou hmotou po celém obličeji. „BRUCEI BANERE, za tohle skončíš po škole! Prvně ale uklidíš celou tuhle učebnu!! Už nikdy tě tady nenechám nic dělat samotného!!! A vůbec, už nikdy tě tady nic nenechám dělat! Tečka, konec, finito! Demetrij měl pravdu, neměla jsem tě vůbec pouštět dovnitř! Co sis vůbec myslel, jako že ........."!!!!!!! „Moc se vám omlouvám, já se" snažil jsem se jí to vysvětlit, ovšem nakonec jsem to vzdal pod tíhou bolestně ostrého pohledu dvou až skoro divošsky zvířecích očí. „Tohle poslouchat nebudu, vysvětluj si to na poškole!"

„Sakra, sakra, sakra!! Co teď budu dělat? Teprve začala škola a já už jsem to stihl podělat!"

Pohled třetí osoby